Patrola
Někdy každý prochází chvílemi, které jsou nějaknové, něčím odlišné, něčím náročné od toho běžného co známe, co žijeme. Mluvímo chvílích, kdy sám sebe vnímáš jako vzdálený objekt. Celou situaci prožíváštak nějak odtrženě, odněkud zvenčí. Nedávno jsem měl zrovna takový okamžik.
Ráno jsme měli vyjet na patrolu. Bylo docelaslušné počasí, prostě takový ten příjemnější den. Věci připravený už odvčerejšku. Na bojovém rozkazu jsme se všichni navzájem ujistili, že známe úkolpatroly, jednotlivé fáze, celkový průběh. Ráno si dávám obvyklou snídani,pohoda. Vydat poslední rozkazy, doporučení, mému zástupci. Nahlásit odjezd napatrolu na operačku. Přicházím k Dingu. Kontroluji si foťák, minohledačkav kufru, upevnit zbraně v kabině, helmu do držáku, prostě si udělatpohodlí a uvelebit se. Je fakt, že dnes jsem seděl do protisměru a to nesnáším.Neříkám, že nezvládám. Mám ale rád, když můžu pozorovat krajinu venku a sfoťákem v pohotovosti fotit a fotit pro pozdější vyhodnocení.
V podstatě všechno, co je tam venku za plotem, souvisí se vším. Moje práce je snaha dokonaleto prostředí poznat. Vědět, proč zrovna teď lidé nejvíce pracují na polích, zakolik se prodává to či ono, kolik stojí veterinární vakcína, proč je vhodnépomáhat této obci a proč se nehodí pomáhat tamté, jak dlouho trvá pohřbítmrtvého, kolik dětí chodí v kterou dobu do které školy. Tohle je můj svět,který tu mám poznat.
Tentokrát to bylo o něco jiném. Máme stan v kufru.Jedem po asfaltové komunikaci. Jediný trochu bezpečný způsob. Do asfaltu senedají tak snadno schovat nastražený výbušniny. Tentokrát jedeme ale úplně nadruhou stranu, než jsem byl doposud zvyklý. Hm, první vyjetí z běžných kolejí.Chvíli jsem nad touto anomálií přemýšlel. Jedu do neznáma a nemám se čehopřichytit. Žádné známé dominanty, žádné známé odbočky, trhy, obce. Všechnopoprvé a navíc sedím v protisměru a skoro nic přes pancéřování Dinga nevidím.Jsem lehce naštvaný. Povídám si aspoň s tlumočníkem. Alespoň to dnes vyšlo.Dostal jsem člověka, se kterým jsem už pracoval, a zdá se, že jsme si vytvořilii jakési pracovní přátelství. Dobře.
Projíždíme afghánský policejní, pak i vojenské, kontrolně-propouštěcístanoviště. Kolony aut a rozmrzelí Afghánci postávají okolo aut. Projíždíme,máme přednost. Jak na nás asi reagují ti co musí čekat ve své vlastní zemi? Cítímto napětí v obličejích lidí, které náhodně míjíme. Raději se pohybuji vneutrálním nebo lhostejném prostředí, cítím se pak lépe. Pokračujeme, podlezadané souřadnice, až k místu odbočky s asfaltu na uježděnou polní cestu. Nejistájistota se pomalu vytrácí. Stojíme. Vystupují vojáci s minohledačkami azačínají ve dvojicích procházet první metry cesty. Stojíme dlouho. Kluci přenastavujíminohledačky, protože to zvoní skoro pořád. Našel jsem nápis na nedalekýmkalátu. Je to vysokou zdí obehnaný dům místních. Hned nápis fotím a podávámtlumočníkovi na překlad. Prý je to madrasa, náboženská škola muslimů. Jsouvětšinou financovány z Pákistánu nebo přímo Talibanem. Tak či tak, moc rádi nástam nikdy neměli a ani asi nebudou. Nechtějí mít nic společného z cizincize západu. Pozorují nás z ní hloučky lidí. Dávám foťák na maximum zvětšení apozoruji, jestli někdo netelefonuje. Spíš si tak nějak přeji, aby to nedělal. Mohloby nás, třeba o několik set metrů dál, čekat nějaké „překvapení“. Naštěstí jsoustatičtí. Nikdo neodchází, jen přichází a nikdo nevolá. Všichni jsou prostě jenzvědaví, co se děje.
Kluci s minohledačkami postupují a tak se pomalurozjíždíme i my, naše auto. Zbytek kolony zůstává na cestě. Doprovází nás jenjeden „hummer“, jako palebné krytí. Drží si ale odstup. Co kdybychom přeci jenna něco najeli. Jedeme první auto. Máme relativně nejlepší podvozek na to, abyse případný výbuch rozdělil véčkovým podvozkem na dvě části a šel do stran. Jedemefakt pomalu. Už trochu vím, že minohledačky nejsou všespásné. Najdounastraženou výbušninu
Blížíme se už k okraji vesnice, kam máme zamířeno.Lidé nás z dálky pozorují a odbíhají upozornit další na přítomnost patroly.Tady by se podle dostupných informací nic stát nemělo. Obec je hodnocená jakoklidná. Z našich záznamů o dřívějších návštěvách víme, že lidé byli přátelští,o naši pomoc měli zájem. Přislíbili jsme jim stan pro děti jako školu a tendnes vezeme. Pomalu se vše šine do obce. Zastavujeme a po vysednutí navazujemeprvní kontakt se stařešinou obce. Potřesení rukou, vzájemné představení azačíná rutina. Vytěžení informací o obci, obyvatelích, prostředí,socio-ekonomické otázky, bezpečnost. Vedou nás k místu budoucí školy. Dav rostea s ním snad i naše bezpečí. Skládáme stan. Začíná stavba. Místní pomáhají. Kdyžje postaveno, všichni se usmívají. Děti můžou konečně blíž. Předtím by se všudejen pletli. Bude to škola pro nejmenší, jen 3-třída. Představitelé obce dostávají nějaké sešity,tužky, pastelky. Dětem je rozdají později. Povedlo se. Místní vedoucí sizajistili učitele, děti už nebudou muset několik kilometrů denně do školy. Good job done.
Čekají nás dnes ale ještě další úkoly. Kolonaodjíždí. Kolik to ale stálo příprav. Kolik možných nebezpečí a myšlenek navlastní bezpečnost, jen aby se nakonec udělalo jedno nepatrné dobro. Je to jenkapka v moři. Takových kapek tu ale mezinárodní společenství prolévá dennědesítky.
Toto jsou denní příběhy PRT v našem novémdomově, základna FOB Shank, Afghánistán.
