Přivykání
Bydlení mě udělalo radost, jednak jsem už věděl, že se mámna co těšit, i když to je asi těžký pochopit. Někdo, kdo neví, v jakýchpodmínkách se na misi žije, by taková možnost ubytování asi nenadchla. Bydlímev místnosti 5 x
Chřipka se pomalu pouští, sice jsem pár dní chodils obrovským papírovým ubrouskem v kapse, ale zdá se, že kompletnípřeprogramování mého imunitního systému se blíží ke zdárnému konci. Stejně is kolenem. Po dvou, třech dnech na základně jsem se rozhodnul odložitortezu. Nikam zbytečně nespěchám, není důvod. Vyměnil jsem ji jen za elastické obinadloa před spaním trochu cvičím, abych se dostal do předchozí flexibility a síly.Jestli vše půjde dobře tak do týdne, dvou zkusím i mírně posilovatv posilovně. Každopádně na začátku dalšího týdne bych se chtěl poprvépodívat do posilovny, asi nezačnu hned naplno a vážně trénovat, ale jen takmimochodem prostě začnu.
Včera večer jsem nějak nemohl usnout, jsem na misi vlastněprvní týden, ale nijak zvlášť jsem se nad tím nezamýšlel. Spíš jsem se podivil,jak tu čas prapodivně rychle utíká, dny především. Týdny se naopak táhnou,zvláštní. Přes tohle všechno tu mám ale ze všeho takový dobrý pocit, nemůžu tonějak blíž specifikovat, prostě to tak je.
Začal jsem i tak trochu dokumentovat pobyt a život. Kdyžjsem byl přebírat nějaký materiál a seznamovat se s různými zařízeními nazákladně, vylezl jsem si na jednu ze strážních věží a pozoroval co se děje zaplotem. Bylo fakt pěkný počasí, tak jsem si zašel i pro kameru a všechno si topro jistotu i natočil. Docela mě to chytlo a tak jsem z panoramat zaplotem přešel do základny a točil si obyčejnou denní rutinu na základně. Obešeljsem si i vnitřní perimetr a natočil si, jak se tady všechno rozrůstá. Jednouto bude opravdu pěkná základna, jsem rád, že tu jsem. Pionýrské podmínky nazačátku se přibližují standardům života Evropana.
Podařilo se mi i propást hned první poradu s velitelem.Nechal jsem se unést příjemnou atmosférou v Afghan housu, kdy jsmepovídali a povídali a najednou jsem byl 20 minut po začátku v kanceláři anechtělo se mi tam už raději chodit. Fakt jsem trpěl, velitel mi pak volal na vysílačku,kde jsem. Nezbylo než se postavit realitě a jít za ním. Nějak to dopadlo vcelkudobře. Nicméně podle hesla vše zlé jek něčemu dobré, jsem se aspoň probudil auvědomil si, že jsem na misi a začal podle toho pracovat. Taková berlička.Pořád se mi jakoby nechtělo se zapojit a převzít odpovědnost za dění. To uždnes rozhodně neplatí. Věci se začínají hýbat a já je začínám usměrňovat apomalu se do všeho nořím. Bojuji na víc frontách, jak by se dalo říct vojenskouterminologií. Úkoly jsem si už taky trochu zesumíroval, kontakty navazujiprůběžně a hlavně jsem rozběhnul Outlook, můj naprosto nezbytný společník.Pomalu si sedám do polohy, kterou jsem si vytvořil na svojí první misi, alespoňco se nějakého vedení a velení týče. Zase to bude dobrý, nějak to prostě cítím.
Na druhé straně jsou ale záležitosti doma, po prvnímkontaktu s Marikou sem si říkal, že i tohle bude v pohodě. Prostě situ a tam zavoláme, sdělíme pocity, co a jak, ale dnes to nabralo úplně opačnýsměr. Jsem tu jen první týden a na druhém konci drátu jsem místo usměvavého člověka,se kterým se vzájemně podpoříme, našel uzlíček nervů, co je skoro na dně.Dokonce se semnou odmítla bavit s tím, že to jakože nedává. Nevím co simám myslet. Pozoruji na sobě už známou přirozenou reakci, odříznout akonzervovat. Na jedné straně mi tahle vlastnost zabezpečuje neuvěřitelnouvnitřní stabilitu a schopnost zvládnout skoro všechno, na druhé straně tenhleemoční chlad je něco tak strašného. Ani nevím, kde a kdy se to ve mě vytvořilo.Každopádně vím naprosto přesně, že za tím stojí ten systém, ve kterém se užskoro deset let pohybuji. Každopádně beru to jen jako konstatování, nemám sílua ani prostor se tím nějak víc zabývat. Nikomu bych s tím nepomohl, anisobě, ani jí, ani nám. Jediný co by se mohlo stát, že bych ohrozil úspěšnostmise. Bože, fakt mluvím jako voják. Bohužel jsem v tom ale dobrý, faktdobrý.
Od včerejška taky sněží, chci trochu změnit téma. Mysleljsem si, že se na opravdovou zimu už letos nepodívám, ale 20–25 cm napadanéhosněhu mi udělalo radost. Pak teda začal, jakože zase tát a pouštní boty šlidolů a klasický černý kanady šli naopak ze skříně ven. Zažít sněžit v Afghánistánuje docela zvláštní pocit, měl jsem pocit, že tu všechno funguje jinak, takženějaké sněžení mi sem prostě nesedí. Hned jsem využil dobrých světelnýchpodmínek po ránu a raději si to natočil. V létě si to třeba jen takpustím, abych se trochu zchladil.
