Minulé léto měl muj bráška (trvale žijící v Anglii) přijet do ČR já jsem tenkrát ležela s těžkým zápalem mozkových blan a s boreliozou v nemocnici) bráška se dušoval že přijede. Hrozně sjem se na něj těšila, však aby ne, 6 let jsme se neviděli, navíc v nemocnici se dost dobře nedalo nic dělat (když je člověk připojený na kapačky tak je problém si i zajít na záchod, natož tak vyvíjet jinou aktivitu). Prostě a jednoduše v noci jsem nespala, přes den mě nic nebavilo, myšlenky se mi toulaly někde v jižní Anglii. Konečně nastal ten kýželný den kdy jsem měla po 6ti letech spatřit svého bratra. Čekám celé dopoledne (odpoledne by mu to nevyšlo) jenže bráška nikde. U oběda jsem polykala slzičky. Považovala sjem to za zradu, tolik jsem se těšila, a on nepřijel.

Tenkrát jsem se zatvrdila že už ho nechci vidět! jenže sešel se rok s rokem a najedno zvoní mobil. A jaké jméno se objeví na displeji??? BRÁŠKA!!! Celá nadšená zvednu sluchátko, chvíli si povídáme, vyměníme ICQ. Všechno v pohodě. Bráška rád že si mužeme vyměnit alespoň pár písmenek. Já relativně taky v pohodě. Ovšem pak přijde řeč na minulé léto. Já, ač do té doby v pohodě, si vzpomenu na bráškovu "zradu" dožaduju se odpovědi, proč tenkrát nepřijel, když o to tak moc stál, aby mě mohl vidět. Vysvětlení se mi dostane, ovšem značně nepřesvědčivé: "Chudáčka bratříčka nechtěli zlí zřízenci ostravské nemocnice pustit za nemocnou sestřičkou. Bratříček se snažil, ovšem doktoři byli nepřístupní, celý svět se zbláznil!" Takové vysvětlení situace bych brala, ale od 10ti letého dítěte, ne od dospělého muže který by si měl umět poradit nebo snad ne???

Tenkrát jsem probrečela celý večer a větší část noci, bráškovi to zjevně bylo jedno, nesnažil se mi svoje selhání ani vysvětlit, vše sem se dozvěděla až prostřednictvím rodičů. Bráška byl rád že mu to prošlo, sestřička byla zklamaná že bráška nedodržel slovo,rodiče byli spokojení že se zdravotní stav ratolesti mění k lepšímu.

Tak proč to řešit??? Možná jsem neměla být tak naivní! Možná jsem s tím měla počítat! Ale zkuste racionálně uvažovat když už jste 10 dní zavření v nemocnici, na začátku prázdnin, kdy jste se místo kurýrování mohli prohánět po loukách na koňském hřbetu, dýchat vůni rozpálené louky, koňského potu a vůni lesa??? Každý člověk si v takové chvíli připadá ublíženě a hlavně strašně SÁM. V takové chvílí zrada bolí nejvíc....