saymour

Sedím na schodku v temném zákoutí, v temném městě. Nikde není nic slyšet. Nikde není jediné světélko, co by mi ukázalo cestu. Nikde není jediné znamení naděje a spásy, co by mi teď pomohlo. Je mi zle. Stále sedím. Trochu se narovnám – nemůžu dýchat. Zakašlu, když plíce odmítnou přijmout novou dávku kyslíku. Zarudnou mi oči a vyhrknou slzy. No tak! Vzmuž se!  Říkám si. Ale mozek mě neposlouchá a tělo, to už vůbec ne. Těžce stávkuje. Povzdechnu si. Předkloním se a vydávím zbytky něčeho, co vzdáleně připomíná včerejší večeři. Zoufale zalapám po dechu. Na poslední chvíli se mi podaří ukořistit aspoň trochu kyslíku. Rozhlédnu se. vidím rozmazaně. Slzy, které mi tečou po tvářích jen padají dolů na schod pode mnou a mizí v nenávratné temnotě černé barvy. Tak jako slzy co dopadají na zem, se rozpadá I můj život. Sekunda po sekundě, minuta po minutě. Den po dni, týden po týdnu. Není chvíle, kdy bych to necítil. Není chvíle, kdybych se nepropadal v zoufalství stále více a více. Kolem se prožene auto. Nevšímaje si schoulené tmavé postavy plačící na schodech. Jede si dál za svým neznámým cílem a brzy zase zmizí ve tmě. Potřesu hlavou a vyplivnu krev, která se mi nahromadila v ústech. Jak může jedna věc se mnou provést tohle? Pomyslím si. Nemám ponětí a asi se to nikdy nedozvím. Přejede mi mráz po zádech a já se otřesu. Je mi zima. Obrátím hlavu vzhůru k nebi a přítáhnu si více na tělo mikinu, co mám na sobě. Svou původní barvu ještě má, ale nevím jak dlouho ještě vydrží. Uvažuji jaké mám štěstí, že neprší. Chvíli si s touto myšlenkou pohrávám, ale pak ji rychle zapudím z hlavy. Déšť je to poslední, co mi teď ještě schází. Zkoumám na nebi hvězdy a přemýšlím která patří mě. Hlavou mi proletí, na kterou z nich se asi podívám za chvíli. Pokrčím rameny. Nechám se překvapit. Zvednu ruku a povytáhnu rukáv, abych se mohl podívat na hodinky, ale uvědomím si, že jsem je ztratil již před časem. Marně se snažím rozpomenout kdy a kde. Znovu pokrčím rameny. Zatřesu hlavou abych shodil na zem další slzy a nechal je se utopit ve svém vlastní žalu. Jde jim to celkem dobře. Musím to ocenit. Rozhodně lépe než mě. Znovu se na mě sápe další záchvat kašle. Bolestivě zakašlu a přitom opět vyzvracím část  včerejšího čehosi. Utřu si ze rtů krev a pokusím se vstát. Nějakým zázrakem se mi to podaří hned na poprvé. Ruku si utřu do nohavice a otočím se. Koukám na obrovský, temný obrys kostela. Věž se tyčí do závratné výšky a ztrácí se ve tmě nočního nebe. Udělám krok kupředu. Zaváhám. Do kostela nikdy nechodím. Proč bych teď měl? Ani si neodpovím a vykročím k obrovským kovaným vratům. Vezmu za kliku menších dveří uprostřed brány a otevřu pomalu dveře. Vidím jen temnotu uvnitř. Naposledy zaváhám a pak rozvážným krokem vejdu. Nebyl to tak hrozný pocit. Napoprvé. Uvnitř se zastavím a rozhlédnu. Přímo proti mě plápolá u oltáře pár svící. Kolem nich se na zdech míhají tajemné stíny vrhané světlem plamenů. Zbytek kostela nezkoumám a  zamířím rovnou k oltáři. V půlce cesty se musím zastavit, abych nabral dech, který si zřejmě řekl, že se mnou dovnitř nepůjde a počká na mě venku. Když cítím, že už jsem zase trochu schopen jít, pohnu se kupředu. Vyplivnu krev na zem a v duchu se jen omluvím, že jim tady dělám bordel. No co. Za chvíli mi to může dát bůh sežrat. Dojdu k oltáři a tam se s úlevou zastavím. Předkloním se abych si odpočinul. Vážně mi není dobře. Znovu se začnu dávit. Spadnu na jedno koleno a opřu se rukama o zem. Párkrát se zhluboka nadechnu a zvednu hlavu. Přede mnou se tyčí až někam k temnému stropu varhany. Na nich visí na kříži s teatrálním výrazem Ježíš. I přes můj stav mě to pobaví. Další blbec, co se obětoval za ostatní pro nic za nic. Zvednu ruku k oltáři a pomůžu si na nohy. Z pásku oddělám zapalovač a začnu se rozhlížet kolem po nějaké pěkné nezapálené svíci. Obejdu půlku oltáře a nakonec si dvě vyberu. Zapálím je. Jedna za ni. Jedna za mě. Zacvaknu zapalovač a vrátím ho na pásek. Chvílí jen stojím a přemýšlím. Není to dobrý. Rukou si utřu krev, co se mi spustila z nosu. Očistím ruku o mikinu. Moc to nejde. Vážně to není dobrý. V duchu pokrčím rameny a otočím se zády k oltáři. Udělám krok. Pomalu se belhám potemnělou uličkou a kostelem se rozléhají jen šoupavé ozvěny mých kroků. Opět ukápne kapka krve z nosu. Nestačím ji zachytit a tak tiše pleskne o betonovou zem. Nevěnuji ji pozornost a sunu se dál. Zhruba na stejném místě, kde sem nabíral síly při cestě k oltáři, se opět zastavím. Rozhlédnu se dokola. Mžourám do tmy, ale stále nemůžu najít, co hledám. Po chvíli se mi to podaří. Ty mrchy dveře jsou černé a schovávají se na vzdálenějším konci síně od oltáře. Vpřed!! Zavelím si v hlavě a mé zchátralé tělo se dá na těžkotonážní pochod. Celou cestu se za mnou táhne pás kapiček krve na zemi. Pěknou výzdobu jim tu dělám. Když konečně stojím proti dveřím, tak jen těžce oddechuji a ze všech sil se snažím zabránit dalšímu obsahu mého žalostného žaludku, aby šel ven mnohem rychleji, než šel dovnitř. Podařilo se. Hurá!! Jásejte a trubte fanfáry!! Zaostřím pohled na kliku a pak po ní chmátnu. Dveře se s vrzáním otevřou. Nahmatám na stěně za dveřmi vypínač a rozsvítím. Ztuhnu. Tak ne, schovejte trumpety. Pomyslím si a jen tak tak stihnu hodit hlavu na stranu a už se ze mě valí proudy čehosi vážně nepěkného. Jen rezignované čekám, až to skončí. Konečně. Narovnám se. V rámci svých možností. Přede mnou se tyčí točité schodiště na vrchol věže. Povzdechnu si. Stojí mi to za to? Otráveně vyrazím. Všimnu si malé cedulky s číslem 225. 225 schodů. To snad nemyslí vážně. Šlápnu na první schod a krok za krokem se vydávám na úmornou pouť. Během cesty nahoru se musím několikrát zastavit a setřít si z obličeje pot smíšený s krví. Kupodivu už ani jednou nezvracím. Po necelé půlhodině utrpení konečně vkročím na poslední schod. Opřu se o zeď a odpočívám. Rozhlédnu se. A spadnu na kolena. Vidím jen malou šipku s nápisem: Věž tudy. To snad ne. Vedle je cedulka s číslem 15. Tak to zas nebude tak strašné. Po čtyřech se doplazím ke schodům do věže. Postavím se. Za nemalé námahy. 15 Schodů. Udělám krok a došlápnu na první. Odvaha. Byla tam. Byla. Ale už není. Odvaha ta už ze mě dávno vyprchala. Jsem už jen troska. Druhý schod. Odhodlání. Byl jsem odhodlaný to ještě nějak zachránit. Ale teď. Teď už jsem odhodlaný jen k jedné věci. Sebedůvěra. Cože? Oddanost. Kdeže.  Charakter. Možná sem kdysi býval charatkerní. Ale teď jsem vybledlý jak Davinciho obraz. Schod číslo šest. Mravnost. Eh? Cílevědomost.. Vždy jsem si šel za tím co jsem chtěl. A dělal jsem všechno pro to, abych toho dosáhl. A většinou se mi to dařilo. Až teď ne. Rozhodnost. Co chci jsem věděl už odjakživa. Proč sem si najednou teď nemohl nic vybavit? Vytrvalost. Hm. Oříšek. Běhání vytrvalosti mi nikdy nešlo. Na druhou stranu jsem vždy vytrval a dočkal jsem se. Ovšem znovu stejná otázka. Proč to teď nejde? Krása. Poznal sem krásu. Ale ukázala mi záda. Radost. Už dávno není z čeho. Pochopení. Život nemá pochopení. Život je utrpení. Nenávist. Já nikdy nenáviděl. Ale pocítil sem mnohokrát být nenáviděn. Není to příjemné. Láska. Pro tu se teď tohle všechno děje. Je to největší mrcha, co svět poznal. Jen člověka zničí a sedne na jiného. Fuj. Už cítím studený vítr v obličeji. Poslední schod. Odpůštění. Všechno sem postupem času ztrácel. A teď. Teď jsem ztratil I to odpuštění. Neodpustila mi. Podívám se do nebe. Neodpustila mi. Rozběhnu se k okraji věžního ochozu. Najednou mám plno síly. Odrazím se a skočím. Zavřu oči. Uvidím její obličej. Usměje se. Ale neříká nic. Pořád se jen usmívá. Potom promluví. „Spi už.“ Zahalí mě temnota. A já usnu…..