Dlouho jsem si lámal hlavu, jak začít článek o upírech a vampýrech, který jsem si plánoval napsat už od dob dokončení vlkodlaků (které na tomto webu můžete také najít). Nic naplat, po kasovních trhácích poslední doby, Bladeovi, Underworldu nebo Van Helsingovi, si občas připadám, že polovina lidí v mém okolí jsou poměrně zběhlí amatérští vampyrologové. Vždyť i na internetu se to jenom hemží spoustou odkazů na toto téma. A jen těch lidí, kteří si dávají přezdívku Upír! Avšak konec jízlivosti, dle mého názoru jsou upíři prostě jen jedním z popkulturních obrazů poslední doby. Prsty v tom má mimo jiné i rychlý nástup zahraničních RPG v našich zemích, zvláště zdaleka nejoblíbenějšího titulu - Vampire: The Masquerade od nakladatelství White Wolf, které vůbec chrlí hry, jež jsou schopny člověka cele upoutat řekněme… do „jiného“ světa. Nemálo lidí pak objevilo upíra v sobě sama. Nerad bych ale tento článeček věnoval psychologickému rozboru převážně dospívající mládeže halící se do černých rouch a poskakující v tmavých zákoutích nočních měst.

   Mrknul bych se na skutečnou příčinu této, skoro bych řekl, mánie. Byl jím pochopitelně slavný román Dracula od irského spisovatele Brama Stokera (1847 – 1912), který spatřil světlo světa poprvé roku 1897. Já sám jsem jej nečetl, ani nikoho podobného neznám, čehož upřímně lituji. Dopídil jsem se však, že ač je kniha plná zeměpisných i historických chyb, splňuje všechny předpoklady stát se moderním mýtem – má velmi spádný, napínavý a hrůzný děj a dobře zpracovanou fabuli o upírech. Však se také již mnohokrát stala předlohou pro filmové zpracování, které snad už nikoho z nás neminulo. Vzpomeňme jen na americkou kinematografii 30.let minulého století, která se jenom hemžila různými dalšími monstry (Frankenstein, Mumie, atd.) Většina dnešních diváků pak zůstává věrna téměř kultovnímu snímku z roku 1992, kde si Drákulu zahrál nezapomenutelný Gary Oldman, dále se tu objevují další zvučná jména, třeba Anthony Hopkins, Winona Ryder a Keanu Reeves.
My se teď můžeme odpoutat od smyšlenek spisovatele a filmařů a pomocí historie poodkryjeme trošku zakrváceného roucha pravého Drákuly. Jak jistě mnozí z vás vědí, byl jím Vlad III. Drakula, který vládl v letech 1456 – 1462. Přes hrůznou pověst se tento valašský kníže staral o zavedení pořádku, posílení armády a rozvoj obchodu a hospodářství. K dosažení svých cílů však neváhal použít někdy dosti netaktické prostředky, které pobuřovaly i ve středověku pro svou drsnost. Pro svou mimořádnou oblibu v napichování lidí na kůl si například vysloužil přezdívku Tepes – Napichovač.
   Dobové prameny o něm mluví takto (Münsterova Kozmografia): „Jakož pak král Matyáš Drakulu vévodu sedmihradského jal a na deset let, přivedše ho do Budína, do vazby odsoudil. Tento Drakula byl neslejchané ukrutnosti a spravedlnosti muž. Času jednoho, když mu Turci, legáti císařští (sultánovi poslové) poctivosti učiniti a podle obyčeje svého před ním svých kolpatův (tureckých pokrývek hlavy) sníti nechtěli, na potvrzení takového jejich obyčeje každému třemi hřebíky klobouk turecký k hlavě přibíti rozkázal. Také že nesčíslný téměř počet Turků na kůly vbíti (naraziti) kázal a s přáteli mezi nimi slavně hodoval. K tomu že všechny chodce (tuláky), nuzné, bídné, chudé, nemocné, staré, ničemné a neužitečné lidi skvostně ctil a potom do ohně metati kázal. Nadto že Turkům, které zjímal, nohy dříti a solí tříti a kozám je lízati kázal. Jindy, přibrav se do země Sedmihradské, jeden kupec florentinský, kterýžto maje sumu peněz znamenitou, staral se komu by ji bezpečně schovati dáti mohl. Drakula to zvěděv, kázal mu na ulici těch peněz nechati. Takové přísnosti tento správce užíval, že jeden každý v nejhustším lese se svými věcmi, jakkoli drahými, bezpečný byl.“ Tolik k této rozporuplné postavě, které jistě nelze upřít pořádné charisma a především stín předcházející pověst. Lepší pravzor pro moderní mýtus bychom si snad ani nemohli přát. Jenže… Jenže Drákulou upírské mýty ani náhodou nezačínají. Spíše bych ho nazval jejich vrcholem. Ty úplné počátky sahají mnohem, mnohem hlouběji…

   Dle mého názoru lze první upírské mýty spojit s počátky celého slovanstva. Jsou jedním z mytologických znaků tohoto pronároda, které byly výraznou měrou ovlivněny křesťanstvím. Takových příkladů bychom našli mnohem víc a nakonec, proč dštít na křesťanství pořád oheň a síru? Vždyť bez něj by nikdy nevznikly tak úchvatně děsivé příběhy a historky, které přímo čerpají z kontrastu křesťanské čistoty duševní i mravní a ďábelské (pohanské) zrůdnosti.
   Zajímavý názor na vznik upírství jsem nedávno četl bůhvíkde, už si nevzpomínám. Týkal se přínosu asijských kočovných národů do Evropy v souvislosti se způsobem pohřbívání (pohřebním ritem). Do té doby místní Slované pohřbívali zásadně žárově, tedy ostatky mrtvého spálili na hranici a uložili do země buď do nádoby nebo do prosté jamky a vše poté zahrabali. Zato již zmíněné kočovné stepní národy pohřbívaly kostrově. Nu, a je snad jasné, který z těchto dvou zemřelých, zda Slovan nebo Asiat, je schopen vstát z mrtvých. Tato teorie má však do značné míry své mezery a totiž, že slovanské národy nikdy tento nový trend od kočovníků nevzaly za svůj. To se povedlo až nastupujícímu křesťanství.

   Bude lepší nepitvat se zatím ve faktech, ale pokusit se nahlédnout do myšlení našich předků a jejich vidění světa. Pro ně byla duše, která opouštěla tělo ve spánku (a smrt považovali také za spánek, i když, pravda, poněkud dlouhý), schopna se vracet mezi živé. Většina starých pohřebních obřadů byla proto vedena snahou usmířit nebožtíka, aby se nevracel. Když se nad tím tak zamyslím, zdá se, že spalování mrtvých mělo z tohoto hlediska svůj důvod. Když pak bylo toto křesťanstvím vymýceno, nastaly zákonitě problémy. Představy našich předků o chování duše zbavené tělesné schránky a o jejích případných návratech do mrtvého těla daly vzniknout zejména ve slovanském světě pověrám, které dnes nazýváme vampyrismem. Tuto pověru v sobě koncentrují tři základní okruhy pověstí: omoře, o vlkodlaku a o vampýru (upíru).Morám dnes říkáme noční můry. Jsou to vlastně lidské duše, které opouštějí tělo ve spánku a za nocí bloudí krajinou a sužují lidi, ale i domácí zvířata. Berou na sebe podobu škaredého starce, kočky, psa i hada. Pozdější tradice jim přisuzuje i podobu páry, plamene nebo kouře. Do domu pronikaly netěsnostmi v oknech (houbeles kvůli zimě utěsňujeme špehýrky, babi!), klíčovou dírkou nebo jinou skulinou. Za oběti si vybíraly především ženy, kterým odnímaly mateřské mléko, dusily je nebo způsobovaly hrůzostrašné sny. Ochranou bylo věšení posvěcených předmětů na ohrožená místa, či vložení snítky jalovce nebo metly pod polštář. Někdy postačilo znamení kříže nebo tzv. „muří nohy“ u lože.
   O vlkodlacích byla řeč v mém předchozím článku, takže ty rozebírat nebudu. Podívejme se však na zoubek vampýrům nebo také upírům. Právě jich se týká nejširší škála pověrečných představ.V latinských pramenech bývají označováni jako revenanti, což v překladu znamená něco jako navracející se. Z věčného spánku? A proč?
   Vampýry se mohli stát sebevrazi, zemřelí čarodějové či násilně a předčasně zemřelí lidé. Stávalo se to také nekřtěňátkům, které podle pramenů ženy ukládaly „na tajném místě a proklály je dřevem, aby pak děcko z hrobu nevstávalo a nemořilo lidi“. Upíři se tedy často odlišovali již za svého života a mohli tak být posuzováni i podle pouhého vzhledu (i dnes si zakládáme na prvním dojmu, takže se není čemu divit), například podle klasického prodlouženého špičáku nebo podle ohavné podoby, jejíž příčinou mohla být nějaká choroba, třeba porfýrie (o této již padla řeč v již zmiňovaném článku o vlkodlacích, na nějž je konci tohoto článku odkaz). Na Balkáně například bývalo jasným poznávacím znamením pro indikaci upíra srostlé obočí. Z antropologických výzkumů upířích hrobů víme o tělesných vadách a musíme předpokládat, že za upíry byli považováni i duševně nemocní. Někdy se nemrtvým mohl stát i nebožtík, jehož tělo někdo či něco překročilo. Když se na tyto příklady podíváte, zjistíte, že v mnoha případech měli takoví lidé skutečně důvod se „vracet a mořit“ své sousedy. Píše se především o sání krve, ale také pojídání mrtvol. Jejich těla v hrobě netlí, protože jsou udržována čerstvou krví obětí. Upír škodil především vlastní rodině a prý mohl mít i pohlavní styk s vlastní, ještě žijící ženou. Vycházel z hrobu o půlnoci a do hrobu se vracel s kohoutím zakokrháním. Říká se také, že upír se neodráží v zrcadle, že nevrhá žádný stín a že ho sluneční paprsky mohou zabít. Báje dokonce tvrdí, že upír je schopen proměny v netopýra a vlka a protáhne se jakoukoli štěrbinou. Tyto informace je podle mě nutno přebrat, jelikož lidská fantazie je nekonečná a má sklony ke zveličování.Ochrana před upíry je také celkem rozsáhlé téma, nám zde stačí pouze vyjmenovat některé základní metody. Ty nám poskytují jak archeologické, tak etnografické prameny. Z pasivních obran proti upírům můžeme zmínit především velmi známý (a zdravý) česnek, dále pak symboly křesťanství, které by upírovi měly způsobovat bolest – růženec, kříž, svěcená voda nebo také hostie. Zajímavou ochranou před vstáváním upíra bylo vkládání máku, lněných semínek nebo rybářské sítě do hrobu. Praví se, že upír musel všechna semínka nebo uzlíky na síti spočítat, jinak nemohl z hrobu vstát. Moderní obranou proti sečtělému vampýrovi by pak bylo vkládání denního tisku do hrobu. Aktivní obrany, ve jménu hesla: Nejlepší obrana je útok, se zabývají přímou likvidací vampýra. Všichni znáte sekání hlavy, zatloukání osikového kůlu do srdce, zastřelení stříbrnou kulkou, spálení těla na hranici a další. Jako studijní literaturu doporučuji sérii knih o polském exorcistovi amatérovi Jakubu Vandrovcovi od Andrzeje Pilipiuka (jenž v sobě nezapře archeologa). Zde naleznete bezpočet způsobů, jak se zbavit těchto hřbitovních dravců. Také zde zjistíme, že nejvíce upírů na polských hřbitovech pochází z hrobů zarytých komunistů a hromadných hrobů Wehrmachtu. Ti starší zase povstávají ze sborů rakousko-uherského vojska. Bestiář Dračího doupěte berte, prosím, s rezervou.
Nádherný doklad o protivampyrických zásazích na mrtvých tělech dokumentují právě kostrové hroby z raně středověkého prostředí. Na našem území se s nimi setkáváme často, prakticky na všech pohřebištích z dob Velké Moravy (Mikulčice, Staré Město u Uherského Hradiště, Pohansko u Břeclavi, Rajhrad, Děvín, Nitra a další), kde se takové hroby vyskytují vždy na okraji regulérního hřbitova. Mluví se o tom, že takové hroby byly vykopány za zdí hřbitova. Velké kumulace těchto hrobů se objevují i v Čechách – Bášť u Prahy, Lahovice u Prahy, v poslední době Vraclav a především Čelákovice u Prahy, které jsou výjimečné tím, že se zde vyskytují pouze (!) hroby revenantů. Kostry v těchto hrobech vykazují četné znaky posmrtných zásahů – oddělení lebek od těla, stejně tak i končetin, zavalování těl velkými kameny i svazování do kozelce. Kostry mohou být také obráceny obličejem směrem dolů, aby se při snaze vyjít z hrobu upír čím dál více zahrabával. Jindy se k hrdlu přikládal srp nebo do nohou vrážely hřeby. Někdy byly kameny vkládány do úst a do úst byl vrážen i nůž. Jindy bylo tělo přímo v hrobě spáleno. V pozdním středověku a novověku (ano, strach z vampýrů přetrvával dlouho) bylo běžné přitloukání nebožtíka k prknu či ke dnu rakve a protloukání kolíkem. Výjimkou nebylo zpřerážení končetin. Je všeobecně známé, jak velkou úctu chovali naši předci k mrtvým, takže je očividné, že k podobným zásahům na mrtvolách museli mít pádný důvod.

   Máme obrovské štěstí, že se české písemnictví může pochlubit nejstarší ucelenou pověstí o upírech ve střední Evropě. V roce 1337 ji zaznamenal mnich Neplach v kronice sázavského kláštera a zpopularizoval (tím pádem asi také trochu přepsal) ji zejména Václav Hájek z Libočan ve své Kronice české. Poslechněte si slova promlouvající k vám přes bariéru mnoha staletí...
   „Toho roku (1337) přihodilo se v české zemi, tak jak kronika opatovského kláštera ukazuje: V jedné vsi, kteráž slove Blov, míli jednu od města Kadaně, nějaký pastýř jménem Myslata umřel a při kostele pohřben. A ten každou noc vstával a chodil po vsích okolních a děsil lidi a mluvil s lidmi, jako by živ byl a časem i dávil lidi až k smrti. A kohokoli, příjda k příbytku jeho, jménem zavolal, každý ten v osmi dnech umřel. I sešli jsou se sousedé té vsi, též i ze vsí jiných, a na to se poradivše, kázali jej vykopati a kolem dubovým probíti... A když se to stalo, tu on hned, jako by se smál, promluvil a řekl: Ó to jste mi velmi uškodili, že jste mi dali ten kyj, abych se psům bránil. A hned té noci opět vstal a lidi mnohem více strašil i dávil než prvé. Okolní obyvatelé toho vytrpěti nemohouce dva katy naň zjednali a kázali jej vykopati, kteříž vzavše jej složili na vůz, a on leže na znak a přivázán jsa provazem v půli, skrčoval a natahoval své nohy jako živý. A když jej vezli, řval velmi hrozně, ne jako vůl, ale jako nejhroznější hovado. A když ho pak vložili na hranici a kůly nabivše do země silně přivázali, toť jeden kat pšil (bodl) ho v bok kolem dubovým obostřeným a krev z něho tak velmi tekla jako z nějakého hovada. A když ho pálili, řval jako osel. Když jsou ho pak spálili, hned to všecko zlé přestalo...“
 Cítili jste mrazení v zádech? Beletrie nebo fakt, ptáte se? Vampyrické motivy najdeme i v dalších českých kronikách, některé z těchto příběhů se odehrály také u nás, ve východních Čechách či na jejich hranicích. Historii o ženě z Levína v Kladsku nalezneme nejen u Hájka, ale i v Miscellaneích Bohuslava Balbína. Levínská Brodka byla prý ženou hrnčíře Ducháče, která pro čarodějné praktiky byla od kněží napomínána, zlými duchy náhle zadávena a pohřbena na rozcestí. Ukazovala se prý pak „v divných hovad tvářnosti se proměňujíc“, jindy „někdy v témž způsobu jako prvé byla“. Činila nepokoj lidem i zvířatům, s lidmi mluvila, dávila a škrtila je až k smrti. Také jí probili srdce dubovým kůlem. Avšak mrtvola probitá, když ji znovu vykopali, byla spatřena s vyjmutým kůlem v ruce. Když Brodku i kůl nakonec pro jistotu spálili a popel vsypali do hrobu a zakopali, vichr se prý točil po spáleništi i na jejím hrobě.
   No vidíte, ani kůl v obou jmenovaných případech příliš nepomohl. Zdá se, že upíři se s ním dokázali poměrně dobře vyrovnat. Bylo to snad proto, že ten kůl byl dubový a ne osikový, jak doporučují některé pověsti? Až očistné plameny (pekelné?) byly schopny upíra vyřídit navždy. Nabídnu zde třetí, poslední příběh, u kterého zaráží jedna věc. Upír byl za svého života člověk ctěný a své město v mnohé obohatil. Každý má ale, zdá se, někde nějaký vroubek...
   Příběh trutnovského měšťana Štěpána Hubnera uvádějí shodně jak Balbín, tak i Jan Beckovský ve své Poselkyni starých příběhův českých, tak i upírův současník a trutnovský kronikář Šimon Hüttel. Hubner, velký boháč, ode všech ctěný a vážený občan, neboť „několika domy krásnými město Trutnov okrášlil“, v krátkém čase po své smrti roku 1567 prý vstával z hrobu, pronásledoval lidi a tak je mačkal, že „osob několik od toho objímání umříti muselo“. Poručili tedy katovi, „aby tělo vykopal, je k šibenici dovezl a hlavu sťal. To když se stalo, vystříkla hojná krev z těla všechna čerstvá, ačkoliv ten boháč před pěti měsíci umřel. Z těla kat vytrhl srdce jeho celé čerstvé a to tělo na prach spálil.“
   Ještě po celé 18.století byly podobné praktiky běžně proti upírům používány. Po určitém období úpadku tohoto mýtu jej oživil až pan Stoker. A dnes? Neřekl bych, že mýtus znovu ožívá, spíše existuje jen jako ikona. Kdo má dnes opravdový strach z mrtvoly vysávající po nocích lidi? Dovede si to vůbec představit někdo, kdo žije na sídlišti v paneláku? Je třeba starou ikonu trochu inovovat. Pokud pominu český příspěvek Upír z Feratu, kde se jako „vysavač“ uplatnil závodní automobil, existuje také fenomén tzv.psychických upírů. Tedy upírů, kteří se živí životní energií, která však není symbolizovaná krví, ale energií, kterou vyzařuje každá živá bytost. Může se jednat o emoce? Životní sílu a elán? Nejsem expert ani člen nějakého upírského společenství, takže odpovědi na tyto otázky hledejte jinde. Jednu radu vám ale přece jenom dám. Lehkou pomocí proti novodobým upírům je prý prostý dotyk se zemí. Kruh se tak uzavře...
   Udělejte proto upírům radost a bojte se jich, budou na sebe pyšní a zůstanou tu s námi o něco déle:o)