Už vlastně ani nevím..
Začínají se věci měnit. Několikrát jsem se už přistihnul, žese tak trochu nudím. Je to pochopitelné, přece jen sem se už tak nějakrozkoukal, vím co a jak, čemu je nutné věnovat zvíšenou pozornost a co jevíceméně jen rutina. Denní řád se taky více méně už projevil, stávámpravidelně, na porady chodím pravidelně, na jídlo se chodí ve stejnou dobu ivečerní rituály před spánkem se více méně začínají usazovat. Takže moje divokáduše se najednou trochu nudí. Zkoušel jsem chodit jen tak po základně okoloperimetru a docela dopomáhá, každá změna, která odliší jeden den od druhého jedobrá změna.
Začal jsem chodit do posilovny, dobrý relax a hlavněnedosažitelnost a nenaplnitelnostje jedním z dobrých vlastností cvičení,prostě tomusíte dělat pořád dokola, vítečná věc na mise. Taky jsem včeranavštívil místní americké kino hned za jejich knihovnou. Hráli HarleyDavidson and Mallboro Man, strašnědlouho jsem ten film neviděl a tak jsem si ho docela rád připomenul. Ta příchuťsvobody a pohody mi vydržela i dlouho potom co jsem seděl v jídelně adával si noční sendvič.
Když už jsem u toho jídla, začínám si opravdu vybírat cojím. Americká strava není zrovna dvakrát nápaditá a rozmanitá na chutě apříchutě, možná je to ovlivněný, asi ano, tím že je to vojenská americkástrava. Všechno vojenský je tak trochu bez chuti a příchuti jen surový aneopracovaný základ. Doufám, že se jednou nedopracuju i k takovýmu způsobuživota. I když asi zbytečná starost, neb to se mi už asi nepodaří, už jsemjednou ochutnal tak vím.
Vedle už zmíněné nudy se objevil i jiný pocit, pohoda. Cožje dobře, už začínám hledat maličké radosti a budovat si svoje tady. Předchvíli ještě cizí místo se stává mím útočištěm. Mám už plány jak si trochupřizpůsobit kancelář a taky bydlení, přece jen nějak cítím že je to potřeba.Vtisknout svému okolí svoje rysy a ne jen přebrat něco co patřilo někomujinému.
Za chvíli nás opustí naši předchůdci. Měli trochu problémypočasím a tak se nemohli dostat pryč na letadlo, ale zdá se že i s jakýmsizpožděním se jim podaří dostat se domů.
Náhodou jsem taky včera otevřel nějaké dopisy, co jsem psalz Kosova, jak se všechny mise podobají. Mění se prostředí, ale na člověkato má přibližně stejný účinek a změny mají velmi podobný průběh. Říkám si, žejestli bude někdy čas a třeba přibude i nějaká další mise zkusím si těmi všemizápisky projít a najít společné jmenovatele. I když, když člověk už znápravidla hry a vidí tak trochu pod pokličku je hrozně jednoduchý švindlovat. Toznamená prostě věcem nepřikládat význam a prostě akceptovat ty náhlé změnynálad, chvilkovou nespokojenost a nudu střídající pohodu a jakýsi pocit radostia samozřejmě nekonečné myšlenky na to co bude potom, co bude dál. Tohle jeprostě nekonečný kolotoč práce nemá to absolutně nic společnéhos romantikou jakéhosi dobrodružství. Tak jsem totožná někdy cítil poprvé,dnes už znám a vím. Vkrádá se naprosto pochopitelná otázka. Proč tu vlastnějsi? Co hledáš? Nevím, nevím tak úplně přesně. Těch pohnutek je víc. Zkusím sije to jednu vedle poskládat a třeba z toho něco vyjde. Jsem tu asi proto,že na mě vyšla řada v práci a já tu výzvu prostě hrdě přijal, velitelskérozhodnutí, prokázání svých schopností. Dobře a dál. Afghánistán takové magickéslovo, nikdy jsem tam nebyl a nebýt armády asi bych se sem ani nedostal, jaknemůžu takovou výzvu přijat. Když se na to dívám jinak můj svět se prostětímhle zase neskutečně rozšíří a tak nějak cítím, že se dostávám už ažk tomu obzoru který mě vždycky motivoval k další zkoušce k dalšícestě, dodal další sílu. Asi bych prostě nebyl spokojený kdybych se dostatečněneunavil na to abych všechno přehodnotil a řekl si, že toto je můj limit, kterými vyhovuje. Nikdy jsem nebyl blázen abych jen tak pro nic za nic hledal dnojen pro to nalezení a zbytečně si nakládal a trápil se. Balanc, najít balanc. Afghánistánje asi jeden z těch hraničních kamenů přes které už jaksi nejsemrozhodnutý jít, přeci jen když se člověk otočí má se kam vracet a je to sladkýnávrat, celý život čeká. On totiž celý život čeká stále, jen naše oči někdyprostě nevidí, ruce necítí a člověk nechápe. Čím víc klesám a odkláním se odsvého domova, myslím tím to v čem jsem vyrostl, tím víc chápu svět i životněkdy prostě nemusíte přečíst celý manuál aby jste pochopil jak věc funguje.Jednak jsme samy součástí a jednak je každý svou vlastní osobností a chápe všepo svém. V tomto mi tedy tahle mise pomáhá, zase se obohatím jako člověk.Pak jsou tu zážitky, přátelství, pocit sounáležitosti, společný úkol. Nenáhodou jsem voják, naopak jsem voják protože mám nějaké vlastnosti. Nejde nadtím zavírat oči, žiju život pro který jsem byl vytrénovaný, stále ale věřím želze vystoupit a nechat ten vlak i se všemi vzpomínkami odjet a zase se taktrochu vrátit před tohle všechno. Už dnes tak trochu cítím, že ta radostz jízdy je tu a tam nahrazená rozmrzelostí že tímhle směrem se mi zrovnanechce a chtěl bych jinam. Někdo by si mohl myslet, že to dělám pro peníze.Peníze opravdu ze něco takového nestojí, kolik by to muselo být aby někdozlomil moji mysl a já dělal něco, co nechci si nedovedu ani představit.Respektive asi by se to vůbec nestalo. Na to si až příliš vážím svého času.Samozřejmě finance mají svoji váhu a někde v hlavě to mám, ale rozhodně tonení žádný motor, co by mě denně někam hnal.
Jsem prostě přivyknutý na tohle životní tempo, jsempřivyknutý pouštět se do věcí, před kterými mám někdy posvátnou hrůzu, jsempřivyknutý na pracovitý lidi okolo sebe, jsem přivyknutý nabízet svojeschopnosti pro stavbu něčeho většího co mě přesahuje, jsem přivyknutý přijímatodpovědnost za jiné lidi a řídit je ve společné snaze o dosažení projednotlivce nedosažitelného, jsem přivyknutý na své pevně stanovené místo vestruktuře, jsem přivyknutý žít v komunitě lidí co mě nenechají padnout,vždy je tu ruka co mě zachytí když padám, jsem přivyknutý podřizovat osobnízájmy skupině. Někdy tohle všechno nesnáším za to, že jsem k tomupřivyknutý.
