Z času na čas na veřejnosti silněji zarezonuje problematika sexuální výchovy na školách. Mnoho hlasů je za a mnoho proti, přičemž paradoxně, obě skupiny mají pravdu. Mají pravdu ti, kteří cítí potřebu informovanosti v oblasti sexuální výchovy, protože jde o zásadní oblast lidského života, se kterou se je nucen každý z nás určitým způsobem vypořádat. Avšak zároveň mají pravdu i ti, kteří se vůči něčemu takovému ostře bouří. Jsou to většinou lidé, hovořící o citlivém, morálně etickém problému, který zmiňovaná problematika přináší.

Jak je možné tvrdit, že pravdu mají obě skupiny? Podívejme se tedy do podstaty problému.

Jak již bylo řečeno, člověk nemůže v žádném případě obejít skutečnost vlastní sexuality. Z tohoto důvodu by o ní měli být alespoň částečně poučeny starší děti a samozřejmě, důkladnějším způsobem dospívající děti ve vyšších ročnících základní školy.

Pokud se tak ze strany rodičů, učitelů a vychovatelů neděje, děti si hledají informace jinde. To jinde znamená, že většinou ze zdrojů neseriózního a napůl pokoutního charakteru, kterých není v dnešní době málo. Na jejich základě si však mladý člověk může vybudovat pokřivený, nesprávný, ba až zvrácený přístup k lidské sexualitě. Z tohoto důvodu by proto měly mít děti právo dozvědět se o dané problematice ze spolehlivého, seriózního a kompetentního zdroje. Od přirozených autorit, kterými by pro ně měly být rodiče, vychovatelé a učitelé.

Nicméně skupina lidí, uznávajících duchovní hodnoty, bez ohledu na konkrétní vyznání, lidi, uznávajících určitý morálně etický přístup k životu se vůči sexuální výchově na školách bouří celkem oprávněně, protože v současné době se způsob a forma, jakou má být tato problematika prezentována mladé generaci nepříliš odlišuje od od různých, již zmíněných zdrojů napůl pokoutního charakteru. Přesněji řečeno, neliší se od nich ničím, i když je snaha tvářit se učeneji a exaktneji. Za současného stavu by totiž vždy šlo převážně o detailní popis biologicko chemických reakcí lidského těla, což většinou působí zahanbujíc, trapně, či dokonce zvrhlo. Vyvolává to červeň na tváři, rozpaky, nebo vulgární reakce, které jsou v podstatě pouze nevědomou snahou zakrýt vznikající vnitřní rozpaky.

Proč je tomu tak? Protože současní lidé obecně, a učitele nevyjímaje, nevědí vůbec nic o pravé lidské důstojnosti, která vyvstává z povinnosti bdít nad čistým a ušlechtilým přístupem k životu. Z povinnosti bdít v první řadě nad čistotou vlastního vnitřního života. Nad čistotou a ušlechtilostí vlastních citů a myšlenek, na základě čeho pak takový člověk ani nemůže jednat jinak, než jen čistě a ušlechtile, a to v každé životní situaci. Ve vztahu ke všemu, co život přináší, a tedy i ve vztahu k problematice lidské sexuality. Jedině takový, vnitřně čistý člověk, by tedy mohl tím správným způsobem a tou správnou formou poučit mladou generaci o sexualitě, bez jakéhokoliv snižování lidské důstojnosti.

Pro lepší pochopení uvedu příklad: Představme si vodu, nalitou v čisté, průzračné sklenici. Je rozdíl v tom, když nám někdo podá pohár čistou rukou, nebo špinavou, zablácenou a neumytou rukou, protože se právě vrátil z práce v zahradě? Z kterého poháru nám bude víc chutnat? Z toho čistého, nebo z toho zabláceného?

Přesně v tomto spočívá podstata toho, proč se mnozí rodiče bouří proti sexuální výchově na školách za daného stavu a v současném pojetí. Bouří se oprávněně, protože podvědomě vyciťují, že by to nemohlo být nic jiného, ​​než onen pomyslný pohár, podávaný jejich dětem špinavou rukou.

Nechci nikomu křivdit, ale kolik je dnes na školách učitelů, kteří se snaží vědomě bdít nad čistotou a ušlechtilostí vlastního vnitřního života? Kolik je učitelů, kteří se snaží o čistý a ušlechtilý přístup ke všemu ve svém životě? Pokud takoví jsou, čest jim! Jsou to však bohužel většinou jen světlé výjimky. Pouze světlé výjimky, protože většina si klidně nechává prohánět vlastním vnitřním životem jakoukoliv nečistou, proudící k nim v prebohatej míře zvenčí. Z časopisů, filmů, internetu, televize, knih a podobně.

Největší paradox spočívá v tom, že chceme poučovat děti, ale sami sebe nezvládáme. Lidsky důstojným a správným způsobem nezvládáme svůj osobní vnitřní život a tak všeho, čeho se byť v dobrém chtění chopíme, je poskvrněné a pošpiněné. A právě na tak citlivé problematice, jakou je zprostředkovávání poznatků o lidské sexualitě mladé generaci se to vypuklo projevuje.

Ano, i zde platí ono už dávno známé: Pokud chceš poučovat jiných, pokud chceš měnit jiných, změň v první řadě sama sebe. Změň přístup ke kvalitě svého vlastního vnitřního života. Bdi nad čistotou a ušlechtilostí svých citů a myšlenek.

Pokud budeme mít takových učitelů, pokud budeme mít učitele dodržujících tento princip, pak sexuální výchova na školách klidně může být. Pak jsem za.

Pokud takových učitelů ale mít nebudeme, vše se nakonec zvrhne pouze na jeden z dalších zdrojů pokoutných informací, který se pouze navenek tváří seriózně. Proč? Protože pouze čistý může zprostředkovávat čistě! A tedy celkem logicky, ne čistý nemůže dávat čistým způsobem.

Ale abychom stále neútočili jen na chudáky učitele, tento problém absence čistého a ušlechtilého přístupu k životu, včetně vlastního vnitřního života, je palčivým problémem celé společnosti. Problémem celé lidské civilizace! Chybí čistý a ušlechtilý přístup k politice, k podnikání, k zaměstnancům, k partnerům, prostě kompletně ke všem oblastem ekonomického, společenského i osobního života.

Nic nemůže být dobré, pěkné a ušlechtilé, protože lidé nejsou takovými ve svém nitru. Proto je vše, co dnes děláme a čeho se chopíme poskvrněné a pošpiněné nezřízeností našeho vlastního, vnitřního života.

Existuje však cesta k pravé lidské důstojnosti! Spočívá v jednoduchém, prostém, ale v zásadním poznání nezbytnosti udržování vlastního cítění a myšlení čistým.

http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š.