Kábul
Tak už můžu klidně říct, že jsem přivyknutý k tomu, že teď žiju tady. Dny běží a pomalu ztrácím přehled jak dlouho tu jsem a kolik zbývá. Prostě to není důležité. Mnoho věcí se tady stává nedůležitými. Už nepřemýšlím tolik nad tím co bylo, ale nepřemýšlím ani nad tím co bude. Prostě den je den, má své pevné zákonitosti, které musím dodržovat. Denní řád se tomu říká. Ráno porada, dopolední práce, oběd, odpolední práce, večeře. Někdy se to proloží cvičením nebo kinem. V tomhle ohledu mám strašně rád neděle. Jsou to tak jiné dny, alespoň dopoledne. Odpoledne zase všechno zklouzne do pracovní rutiny.
Dopoledne totiž chodím na mši. Někdy si vzpomínám jak jsem to neměl rád. Každou neděli sem jako kluk musel z babičkou do našeho venkovskýho kostelíku. Bylo to skoro jako chodit do školy. Moc se tam nikomu nechce, ale časem zjistí, že to bylo vlastně moc dobře. Přicházím na to i dnes. Zvláštní, musel jsem procestovat a vidět takové země jako Kosovo a teď Afghánistán abych tak nějak pochopil. Doma, myšleno v Čechách, ten pocit nemám. Je to těžký. Tady ta hodinka, kdy se mluví o naprosto jiných než světských věcech, má úplně jiný rozměr. Vždycky to do mě nalije spoustu energie. Vidím dál, pozvedne mě to víš, tak abych se dokázal přes spoustu věcí tady lépe přenést.
Dnes je právě neděle. Tak jsem prostě plný, i když rychle vyprchávající, toho příjemného pocitu.
Podařilo se mi taky na pár dní odjet na konferenci do Kábulu. Byl jsem plný očekávání, nevěděl co mě bude tam bude čekat. Původně jsem měl jet i s jinými vojáky, ale nakonec jsem jel jen já a experti z civilní části. I z toho jsem měl tak trochu obavu. Jak to mezi námi bude. Přeci jen jsme se vzájemně neznali jako lidé a pak trochu naráží i naše životní hodnoty a způsob života. Už při odletu opět proběhli separace skupinek. Byl jsem rád, že mě aspoň k heliportu doprovodil můj předchůdce. I s ním jsme chvíli hledali cestu jeden k druhému. Ostatně tady se lidé potkávají jakoby pracovně, ale specifikum této práce z nich čase dělají přátele. Stejné to bylo i mezi námi. Zprvu jen předchůdce a následovník, dnes člověk který mi mnohé řekl a já mu mnohé svěřil. A pak tu najednou byly dva vrtulníky Americké armády Black Hawk. Chvilku zmatky s obsazením a pak už jsme se pomalu začali zvedat. Už jsem několikrát letěl, ale vždycky je to něco. Civilní experti během letu fotili. Ostatně,pro něto byl poslední let. Odlétali domů. Ptal jsem se, jestli se ještě někdy na Shank vrátí. Se smíchem odpověděli že asi ne. Pro mě ta otázka tak jednoduchá asi nebude.
Let byl poklidný, jen otevřené dveře pro střelce na obou stranách pouštěli do kokpitu docela nepříjemný mrazivý vzduch. Moc jsem se na to nepřipravil a tak jsem místo rukavic tisknul ruce do čepice. Helmu na hlavě a nepustřelnou vestu na těle. Sice váží tunu, ale docela jsem byl rád, že jí mám, neprofoukla.
Nejkrásnější pohled byl,když jsme přilétali do Kábulu. Přišlo mi to jako moře. Těžko říct proč. Asi mezi těma horama se z ničeho nic začala prázdná poušť plnit hliněnými stavbami nalepenými jeden na druhý. Ta kostrbatost na zemi mi přišla jak příliv. A pak už jen nekonečné mraveniště odbelníkových dvorečků táhnoucích se obrovským údolím od úpatí k úpatí. Tu a tam vícepodlažní budova, ale všechno tak nějak hliněné a šedé. Kábul. Úchvatný pohled na výtvor lidství, i takto vypadají města.
Pak už jen přistání na letišti, procedury spojedné s ubytováním. Trochu to trvalo a nakonec jsem se dostal i já ke své posteli. Bydlel jsem na tranzitu a každý den ráno jsem se tak pro jistotu celý sbalil a večer zase nastěhoval. Já jsem po tři dny zůstával, ale moji spolubydlící se měnili. Většinou zůstali jen jeden den. První noc Němec z Fayzabadu co už jel domů. Příští den Američan na cestě bůh ví kam, ani jsem se ho nemohl zeptat, pořád spal. A poslední večer španělský plukovník – velitel kontingentu na cestě do služby. Všichni svým způsobem velmi příjemní a ohleduplní lidé. Uniforma je pro vojáka stejně jako oblek pro politika. Kdo soudí jen podle šatů se někdy šeredně splete.
Konference se nakonec ukázala jako více než přínosná. Pochopil jsem mnohé. Proniknul do struktury a účelu mezinárodního společenství, které tady v Afgh. působí. Jak chce společnosti pomoc,najednou bylo všechno jasný. Tohle je velký úkol a nikdy v minulosti se všechny ty obří kolosy jako NATO, UN, humanitární organizace nespojili do takového projektu jakým je dnes Afghánistán. Jestli se to podaří, bude to ohromný úspěch, který vytýčí další směr a způsoby jak řešit potíže globálních rozměrů. Jsem rád, že i já tak nějak přispívám. Přednášky byly dlouhé od 8 do 8 ale na žádné jsem se nenudil. Byla to konference na velmi vysoké, strategické úrovni. Zajímavý byly i přejezdy ze základny na velitelství ISAF. Jezdilo se v obrněných Toyotách. Měl jsem vždycky na chvíli čas se podívat jak to vypadá na ulicíh Kábulu. No nic moc. Už jsem něco podobnýho viděl v Maroku. Pro normálního evropana ani nepochopitelný a nepředstavitelný.
Večery jsem využíval k povídání a seznamování se s civilní částí. Některé věci mi pomohli a jiné ani ne. Jejich vnímání plnění úkolu a pomoci k rozvoji provincie Logar a celého Afghanistánu jsou trochu jiné. Prostě pracovní věci. Jinak to bylo fajn. Jiné prostředí. Dělal jsem si tak trochu co jsem chtěl. Rozhodně jsem si na KAIA pěkně odpočinul.
No a pak let zpět. Po třech dnech jsem se i těšil na svoji postel. Po pravdě ten pocit uvolnění, který jsem měl v Kábulu, mi vydržel asi jen den. To pracovní nasazení tady na základně je fakt někdy neskutečně vysoký. Brzo jsem byl zase vtáhnutý zpět.
