Ticho. Tma. Bolest... Bolest a děsná úzkost!
Čas pomaloučku plyne... Nevím kde jsem, nevím v jaký poloze se nacházím. Cítím jenom strašnou bolest, která prochází celým mým tělem, jako by bylo sevřeno a pořád dál a dál svíráno a nemohlo se nijak uvolnit... Nevím přesně, co je zdrojem té bolesti, proto se snažím soustředit všechny smysly jen na určení místa, odkud ta bolest vychází. A čas plyne dál... Nemůžu slyšet jeho tikot, protože mám digitální hodinky. A ty jenom blikají na znak plynutí času. Jenom blikají počítajíce vteřinu za vteřinou, které já ale momentálně nevnímám... Dokonce ani neslyším tlukot svého vlastního srdce! Co je to se mnou???
Pomaloučku se snažím zvednout hlavu. Nemůžu! Je těžká!!! Je těžká jako hora, jako matička země, jako měsíc obíhající kolem planety ukryté daleko v hlubokém vesmíru, jako ta planeta, je těžká jako pálava našeho Slunce, vlastně je těžká jako prázdnota celého vesmíru, který nás obklopuje... Ale při pokusu o zvednutí zjišťuji, že to má hlava je zdrojem té bolesti pronikající celým mým tělem. A zjišťuji, že vlastně ležím, ne, sedím na židli hlavou ležíce na stole. Tvrdém, dřevěném, který mě tlačí do nosu a čela a pravé lícní kosti... Ruce volně visí kolem těla, které je celé opřené jenom hlavou o stůl. Musím takhle "ležet" už dost dlouho, když ta bolest nabrala až tak na intenzitě.
ALE! Co to?! Začínám procitat a bolest, předtím spojena s úzkostí se teď proměňuje v úzkost samotnou... Je hluboce ve mě. Hluboce schovaná, skrytá přede vším. To ona svírá mé tělo! To ona mu nedovolí uvolnit se, vzpříčit se, ani jen trošinku se hnout! Vyžírá mě. Cítím jak slábnu pod její tlakem.
Ticho. Nic není slyšet. Jenom najednou cítím klid... Ticho. Jsem volný. Můžu konečně hnout rukama, můžu hnout krkem a hlavou. Klid. A ticho... Neslyším ani sám sebe jak zvedám hlavu, ani praskání v krku, ani vrzání stolu jak se uvolňuje zpod těží mé hlavy. Pomalu se snažím rozevřít oči a podívat se, kde to vlastně jsem, ale oni se ne a ne rozevřít. Ne a ne pustit dovnitř trošku světla. Víčka byly dlouho sevřeny a teď se jim nechce uvolnit. Ne tak rychle jak bych chtěl já sám... Pomalu se ale roztahují a vpouštějí první obrazy mého pokoje. Ale když se podívám zpátky na místo, kde jsem před chvíli ležel, mráz mě drápne do zad až přes kůži a úzkost se vrátí v plném znění tak jako předtím...
Nnnééééééééééé!!! Nééééééééééééééééééééééééééééééééééééé!!! Znovu mě svírá, a hrdlo se zbytečně snaží křičet... Ale já se přesto slyším, jak vřískám jenom jedno jediné: "Nééééééééééééééé!!!" Na místě, kde jsem ležel, zůstalo ležet mé bezvládné tělo.
Jsem MRTEV.
Jsem mrtev... JSEM MRTEEEV!!! Pro Boha!!!
Jak to?!
Co se stalo?!
PROČ?!
PROOOOOČ???!!!
Tisíce otázek honící se hlavou, tisíce zmatků, a žádná odpověď... Nic. Jen ticho. Ticho, které mrazí. Mráz, který není cítit pro děsnou úzkost. Úzkost, která je přehlušována mým křikem. Křikem, který není vidět pro proud slz, ronící se z mých očí.
A v tom zmatku rozpoznávám proudy myšlenek, volně plovoucích uvnitř mě jako v neustálém chaosu časoprostoru, bezradné otázky poběhující sem-a-tam, hledající k sobě neexistující odpovědi, spousty prázdných obalů vzpomínek a pamětí, které ztratili všechno to, co měli hlídat... A uprostřed tohoto zmatku stojím já, a ten zmatek je ve mně, a to, co je ve mně, mě užírá, a to, v čem jsem já, mě drtí a ničí a svírá ze všech stran...
Ticho. A v tom tichu uvědomuji si všechno to, co jsem ještě chtěl udělat. Chtěl jsem stihnout ještě spoustu věcí. Chtěl jsem ještě zažít strach a nervozitu před státnicemi i radost a uznání a pochvalu od nejbližších po nich, vstupní pohovor do nového zaměstnání, které mě mělo bavit a naplňovat mě i mou peněženku, stahování do právě koupeného bytu nebo domku se svou snoubenkou, pak ty motýle v břichu, blahopřání i výsměchy před svatbou, netrpělivou radost, strach i nadšení při porodu mé ženy, a pak pocit nekonečné lásky k mé ženě a dítěti, radost z toho, jak roste, celý ten jeho, můj, NÁŠ život, který měl být ještě dost dlouhý na to, abych stihnul všechny věci, které k němu patří...
Ale já se vidím ležíce na stole, jak mě dál tlačí do tváře, a neumím zvednout své bezvládné tělo, ani ho jen nadzvednout či shodit na zem...
Všude kolem je ticho. Zakrádá se kolem ale já ho přesto vnímám, jak proniká až do nitra kostí. A čas už neběží, neplyne, neblikají mé digitální hodiny na stole přede mnou.
A v tom další myšlenka vynořující obraz mé rodiny...Bratra, táty, mámy, dědečka s babičkou, přítelkyně, všichni mí přátelé a kamarádi... Kdo jim to řekne? Jak se to dozvědí? Ó kdybych tak mohl jít a říct jim to sám, kdybych tak mohl vidět smutek a žal v jejich tvářích! Kdybych tak mohl vzít všechny ty žaly a smutky a stesky a zahodit je pryč! Ó kdybych jen mohl vzít to všechno s sebou...
Nemůžu nic...
Je ticho. Je všude naokolo. A já jsem tu sám, se svým bezvládným tělem, a všechno co mám, je moje úzkost a žal. A v tom tichu se ta úzkost zmenšuje a já se rozplývám. Procitám, a procitám, až se probudím... Ta úzkost je pořád ve mě, neztratila se, jen je slabší, jen je potlačena radostí z vědomí, z vědomí, které mi říká, že to byl jen sen...