Jen tak před obědem..
Sedím na miste kde jsem hode roku neseděl,sedám na miste určeném jak přestupní stanice mezi realitou a místem odkud není návratu...
Je to zvláštní místo pod oknem
Sedávali tady přede mnou moji prarodičce i otec.Paradoxone jsem se na to místo umístil sám a sám taky cítím tu atmosféru ve které se diky nacházím i v dušičkovém čase.
Zadělal jsem na chleba,venku je sice hezky,ale mě nějak škrabe v krku.Proto sedím doma,trochu jsem zatopil,dopiji šipkový čaj s medem.Nevím je to takové zvláštní aroma počasí a i doby kdy je všechno převraceno vzhůru nohama.
Koukám ven na okolní svět z okna kde toho není moc vidět,ale to nevadí vnímám to ze Venek existuje.Ten venkovní svět ,za světem co je můj domov,chráněné prostředí je přece jenom víc snesitelněji,přívětivěji a kde není život jenom o počítáni peněz.
Jsem asi ještě hodně mladý,musím se mnoho učit i když sám už dneska učím i starší lidi než jsem já.
Hodně se toho v životě stane ve dnu,v okamžiku ve vteřině........
Proste je to jenom život a záleží na každém z nás jak je sliny a dokáže roztočit kolo i kruh co se někdy podoba Ďáblovu kolu.
Možná tohle vypadá neučesaně,ale bohužel realita je taková ze svět se točí jenom podle váhy peněz.
Váha lidské lásky …
se nedá měřit.Váha lásky co se nazývá bezpodminečná a je asi vůbec nezměřitelná.
OKOLO PROŠLA SMRT....
už několikrát jsem se ji mohl podívat do oči,dotknout se jí.A pokaždé má jinou podobu.Má podobu hrozivou,zaskočí někdy nepřipraveno okolí ve kterém žije láska.
Proste smrt je nevypočitatelná stejně jako je váha lásky.
Stejně i láska se nedá počítat na peníze......
Pokud někdo počítá lásku na peníze je hodně chudý a jeho smrt přijde nečekaně.Umřít bez lásky je podle mne nejhorším trestem,trestem co generuje dnešní svět,společnost i čas..
Těsto pomalu kyne,,,,,
přichází čas dat tělo do pracovnu,polohy,rozpracovat a dat do teple trouby.....Vdechnout té hmotě tvar,barvu i vůni,Chleba?obyčejný chleba co jinak voní při přípravě ,jinak při jeho pečeni a stejně i jinak voní když už se dá dělit na krajíce ve kterých je život...
Je to obdobné jako s kávou,,,,,
nedávno jsem si poslech jeden zajímavý postřeh....Proč vždycky káva tak sladce voní při mletí a proč potom tak horce chutná když ji pijeme??
Myslím ze odpověď je asi jednoduchá.Káva připravovaná s láskou musí mít nesčetle chuti..Stejně jako ten obyčejný chleba co se na něho těžko děla...Ale jsou to obyčejné věci a tak i váha lásky musí byt jednoduchá jako palety barev kdy podzim vykresli vše od zeleně přes zlatou a s následnou zimou do běloby.
Psal jsem to pro Tebe,tam někde kde chybí láska,pohoda domova a teplo lidských srdci...Posilám to tam kde myslím ze láska není jenom o váze peněz..Protože Peníze budou a my nebudeme..
Podskalák

Autor: smolicek.v v 08:31 | Permalink | Komentáře

Stejně jako jindy…cestuji za štěstím a za svým domovem a domovem svého psa.Chodím hodně pěšky,ale do Okresního města musím použit autobus.Přiznávám,že v těchto vedrech je lepší zůstávat doma,pěkně ve stínu.Důležité okolnosti mě nutí i za takového počasí jit za svým cílem..
Tu trať z Bystřice do Žďáru znám po zpaměti v tomhle teple se mi zavírají oči a tak trochu pospávám…
Ale najednou sebou autobus trhá a všechno letí dopředu prudkým brzděním.To jsme zastavili na křižovatce v Novém Městě na Moravě.Na křižovatce ve které stojí u nemocnice autobusová zastávka..
Vím,že řidiči autobusu na ni pěkně od plic nadávají a proto vím že je nebezpečná.
Matně v dálce jsem jen zahlédl zadek Favoritu který okolo rozjetého předku autobusu proletěl jak střela.
Jen přes zadní sklo toho auta bylo vidět dvě dětské nevinné hlavičky.
Řidič našeho stroje co nás má bezpečně dopravit do našich domovů rozhazoval rukama a obracel dlaně k nebesům.Klel u toho jako pohan a přivolával asi všechny svaté.Snad jen Svatý Kryštof,patron všech motoristu oddálil střet boku Favoritu a předního nárazníku mohutného stroje co vozí lidi..
Mě sice jen trochu bolela brada,jak narazila na čelo sedačky přede mnou. A to mě probralo z klidného cestování.Z hrůzou jsem si uvědomil že právě ted,v této chvíli stojím na popravišti.Na popravišti nevinných dětí.Opravdu asi jen málo stačilo na to aby smrt,ta jediná spravedlivá ukončila další tak krátký život nevinných dětí.
Večer v klidu domova….
zvažuji a přemítám co by se s tím dalo dělat.
Jsem invalidní důchodce a muj příjem je hodně nízký.Ale zvažuji že až mi přijde domu tak ho celý vezmu a utratím za jeřáb který tu nešťastnou zastávku přenese na druhou stranu silnice.
Sice nebudu za celý měsíc co jist,ale to mi nevadí.Nevadí,protože mě nouze naučila péct chleba.A už i moje bába říkala že chleba je základem života…
Přece ty peníze použiji na záchranu toho nejcennějšího co na světe je. Tím nejcennějším je lidský život a o to je to horší když se na místě smrti vyskytnou malé děti.Přeci děti které patří na rozkvetlé louky,na místa na hřištích a ne na místa kde je to poseto kamennými kříži mrtvých.
Muj život je sice taky krátký,ale nejvíc vzpomínám na úsměvy a bezstarostné dětství.Proč a kdo nám dospělým lidem dal právo dát v šanc dětsky život a jejich úsměvy?
Je tohle zamyšlení pro všechny lidi,nejen pro ty kteří mají male děti.
Dodám snad jen na závěr:
,,Hanba mužům,kterým žena vládne…
Poskalák

Autor: smolicek.v v 00:16 | Permalink | Komentáře

……….O lidské lhostejnosti..

Jen tak.. jako každej obyčejném den si dělám svoje.Tu svou práci a hledím na to abych co dělám měl ke svoji spokojenosti..Je pátek,malou chviličku před obědem.šuruju doma chodbu,vytrestal jsem se světlou dlažbou a tak vždycky takový úklid se dá dělat jenom jako na vojně,hodně pěny a rejžák na tyčce.
Ale to je jedno z okna chodby vidím akorát na branku svého domova.

Je chvilišku před obědem…
do branky se valí ženština jednoho etnika co mají typické postavy ,černé dlouhé umaštěné vlasy a nenechavé prsty.Hned za ní v závěsu vpadá další stejná postava divoženky,jen ovšem kysličníkem odbarvená na blondýnu.Vyděšením mi vypadlo to košte z ruky…
Do otevřených vchodových dveří to mám tři kroky,takže není problém se tam dostat dřív než ty divoženky.
Strnul jsem protože mě do futer přibyl uhelný pohled.Tak silný uhelný pohled jsem za svůj život viděl jen málo.A myslím že za svůj život jsem viděl hodně pohledů.Některé přívětivé,přátelské a i nenávistné.Z pohledů se dá vyčíst hodně charakteru člověka.Dá se z nich poznat strach,nadřazenost,nebo obyčejná lež co je součástí dnešního světa.
Jen v pohledu téhle umaštěnice bylo něco velmi silného,nenávistného a jistého si svým počínáním.

Ty vlnící se pneumatiky…
se pomalu ale jistě přibližovaly ke mě do těch futer vchodových dveří domova.Se slovy místo pozdravu,,Dajťe mi vody,pán vekomožný‘‘,jsem si dal svoje ruce do klidu ale instinktivně v bok.Moje odpověď byla jasná a stručná že žádnou vodu nemám a jen na vteřinku muj zrak ulítl od pohledu na tu falešnou blondýnku….
Pořád stejná slova,pořád stejně nadřazená prosba,,najdiťe pet flašu a natočťe mi vody‘‘.
To moje hlava už přestala brát a začal jsem pomalu ale jistě ztrácet hlavu,jen myšlenka že nejsem doma sám mě posílila ve chvíli nadřazenosti těch dvou kontrastních divoženek….
Prostě došlo na nejhorší a jen v myšlence jsem instinktivně začal hulákat a volat na psa co ležel v koupelně,v klidu a chládku uklizeným před poledním hycem.Nevím jestli to s ním vůbec pohnulo,je to valach a ve vedrech mu je nejlíp na studené dlažbě.Za to ty dvě postavy v kytičkovaných halenkách a s tvářičkou nevinnosti to dalo do pohybu zpět směrem k bance ven,od vchodových dveří mého domova.
Opadla trochu i moje nervozita po klapnutí branky,ale to jsem ješte nevěděl že za borovicemi co jsem sázel když byli děti ješte malé. Stojí černé Audi s Mosteckou poznávací značkou a řízenou stejným chlapem jako byly ty ženštiny co mi vlezly bez ostychu za bránu.
Jeho jiskrný pohled,kudrnaté vlasy a řídkost zubů mě nenechala na pochybách že tihle všichni patří k sobe.V zadu na sedačce seděla ještě jedna obyčejná bílá žena s dítětem a psem.Ten šofér po nasednutí spolujezdkyň přizastavil u mě,mého domova a s otázkou kde najde starostu naší dědiny zkoumal moji postavu oblečenou jen do slušivých trenýrek a pantoflíček..
Poslal jsem je tak kde jsem předpokládal… že starostu najde.Auto se rozjíždí a nechává mě opřeného o branku mého domova.Jen trošku roztahuji lokty abych viděl dobře na poznávací značku toho černého zaprášené Audiny.
Kočár mizí na dědinu,ale na křižovatce se dává jiným směrem než je místo kde já bych hledal starostu.Beru do ruky mobil,s třesoucí rukou vytáčím 158 a hlásím to co jsem právě prožil.
Platím daně stejně jako každý jiný z nás a tak se obracím na službu co má na dveřích nápis,,pomáhat a chránit‘‘…
Je poledne,celá dědina sedí u oběda,odpočívá při zažívání toho trocha co dům dal.Ves je,, vymydlená‘‘ a každej se chrání sám,nejen stínem velkému teplu ale i pohodlí a chládku domova.
Jen jedna maminka viděla to černé auto a to proto že po oběde uspávala svoji malou ratolest.Hned vedle mojí branky mého domova.Měla celý tohle divadlo jako na dlani.
Právě v klidu svojí terasy ,po ránu při východu slunce teprve uvolňuji svoje emoce.Teprve ted si uvědomuji tu nebezpečnost situace kterou jsem si prošel.Teprve ted kdy moje poslední spásná myšlenka na lenocha odpočívajícího a chladícího se v koupelně.Mi dala jasně najevo jak je důležitý život ve dvou když jeden žije sám…
Nejsem nepřítel lidí,mám lidi rád i s jejich klady a zápory,Sousedské tahanice a rozepře jsou na dědině normální.Je to život,ale ve chvílích kdy muže jít o život,dokáží i hloupí lidé pochopit potřebu ,,pomáhat a chránit‘‘ a postavit se za člověka….
Každý se bojí o svůj majetek,já mám ale už jen svůj domov a svého blonďatého kamaráda kterého když je potřeba spí v koupelně na studené dlažbě…
Podskalák

Autor: smolicek.v v 05:24 | Permalink | Komentáře

Život….ve dvou
Stejně jako každou jinou nedělí jsem šel zas po dlouhé době nepříznivého počasí se psem na procházku k rybníku,Stejně jak jindy,ale dlouhá doba izolace od normálního počasí se podepsala nejen a lidských povahách ale má i vliv na chování zvířat.
Pes se chová dost divně je nervozní a pořád mi utíká hodně moc daleko kam na něj nevidím.
Je to asi normální,má potřebu stejně jako já jít pryč od místa kde se ustala nepříjemnost.
Jdu sním rád a sám to potřebuji také.Oba to potřebujem změnu v životě po špatném počasí,po špatné náladě a po špatném přístupu lidi ,tady v okolí co jsou hloupí a jejich jedinou zábavou je ubližovat lidem.Znám své místo kde žiji poměrně dlouho.Znám to místo kde jsem se narodil a vím co od lidí můžu čekat,stal jsem se proto uzavřeným a do své blízkosti jen málo koho pustím.Je to tak dobře protože to co se mi přihodilo se psem to jasně ukazuje na lidi a ti se teprve krizových situacích dokáží ukázat v pravém světle.
Pes mi pokousal malou holčičku…
Jedinej kdo má právo mě za to soudit jsou jenom jeho rodiče.Myslím že nejsem sám a každý do získá takovouhle zkušenost tak ví že to v něm nechá následky na hodně velkou dobu.
Nebudu do podrobna líčit jak se to stalo a jaké jsou následky,Protože i horká kaše vždycky nějak vychladne.Už ze života vím ze situace v krajní krizi se dají řešit chladnou hlavou.
koukal jsem jenom s němým úžasem jak lidi se v u nás rozdělily na dva tábory.Na lidi co chtějí kamenovat psa a na tábor co by kamenoval mne.Koukal se a divil jsem se jak svoji hloupost vystavují všem veřejně na obdiv.Vidím jak si libují v lidském neštěstí a mají radost z bolesti druhých.Přesně to vystihují a názorně předví dějí filmy,jako je třeba Slunce seno-s postavou Kelišová.
Jsou i tací ….
kteří si ještě nejen řečí ale skutky dokáží zpříjemnit den klevetnic.Jsou i tací co jdou a pod rouškou tmy otevrou tomu zvířeti branku a daj mu tak volnost.Daj mu volnost aby po chvíli mohli ukazovat prstem a hlavně jazykem jak nebezpečné je tohle zvíře.
Píšu tyhle řádky Tobě tam daleko někam do neznáma a těším se na další pokračování toho co se pomalu rodí a bude snad pokračovat,dál.Vždyť to co si píšeme je jenom o životě a pro život je potřeba taky někdy i umřít…ve dvou.

….třeba jsem obyčejná,
třeba jsem snad krásná,
jsem však jedna a jediná,

jako klidná hladina....,
jsem jako bouře bez blesků,
jako déšť bez vody,
však v očích Tvých záblesků ,
vidím já jiné zrody...

Vidím se v kráse Tvých jasných očí,
slyším se v tvém nitru,
jsem jak kotě, co se rádo stočí na hřejivém svetru...
Nech mne dívat se v Tvých očních zrcátkách,
nenech mne viset jak maňáska na drátkách....

Mladá a krásná a to moje je pravda,
točí se mužům točí se hlava.
jediná nejsi,máš svoje místo,
věřím,že v duši máš asi čisto…

K čemu je voda a břehy bez lesů,
jen já sám kříž zatím si ponesu.
těžký a tvrdý a všude tlačí,
mám Tě ted na řádcích to zatím stačí.

Dívej se všude,dívej se kolem,
možná že jednou po břehu půjdem.
kříž spadne do vody a ta ho veme,
pryč bude smutek,bude mu bene.

Život je divadlo,my dřevené loutky,
každý je uchyl a má svoje choutky.
dej světu hlavně tu čistou duši,
ten pravý pozná,možná už tuší…

Tušit se smí, myslet se musí,
sám člověk hodně zkusí...
trvá to dlouho, než růžička vykvete,
cesta je zlá jit světem bez devčete

Pravda je ve víně, pravý, v jaké že dědině?
Kdy přijde den, zjeví se a v jaké hodině?
Chci chodit po břehu, snad bosky v trávě,
Chci cítit vůni mužnou ve zvlhlé slámě...

přes její nevlídnost, nechtěné píchání,
pocítit přeněžnost, to sladké vzdychání.
Cítit to chvění, dotykem vnímat lásky znění,
necítit kříž, vědět, že unášen ve vodě a není nám blíž...

Ve víně je pravda,pravda až na dně,
to správně chápeš děvčátko vnadné…
Hodiny jdou,vteřiny letí,
vynesu dneska všechno to smetí.

Uklízím v srdci,ve svojím domově,
po špíně blátu stopa tu nezbude….
Kříž co si nesu,stojí ted v koutě,
bude se zelenat?jak jarní poupě?

Ten kříž je ze dřeva,vlastně je kámen,
ten voda nespláchne ,když vyřkneš ámen…
na břehu rybníka vidím se v zrcadle,
milovat nemůžu jak kdy mne napadne…


Podskalák

Autor: smolicek.v v 05:22 | Permalink | Komentáře

….Stejně,jako každej jinej den jsem šel i dneska na stavbu,stejně jako každém den ale šel jsem jinou cestou.Cestou kde vlastně není cesta,jen louka a velká meze.Pod ní je hromada roští ze Starého kaštanu co ho majitel porazil v zimě.
Co by kdo řekl že pařez nemá žádný život a svět tak je asi na omylu.V tom roští na mě svítili žluté narcisky,jinde v dědině ještě nejsou vidět ,ani na zahrádce i v trávě..Jen tady pod tou mezí kam se vyváží listí na podzim a všechen odpad ze zahrádky.No prostě divoce rostoucí v surovém prostředí jen ty narcisky a pařez který tlačí pod sluníčkem svou mízu už do neexistujícího stromu.Zvláštní kontrastem zátiší.Zvláštní vůně vytékající mízy dost silně připomínající spadený nezralý ořech co ho na silnici přejelo auto.Do toho kontrast divokého psa co má radost z každé procházky a je mu jedno jestli je na mezi nebo pod ní…
To jsem viděl dneska pod tou surovou a neučesanou mezí,ano ješte jsem tady
byl jsem v jídelně koukal do ohne a zametal okolo popelníku.
chvilku jsem se zastavil ...jen tak
přemýšlel jsem nad tím životem...co žiji jestli fakt to má ješte cenu,ale to asi nepochopíš,jsi v jiném světe,znám to z reálu taky jsem byl součástí kolotoče a nejednou je z toho jenom prach,vzpomínky a naděje je někde v zadu,někde kam nedohlídneš i když vezmeš dalekohled optimizmu..promiň,nějak mě zase prsty uklouzávají...
Přišli mi fotky,jen jedna ješte chybí,,, jsou hodně detailní chybí celková pohled na tu louku kde rostou
a to je možná problém i světa těch kdo je dělali,těch co se zabývají jen sami sebou a co nevidí i okraje,které nejsou tak úchvatné jako je celek,
Možná je to jen muj postřeh,ale možná je to skutečnost kterou vidím,nejen na těch fotkách,ale i ve skutečnosti reálu světa který je všude kolem nás..Jako na tom místě kde je pařez ořechu a divoké narcisky v tlejícím listí…
víš,za svůj život jsem poznal hodně lidi a když vidím jak se mění doba a i ty lidi tak je mi z toho nějak moc smutno.Možná je to mnou,možná počasím,možná že jsem se vzdal už dál rvát za každou cenu a v klidu a pohodě čekám na ten okamžik kdy dojde k naplnění toho co se nevyhnutelně řítí a co se nedá zastavit,teda myslím život...
Nevnímám jak stárnu v duchu si připadám jako malej kluk,chce se mi smát a chtěl bych si hrát,ale ne tak jak jde svět ,jen obyčejně jako když jsem byl opravdu malej kluk.Nějak ta samota se na mě podepisuje vyhledávám stíny a do plného slunce se mi nechce,nechci riskovat protože to nemám za potřebí a vlastně není se proč štvát když to nikdo nedocení..co mi je všechna ta moudrost?Všechen ten svět který jsem prošel když v něm není slyšet rytmus srdce ,ve který jsem vždy věřil a pro který bych dokázal potit krev.Co se to děje a proč tohle má ještě nějakou cenu.??
Přece si člověk vždycky něco vysní,nachystá se na cestu k cíli a jde za ním třeba přes všechny překážky.Jenže já už asi vidím jen ty překážky a přes ten les tu džungli reál a sluníčko cíle nikde není vidět...
já vím...je to reál mého světa kde jako klapky na očích koně můžu vidět jenom úzkou cestu v životě.Jenom úzkou cestu svého osudu,života.Jenom svou potřebu stejně jako jsou ty fotografie kosatců co jsi mi poslala...
Přesto jsem jenom na chvilku zastavil v jídelně u ohne a ted při psaní vykouřil dvě cigarety a dal jednu černou kávu..ve chvílích jako je tato jsem si Tě ukradl jenom pro sebe stejně jako Tvé děti ukradly ty fotografie do svého světa jen pár modrých divokých kosatců.
no vidíš,je to jednoduché zase jsem popsal svým monologem celý list papíru...
nepomůže to,ale je mi líp,má trošku lepší pocit uvolnění,z křeče,ze smrtelné křeče ve které se probouzíme a usínáme zároveň..
Je to surové a neučesané,
je to divné stejně jako je dnešní svět .Je to divné jsem proto že to je úhel mého pohledu na to co okolo sebe vidím,je to stejné jako odpoledne ta mez s krvácejícím ořechovým pařezem i narciskami v dědině kde jsem se narodil..
                                                                                                                                    Podskalák

Autor: smolicek.v v 04:36 | Permalink | Komentáře

,,,,,Je večer,dneska,,,
po dlouhé době i mě připadá trošičku snesitelnějším..Sedím a přebírám zážitky z dnešního dne.Jsou věci kterým nerozumím i když možná existuje jednoduché a logické vysvětlení.
Dneska jsem se dostal konečně za barák pod jabloň kde až do předvčerejška ležel ještě sníh.Pod jabloň kde celou zimu nocovalo stádo hrdliček.Vždycky když se začíná stmívat,je slyšet jejich svolávání ke společnému trávení snad snových nocí.Nikdy jsem to neviděl,nikdy jsem nenašel místo kde se jich tolik vždycky na noc sletí takové hejno.
Nevím co je nutí….
aby trávily všechny noci u mě na jabloni v moji zahradě.Nikdy tohle nedělali.je to divné a nevím proč se tohle děje.Je ale docela příjemné vědět i vidět to hemžení a zvláštní hvízdot křídel co vydávají holubičí křídla.
Prostě jsem dneska zůstal jako u vyjevení.Pod jabloní je po zimě docela hrubý nános trusu.Je to docela problém,protože vím že všeho moc škodí.
A TaK SE TO MUSÍ UKLIDIT!!!.Ty jejich navštívenky jsou docela agresivní a vím kde to dopadne hodně dlouho ani tráva neroste.
Jestli se udělá trochu slušnější počasí a uschne všechna ta nadílka bude z toho perfektní hnojivo aspoň pro všechny kytky co jsem loni posázel po mojí travnaté zahradě.
Nevím proč mě zrovna tohle to napadlo.Nevím proč právě píšu o holubincích jako o jakém zázraku.Každopádně mě nic asi dnes lepšího nenapadlo.Jen je pravdy že se mi včera stala taková zvláštní věc co mě znova trošičku vyloudila úsměvy na tváři.Dostal jsem injekci,to jenom v uvozovkách.Dostal jsem náboj co mě zase donutilo zatnout zuby a začít se rvát o to co potřebuji i o to co mě baví.
je to život a někdy je jakoby na konci své cesty.je to život kde jako kluk a i chlap se starochem procházím emocemi,nebo jenom sny.
Nechápu proč tyhle věci mě právě přeskočily po sobě v mysli.nechápu a nevím jak tohle muže vlastně nějakým způsobem spojovat v jedno.Jen vím že prostě život jde dál a bojovat se musí.Stejně jako hrdličky v hejnu na stromě mají možnost lépe odolávat nejen útokům ze vzduch ale i ze země.Viděl jsem zde i lasičky a tak si myslím že v zadu za stodolou ta Hromada holubích per je její dílo..
Při zapálené svíčce….
a s kávou a stole plánuji zítřejší jednu z bitev o přežití v tomhle tom bláznivém světě.Světě kde je všechno pro mne postaveno na hlavu a kde nic vlastně nedává smysl.
V duchu se k Tobě obracím a ptám se prázdnoty proč se vlastně tohle všechno děje.Ptám se proč a kvůli čemu nás vždycky každá životní situace zastihne nepřipravené.Je jedno proč žijeme?Je jedno pro koho žijem?
Stejně jako ty hrdličky v koruně stromu se slétají ke společnému trávení odpočinku a černé noci.Tak i já v duchu se vracím k Tobě.Kde tyhle písmenka jsou malými větvičkami,Tyhle slova složená v odstavci jsou tou korunou onoho posvátného stromu ze které i první Adam ochutnal pokušení z ruky Eviny.
Tak právě v této chvíli,,,,,
,usedám do koruny,vedle Tebe.Ted právě v této chvíli usedám a poslouchám ten hvízdot peří co nosíš jenom Ty,Ted právě čekám že mi zase znova budeš svým jasným hlasem povídat co je kde ve světe nového a co zvláštního jsi prožila.Je mi dobře v koruně jabloně,v koruně s Tebou.Jen tam se cítím v bezpečí a vím že pokud bude cesta dopředu tak se i objeví štěstí,
Neboť jenom cesta je štěstí a další den mi přinese nejenom starosti a smutek.Těším se na další večer s Tebou v koruně stromu,na společné večery,usínání i na čas kdy slunko zase zvedne naše křídla:Na chvíli kdy zase zvláštní zahvízdání holubích perutí odstartuje další slunečné ráno…..
Podskalák

Autor: smolicek.v v 11:08 | Permalink | Komentáře

Večer,pozdnější večer….
Na rozdělaném gauči v obýváku,pomalu zakončuji dnešní všední a sluneční den…Slunečný den co přineslo letošní Jaro.Den co je pro mnohé všední a obyčejný.Jen pro mě je něčím zvláštním?zvláštním natolik že sedím,ale v pololežmu nechávám zase svoje prsty klouzat po černé klávesnici svého ježíšovského dárku.Znova se pokouším si navodit tu atmosféru kdy jsem před časem znova začal realizovat svůj svět fantazie a klidu v životě.Dost vzdálený dnešnímu světu v zakletí a kruhu peněz,
Hodně jsem přemýšlel…
co můžu ješte v životě dokázat a kde ješte můžu byt nepostradatelným.Nepřišel jsem na žádnou z věcí které by mě naplňovaly a uspokojovaly natolik abych mohl zase zapadnout jako kolečko do hodinového stroje života.
Jen jsem se na chvíli zastavil a trochu přešlapoval na místě,na místě kde jsem šťastný a kde je muj domov.Už dávno vím,že domov se nedá koupit ani nijak nahradit.Už dávno vím,že domov se musí vytvořit.Uvědomil jsem si že to tak podvědomě dělám a dělám ho pořád útulnějším.Ta útulnost není v nákupu věci co se dají sehnat v krém koliv kamenném obchodě.Moje ruce jsou tím obchodem,do kterého chodím nakupovat a muj mozek mi dává impulzy kteří mi nejen radí jak nelépe koupit,ale kde a jak použít ten materiál na stavbu svého domova.
Sedím a koukám…..
jak je zimě definitivně odzvoněno,je pryč a to je dobře.Nejen pro mě ale i pro všechny které trápila už hezky dlouho.
Zase se otevřela příroda životu venku.Zase se znova rozběhnu do světa,do míst kde jsem pro zimu nemohl a zase se znova roztočí kolotoč.Zase znova budu chodit se psem na procházky .Někde na půli cestě budu dávat do mobilu básničky.Někde na půli cestě u kávy a budu se v myšlenkách vracet na místa kde mi bývalo dobře.Pořád mívám chuť ješte neutíkat z tohohle světa do podvědomí zapomnění.Zase bude čas kdy smích se vrátí do mých úst,myšlenek i života.
Je hodně složitá doba,myslím že nejde pro mě a tak i já bych chtěl zase někomu udělat radost,trochu pomoct a na někoho se těšit.Jsem a musím být tvrdým,protože čas je neúprosný a měří život každému stejně.
Právě ted,v této chvíli v myšlenkách….
odcházím někam do neznáma,odcházím k Tobě a díky těmto písmenkách cítím.Můžu se tě dotýkat nejen fyzicky,ale i duševně a to je fantastické.Docela dost lidí mě ublížilo,možná i někdy nechtěně.Jenže se to stalo a já to není v mé moci to nijak i zvrátit.
Beru si Tě ted sobecky k sobe.Chtěl bych tě pohostit,donutit se zastavit v životě na malou chviličku.Sobecky Ti seberu myšlenky na život který žiješ a uchvátit mysl co je upřená jenom do jednoho místa.Místa kde je Ten domov,kde je jenom hlavní náplní povinnost se starat.Prostě nemilosrdně a sobecky si Tě kradu pro sebe,do svého domova kde mi rozsvítíš nejen tento večer ale i nový motor co žene lidi pořád dál.
Pokaždé v nové situaci do které vstoupíme,rychle a nepřipraveny.Pokaždé nás to zastihne nepřipravené.Pereme se ze životem jak se dá a jak umíme nejlépe.Pokaždé nás něco překvapí a nutí nás řešit to co nás trápí nějakým svým způsobem.Nejsem v ničem jiným,jen mám potřebu pořád utíkat do světa fantazie,pohody a relativního klidu.Jen proto že jsem pořád tak sám..
Beru si Tě sobecky sebou a v představě byť jenom v té představě je i muj svět snesitelnějším pro tyhle jarní dny.
Jsem romantik a pohodář…
když nemůžu a nemám žádný majetek.Jediné co můžu nabídnout jsem a muj domov který je hodě velký.Je to muj domov ve kterém je všechno dovoleno ale platí tady i přísná pravidla.Je to hodně zvláštní místo co mě k němu váže a hodně silná pouta která byly vždycky jedinou jistotou.Prostě domov je místo kde jsem Šťastným i nešťastným zároveň.Prostě domov je místo kde se dá schovat před deštěm i zimou co nás právě opustila.
Štěstí není v majetku co nás svazuje a brání žít klidným a spokojeným životem.Štěstí je v cestě co nás vede vždycky do našeho domova,do světa kde je nám nejlépe a kde nám bude vždycky dobře.
Proto jsem si Tě ukradl na tuhle chvíli pro sebe,proto jsi teď na cestě ke mně,k mému domovu…

Podskalák

Autor: smolicek.v v 18:37 | Permalink | Komentáře

    ,,Husákovy narozeniny“.

             Nevím od kdy je vlastně neslavím,ale jenom připomínám.Snad od doby kdy jsem potřeboval nařezat rouby na svoje švestky a tak mi to nějak utkvělo v paměti.

  Prostě je to ten správný čas zahájit zase další rok který pokračuje až do posledních podzimních dnů na zahradě

Právě desátý leden je ten zvláštní i pro mě letos že jsem šel zase na noční i když v tom není nic nového nebo objevného.

Bylo to ale zvláštní šel jsem po ,,vodě“.Ne nejsem kouzelník jen to tak kouzelně vypadá.Před několika dny hodně mrzlo a tak všude síla ledu roste.Roste do rozměrů o kterých vlastně nikdo z nás ani neví.Každý se zatáhneme do duchen,každý se zabalí do kabátu,čepice a rukavic.

        Jen dnešek byl zvláštní

   šel jsem právě po té zmrzlé vodě s popraškem sněhu.Toho sněhu bylo právě tak akorát na to aby mi boty neklouzaly.právě tolik sněhu aby zakrylo tu obrovskou plochu absolutní roviny rybníka.

Šel jsem rovně přímo z jednoho konce na druhý.Všude bílo a hlavně rovno,žádný kámen nebo díra jako je na normální cestě.Jeden řekne že je to jen led,ale mě to přišlo zvláštní.Otevřelo mi to nový pohled nejen krajinu a cestu po které chodím .Vidět z jiného úhlu stromy pod kterými chodím po cestě vedle rybníka.každým krokem jsem počítal hloubku a sloupec vody pode mnou.

  Ten zvláštní pocit mi umocňovala ta relativní a pomíjivá rovina ledu.Vlastně kdy se ještě dá touhle cestou jít? Začne se oteplovat a cesta co je nejkratší právě přes rybník se stane nebezpečnou a až bych to přehnal mohla bys stát i osudnou a poslední.Ale to jsem zase odbočil a na chvilečku se stal katastrofistou,falešným prorokem.

  Právě o falešných proroctvích byla moje cesta co byla na tom nekonečném studeném a placatém ledě.

 Myslím že každý z nás má nejen našeptávače ale i proroka a jen záleží na každém z nás jak mu bude nakloněn,jak popřeje sluchu jeho názorům,manipulacím a pravd.

 Rád se nechávám poučovat,protože názor lidí mi umožní přemýšlet,dává možnost se učit z chyb nejen svých ale i druhých a vyvarovat se tak padnout na kolena co už za svůj život mám celkem dost rozbité.

Mám svoji jistotu ,

   mám svoji víru a ta mi dává tu sílu překonat strach z propadnutí do ledového příkrovu.Mám svoji víru a vždy jen dvě možnosti jak začnu nový den.

  Právě jen ty dvě možnosti kdy se otevřou oči po noci ať klidné nebo bezesné mi položí do jedné roviny rozhodnutí.Můžu vstát z postele a jít něco dělat,rozvíjet svoje myšlení,potřeby domov do kterého můžu zase dát život.Druhá ta horší pro mě odpověď zůstat ležet a litovat se,nadávat na zdraví,zřízení nebo počasí.

  Přiznám mám kolikrát chuť použít tu druhou a pohodlnější variantu započetí nového dne.Jen se to nějak zlomí,nějak se to najednou převrátí a já se zvednu a pomalu protáhnu svou skroucenou postavičku ,narovnat záda a zvednout charakter spolu se sebevědomím.

 Tohle mi probíhalo v hlavě při těch krocích po ledě.Po cestě kde sem tam nějaká zbloudilá vločka co ani nevím kde se vzala.Přistála mi na nose ,zasyčela zemřela rozpuštěna se pomalu zase změnila v páru a vrátila se tak někam odkud zase spadne na zem.Nevím a myslím že to není důležité kam zase dopadne.Jen je to koloběh co je nekonečný.

 Je to stejné jako smrt  ve světě flory nebo fauny.Prostě něco musí zemřít aby se to mohlo znova narodit,v novém místě ,v nové podobě .

Musí tenhle nekonečný příběh co se točí v kruhu a co středem je nekonečno.

  Všechny tyhle myšlenky a vše co se kolem mě dneska točilo na ledě po cestě na vlak jsem chtěl vložit do řádků a poslat je na rozprávné místo.

Jenže než jsem zasedl

     ke klávesnici se to nějak trošku zkreslilo.Moje představy a pocity narušily  povinnosti,myšlenky a povinnosti ně trochu rozdvojily prsty a tak trošku kloužou jiným směrem.

  Je to stejné jak když jsem ve své představě měl pocit že jdeš se mnou tou cestou a právě po tom ledě a vidíš stejnou krásu i zázrak obyčejné zimy a zmrzlé hladiny rybníka.

      Opak je tou pravdou.Opak je zase tou pravdou,protože když jsem se ohlédl a podíval za sebe na stopy zbyly jenom jedny,byli moje.

          Všechny ty myšlenky byly určeny pro Tebe. Jen pohled na stopy co zůstávají když odcházím mě zase přesvědčily o svojí víře,samotě a falešném proroctví…...

Podskalák

Autor: smolicek.v v 19:33 | Permalink | Komentáře

Všude se žije stejně??..

 Celkem  docela slušně unaven…..,zase tam kde je mi nejlíp a kde mi všechno připomíná proč vlastně člověk žije,snaží se něčeho dosáhnout a kde zároveň i stárne.

Nechci si stěžovat na svůj věk,nemám proč,ale po takové procházce toho mám celkem dost a jsem rád že zase sedím.I ten pes padl na dlaždice terasy a už tvrdě spí.Prospělo mu se pořádně proběhnou a zaplavat si v rybníku i když mi při zpáteční cestě moc radosti neudělal.

Dolů k rybníku byla cestav klidu a pohodlná,on běhal okolo skákal přes příkopu do lesa a zase ven na pole.Líbilo se mu to ,byl spokojený a i já jsem šel z chutí a vidinou posezení na hrázi rybníka kde si chvíli odpočineme.

Prohlížel jsem po cestě všechnu tu živou hmotu co na jaře bují.Prohlížel a vzpomínal na jména trav a plevelů,co na mezi je vidět nejen v jarním období.

  Nevím kde se to ve mně vzalo,proč ta nálada a vzpomínky na mládí,jen mě udivilo že i některé ty názvy rostlinek si pamatuji i s jejími latinskými názvy.Je to hodně dlouho kdy jsme to museli všichni ve škole znát jako když bičem mrská,nevím kde to v té mé hlavě zůstalo ale jistě tam je hodně zbytků z mladých let co vyplouvají vždycky na povrch když je ta správná a příhodná doba.

           A zase u vody…

    U vody se pes choval vskutku vzorně dokonce respektoval na pláži zákaz vstupů psů dovody,připadalo mi že umí číst.Docela jsem byl spokojen jakou měl výdrž při povelu k noze,kde šel těsně vedle mé levice,bez vodítka a nerozptýlil ho ani vlčák co šel proti nám.

 Moje káva, pod střechou místního stánečku s pivem co patří k tomuhle rituálu procházek voní a láká nechá tu letět myšlenky někam kam se teď těžko dostávám.Koukal jsem na tu hladinu zeleno hnědého rybníka.Rybníka co má hodně velkou plochu a jeho rozdrážděnouhladinu větrem do poměrně vysokých vln.

Na kraji u hráze ty vlny dělají dost velkou melu a spolu s pěnou co vypadá jak šlehačka si pleskají oploché panely z betonu.

Seděli jsme dobrou půlhodinku,pozorovali okolí,lidi co jen tak přišli po procházce na pivo nebo jiné občerstvení.

V dálce za rybníkem na horizontu se pásly krávy,byli ale tak daleko že spíš vypadali jako nepovedení mravenci a přece na mravencích je té červené barvy víc.

Les okolo rybníka trochu šuměl tím teplým větrem.

Byl jsem zde letos teprve poprvé,ale zde se nic nezměnilo a je to pořád ten stejnej rybník,ten stejnej pohled a stejní lidé.

Přišli dva páry lidí co k nám jezdí na chalupu,měli sebou taky pejska.

Prohodili jsme  pár zdvořilostních vět,pár slovíček co patřík takovým náhodným setkáním.

A tak, naposled ještě znova vstřebávajíc pohled na rybník,na kopec s krávami a les co je trochu tajemným.

Káva a malování v písku..

Zvedl psa a vyrazili zase na zpáteční cestu.Tráva okolo rybníka už je celkem vysoká a ta její síla je sežehlá sluncem.Trochu připomíná  stopu podzimu.Nejsem z toho smutný,mám radost že se vše mně ní v detailech a že nic není stejné v každém okamžiku.

Je to známka že nejen člověk žije ale i vnímá pohyby přírody,pohyby života svoje vlastní prožitky.

 Cesta nahoru jde proti kopci,táhne se pořád klikatě nahoru k dědině.Šlo se ztěžka v tom trochu dusném odpolednin a máhavě,nikam jsem ale nespěchal a tak užíval klidné,pomalé chůze.

Dřevěným klackem jsem do naplaveného písku psal malé vzkazy,malé ornamenty.Jen tak pro další poutníky co se dokáží taky radovat z maličkostí,obyčejného života a odpolední procházky.Jen tak psát takové klikyháky co hned při první bouřce spláchne voda.Možná si je ani nikdo nepřečte,to jen v té dnešní divoké době na takové,,hlouposti“ asi není čas.

Ted jsme doma oba unavení,jen pes vypadá spokojenější protože se navoněl tou nejlepší voňavkou jakou zná.Někde se po cestě vyválel v nějaké mršině,nebo leklé rybě.

Trochu se na něj zlobím,ale přejdemě to.Přece jen ta procházka nebyla marná,mě bolí nohy a pes měl krásný zážitek s koupelí a zážitkem na další dny dopředu.

Sedím a jen tak klepu doklávesnice pár řádků,pár řádků ve kterých si krátím chvíly samoty,chvíly poslechu rádia co hraje pořád hezké písničky.

Jdu pracovat a tak zakončím nedělní odpoledne,kdy teplý větřík mě provázel celou cestou na první letošní návštěvě rybníka.Ten teplý větřík v zádech,Tvá přítomnost byť byla jen a jen duchem…....

Podskalák

Autor: smolicek.v v 13:47 | Permalink | Komentáře

                                  Třešně a včely….

      Stejně jako jindy jsem zase šel se psem na procházku,oba to potřebujeme………….

  Dal jsem se cestou k hornímu rybníku.Šli jsme spolu po cestě kde se pomalu pro kameny a vymlenou vodou hlínu mezi nima nedá přejít natož jet autem.Skoro se mě líbilo,se přiznám skákat přes ty šutráky,přes ty rigoly vymleté od vody.Jen psovi to nevadí, jemu je jedno jak a kam skočí,má přece čtyři nohy.

                 Cesta je skoro kilometr nad dědinu a pak končí loukou. I ta louka,tam je co ji pamatuji.Hodně jemná tráva co se skoro nedá pro svou strukturu séct.Při dopadu nohy do takového porostu odskakující luční koníci,nebo cvrčci a ta zvláštní vůně co ji znám od dětství……...

           Pes samozřejmě v takové louce nabere hodně velkou rychlost a lítá okolo ve velkých kruzích skoro půlkilometru ode mne.Líbí se mu ta volnost,ta možnost neomezeného běhu ale i ta vůně.

  Louka končí hned nad druhou dědinou kde se narodila moje máti.Dědinou kde jsem trávil dětství .

  Nad dědinou kam jsem se potom už tak často nedostal………

  Vzal jsem to obloukem přes svah z druhé strany než vede obyčejná silnice.Moje štěstí bylo tam že už posečené pole a po něm jsem se dostal na jedno místo….. Na místo kam jako malí kluci se svými bratranci chodili na třešně.

    Třešně tady stojí,třešně tady jsou a jsou i zralé ale to je normální v době kdy je u nás Cyrilometodějská pouť…….

              Nevím co se mi to najednou stalo s očima.Nevím najednou tak  zvláštně začali vlhnout.Tak zvláštně mi z toho bylo ,,slano“na patře.Prostě se vrátili vzpomínky na dětství,na místa kde to důvěrně znám a kde jsem spoustu roků nebyl.

Na,,Kopec“kam jsme chodili na nejrůznější ovoce,rybíz,třešně,jablka.Na rozbitou cestu co vedla hodně do kopce .Na stoletou a možná i víc stoletou lípou plnou včel.Na staré zbořenisko malé chaloupky co jí každý říká,,Pazderna“.

  Na cestu okolo velkého statku kde byla taková hodná babička a u které jsme se ládovali koláči z tvarohem……Na zarostlý příkop kde v husté trávě  klapal dětský mlýnek……..

         Na všechnya ještě další věci se mi tohle to vybavilo a proto jsem pořádně pro to co se  mi dělo v očích neviděl na cestu.Na všechny tyhle věci kdy místo ,,Pazderny“ je dneska nově vyrůstající hotel.Kde v té příkopě co tam stával ten mlýnek je dneska parkoviště s auty.Kde nepotkám babičku s talířem koláčů z tvarohem…..Snad jen ten ….??    ,,Kopec“ tady je,srybízem buď červeným  nebo černým.Se stojícími a do dálky jasně zralými třešněmi…..,..

  Tohle vše jsem dnes prožil,,,,,,,,

     prošel a vrátil se byť tak je na chvilečku do svého bezstarostného dětství…Uvědomil si že tak to všechno hezké a krásné je pryč i když tenkrát to byla tvrdá realita tak nejen pro naše rodiče.Musel jsem si tohle všechno uvědomit abych mohl zase znova začít vnímat tvrdou realitu současnosti.

  Možná jsem to nepopsal tak jak jsem všechno cítil,možná jsem nepopsal všechno tak jak to ve skutečnosti je,ale prostě je to tady a já s tím nic nenadělám…Nic nenadělám s realitou,divokým psem a vlhnoucím zrakem…

                 Cesta je ještě dlouhá a proto musím jít abych vše co mi dneska naskočilo na myšlenky ještě stihl hodit do tohohle rozvrzaného stroje…

                                          Musím jít,cesta je dlouhá a já ještě musím vykonat hodně věcí…...

          Jen škoda že jsi tu nebyla vedle mě…

 Podskalák

Autor: smolicek.v v 13:43 | Permalink | Komentáře

 Tento způsob léta…..,

      ,,se mi zdá poněkud nešťastným"…praví klasik v jednom dnes už pamětnickém filmu co je klenotem naší české kultury..

   Je sváteční večer,večer svátku svatého Jakuba.Sedím nikoliv u sebe na terase jak kdy jindy.Sedím a snažím se ze sebe odehnat spánek který už několikátou noc mě moří a ubírá síly životu……

      Koukal jsem při západu slunce na mraky které hrozivě vypadajíc jsou právě prokletím letošního léta.Koukal a v trojrozměrné představě si zpodobňoval všechny ty tvary,obrazce a podoby zvířátek co tyhle mraky nabízejí….,.

 Před sebou a oči ma lán,obrovský lán ječmene ve kterém jak obrovští krokodýli polykaly všechny ty klasy a stébly na kterých rostou.

   Vnímal jsem jak vůně čerstvě vymláceného obilí spolu s dlouhou a nekonečnou řadou složené slámy za kombajny mění krásu celého toho pole.Už dokonce i ten samotně stojící strom v tom poli nemá takové kouzlo jako když byl pro neposečené pole nedostupný lidské noze…

               Vnímal ty všechny uplynulé,

            Ty předvečery svátku svaté Anny,

         vnímal jsem vůni zrajícího obilí.Vnímal jsem jasně rudé květy svých trochu poschlých pelargónií.Vnímal a nasával tu chuť krásného teplého letního večera,večera kdy teplo a chvíle kdy  neprší je letos poměrně dost vzácná…

  Teplo u nohou co vydává můj pes Denny,jeho tlukoucí srdce a oddanost se kterou mi zaráží čenich vždy pod mé upocené dlaně…

čenich který vyžaduje neustálé pozornosti a neustálého hlazení..

  Mám taky potřebu jako ten pes ,mám tak potřebu být někým hlazen a opečováván.Mám stejnou potřebu i když už dávno nejsem malý kluk a moje starosti jsou hodně obyčejného charakteru.

  Právě v takových chvílích mám potřebu své prsty pořád bořit do černé klávesnice.Mám pořád potřebu spolu s černou kávou a myšlenkami odletět v předvečer svátku svaté Anny někam kde mě nikdo nezná a kde budu mít od všech těch obyčejných starostí pokoj.

  Mám pořád potřebu cestovat byť jen v myšlenkách někam na druhý konec světa kde je pomyslný ráj i ten eden.

Ten Eden bych chtěl jednou navštívit,to místo znám sice jen ze svých snů.Na ono místo se mohu vždy zatoulat před usnutím a odejít do spánku,do prostoru kde mě nic netíží a nic neubližuje…

  V těch chvílích před usnutím jsem hned někde v Austrálii nebo na Novém Zélandě.  Nebo třeba jen kousek za dědinou se psem na krátké procházce u nás na Vysočině.

  Mohu se s klidným svědomím vetřít do tvé blízkosti ,mohu klidně polehounku vsunout své unavené nohy k Tobě pod peřinu.Mohu být právě v tomto okamžiku vším čím si jen kdy  moje mysl vzpomene…

 Strašně rád,právě před usnutím se stává tím nespoutaným živlem co všechno může a kdy mu za jeho činny nehrozí žádná nadávka neboť dokonce trest…

                                              A proto dnes kdy,

             večer svátku svatého Jakuba je silným

              a obzvláště teplým,sedím u klávesnice a myšlenkami jsem ve Tvé blízkosti…

  V předvečer svátku svaté Anny kdy muškáty ale i ostatní květy voní a mísí se s neopakovatelnou vůní dědiny a zrajícího obilí..

Mohu myslet na to všechno co nám teď právě v této chvíli dává to kouzlo neopakovatelného i když poněkud nešťastného léta….

Mám rád a moc dobře se pamatuji vůni kdy všechno zraje a kdy je den nejsilnější.. Mám rád všechny dny i všechna roční období protože všechno má své kouzlo…

  Mám rád život a proto píši tyhle řádky umocněné svátečními dny i když nejsou ve skutečnosti státem uznané. Jsem a chovám se jako by to opravdu svátky byly,ve vší síle a kouzlu těch tajemných dnů.

   Vím,že jsi v duchu se mnou i když teď právě v tomto okamžiku určitě spíš a netušíš jak blízko jsem nejen tvému srdci a duši….

   Jsem právě tak blízko,jak jen můžu být a hlídám Tvůj spravedlivý spánek…....

Podskalák

Autor: smolicek.v v 13:39 | Permalink | Komentáře

Dlouhý podzimní večer…      

            dlouhá noc se kterou jsem jen ve své samotě teď sedím a snažím se pohledět pravdě do očí.Kde je ale ta pravda kde jsou hranice,ty mantinely nikdo nemůže přejít pravda.Spoustů pohledů na život,spoustu pohledů a úhlů kterými si svoji pravdu můžeme vyložit.

           Právě takový pohled je pohled kříže.Ne ,nechci se vysmívat a nebo rouhat víře co je jejím symbolem.Jen jsemměl možnost pohlédnout té relativní pravdě do očí a ten úhel pohledu přenést jiným směrem.Mohu se teď dívat na symbol kříže nejen z křesťanské víry ase kterou je spojeno všechno ve středu tohoto kříže.

Jako každá věc ,jako každá mince má rub i líc na které je něco napsáno.Je to stejné jako když je jasný den i noc.

          Nevím jestli jsem povolaný se k tomuhle nějakým výrazem vůbec přiblížit.Vím,že to na co myslím,nebudu chválen.Jistě se najde spousta lidí co mě za tohle odsoudí a moje popularita nebude nijak příznivá.

         Možná že mě odsoudíš i Ty ,právě Ty co se vírou v boha okolo sebe opírá.Jen nevím a nemám právo něco soudit,myslím že patřím také mezi věřící lidi i když si víru v křesťanství jejíž symbolem je právě ten kříž,oháním.

 Kříž na krku…….

                 vždycky něco symbolizoval,vyjadřoval.Měl jsem možnost poznat lidi kteří nejsou věřícími a přesto žijí v duchu  symbolu víry a právě toho kříže.

 V tom symbolu nacházím obraz života,potřeb a všeho života co křesťanství uznává a podporuje.

Symbol kruhu je v tomhle znám už od doby kdy se začal psát kalendář a letopočet každý rok přihazuje další křížek,tedy rok.

            Velikost kříže symbolizuje tíhu toho břemene co si sebou neseme životem.Někdo ho nosí veliký a podle toho je poznat jak se chce moc trestat za svého života.Velikost kříže také zobrazuje trest.Velikost je totožná s uznáním viny a všechno se váže v sebeodpuštění za tu krátkou pouť co je naším životem.Ryzost a vydáním peněz si se podle toho dá poznat čeho se člověk dopustil,jak smýšlí a jak se snaží pochopit křivdu co mu snad dala nový,jiný život.Docela mě to hodně děsí.Někdy mám pocit že když potkám takového člověka že  hodně poznám z jeho minulosti,z jeho života který vede nebo vedl do doby než se symbol života tedy kruhu,snubní prstýnek změnil v kříž.

       Přece snubní prstýnek je symbolem nekonečna.Je  to symbol nekonečného kolotoče života kde něco hezkého musí skončit aby zase přišlo něco jiného,někdy horšího a někdy úplně obyčejného.

       Docela mě tohle poznání děsí,docela mám z takového prohlédnutí panickou hrůzu a ta hraničí z rouháním.Myšlenky které při takových chvílích do sebe zapadají  jako ozubené kola do sebe.Jsou tak přesné a přesvědčivé že nevrzají a ani neskřípou.

  Vlastně člověk je pořád stejný i když se po nějaké době začne chovat jinak.Ale je tomu opravdu tak? Je to pravda co vidí naše oči při pohledu na kruh,nebo symbol kříže.

      Ve jménu křížese vedly války,ve jménu kříže lidi dělají hodně vážná rozhodnutí a mění tak nečekaně svůj život zvyky a všechno ve jménu něčeho se stejně nepřeměnění v relativní ráj,Eden.

        Drahý kov…..

    ještě přidává těmto symbolům váhu a právě pro vynaložené prostředky si těchto věcí,obyčejných věcí víc nebo míň vážíme.Zlato je ve skutečnosti těžké a tím i hodně  chladné.Jeho cena je hodně vysoká.To stříbroje relativně levnější,lehčí a taky tolik nestudí pro svoji hustotu jako zlato.

        V ryzosti,velikosti a prostoru je vepsáno všechno do těchto maličkostí,do těchto obyčejných věcí co nám dávají najevo smysl života  všechno co k němu patří.

Všechno mě tolik děsí,to poznání a moje pocity nejsem schopen vyjádřit těmihle několika větami co se vejdou jen na tuhle malinkou stránečku.

      Připadá mě to všechno strašně rychlé a překotné.Vím že to je strašně složité,ale taky vím že mě už od začátku chápeš a jsi se mnou nejen v těchto chvílích kdy se ty tořádky dostaly k Tobě na druhou stranu tiskařského stroje….....

Podskalák

Autor: smolicek.v v 13:37 | Permalink | Komentáře

         Je ráno ,

Je ráno před Štědrým dnem.Další ráno obyčejného života,obyčejného dne.Přece je ale jiné.

           Bude  to můj první štědrý den kdy budu trávit svátek mimo svůj domov.Nevím jestli se na něj mám těšit,nevím jestli z toho budu mít radost trávit chvíle kdy se má všechno semknout do nejužšího a kruhu a nechat všechny předsudky a ješitnost na někdy příště. Nevím,nejsem si jistý je to přece můj první štědrý večer mimo svůj domov.

Právě v tom je ta jedinečnost,je vtom kouzlo vábení,snaha si přivodit lepší čas než na který jsem byl do dneška zvyklý.Lepší dobu kdy mohou mít opravdu z dárečků.

     Rozzářené oči jaké znám z vyprávění,z dob kdy byli děti dětmi a bylo vidět jejich nadšení a nervozita před následujícími událostmi jako je štědrý den.

  Budu dělat zase ty věci které dělám každý den.Které mi dělají život příjemnější a ve kterých vidím budoucí dny svého života,své pouti na kterou jsem se dal už před loňskými vánocemi.

  Vlastně je to takové ohlédnutí trochu do nedaleké budoucnosti kde tohle vlastně všechno začalo a je k se věci kladou smyslně za sebou ku mojí spokojenosti.

  Je pravda že život není lehký,ale je na nás jak si ho uspořádáme a jak vlastně budeme žít dál i když základní etapa skončila.Je to jako v jednom dopise co jsem dostal mailem od lidí,od úplně cizího člověka který ho mě poslal a který mě vlastně zná jenom díky těmhle písmenkům složeným do odstavců

            Smyslem toho,

      dopisu je vzor,chuť pro sebe udělat to správné a opravdové co je k životu nejnutnější.Smyslem tohohle přání,motoru života je volba.Každodenní obyčejná volba po otevření očí a udělání prvního kroku.smyslem je jen zvolit tu správnou cestu.Můžeš se zvednout z postele a jít něco dělat a nebo zůstat ležet jak Lazar a lamentovat na život.

V podvědomí tohle děláme každý z nás ,každý den a je to stejné nejen o vánocích.Je to stejné a jen je na nás jak si uvědomíme svoji  otřesnost,místo na slunci a s jakou chutí se porveme o každodenní chleba co je základem nejen našeho jídelního stolu.

           Tyhle vánoce,

    jsou pro mě kouzelné o to víc kouzelnější že jsem dostal hodně veliký dárek.Je to dárekv podobě ztraceného přání které jsem vyslovil kdysi a už jsem ho považoval za ztracené.Ale díky lidské pohodlnosti a neznalosti se znova našlo a mohu zase oprášit a nadělit tak sobě v naději i víře další smysl dnů pro které musím žít a jít za cílem.

  Jak jsem podotkl už jsem uzavřel jednu kapitolu svého života.Už jsem jiný  i když to vypadá pořád stejně.Ještě před časem kdy se na mě navalila lavina z lidské zloby,závisti a ješitnosti jsem měl strach.

 V té lavině mi bylo zima,slyšel jsem ve sluncí jen tlukot svého srdce.Slyšel jsem kroky co někde nade mnou dělali cizí lidi kterým jsem možná ublížil,byt v dobré víře v dobrou a spravedlivou věc.Nemohl jsem se nadýchnout ta zloba,kamení z blátem co mě mačkali a drtili moje křehké sebevědomí co jsem získal postupným každodenním trénigem.

  Slyšel jsem ale i tlukot srdce lidí kterým na mě ještě záleží nebo začalo záležet proto jaký jse a jaký můžu být díky své povaze,svému odhodlání a víře v lepší svět,v lepší život,.

Právě tihle lidé,obyčejní pro mě vlastně cizí mě z té laviny vytáhly ven na světlo a teplo  svých srdcí.

Očistili mě,dali mi čisté oblečení,nakrmili mě a ošetřily drobné poranění co v takových případech se vždycky stane.

 Vlastně jsem pod tou lavinou zůstal asi i vědomě.Vědomě jsem ji musel odrazit aby dál neublížila ještě dalším lidem.Nejsem hrdina,nejsem ani mučedníkem.Necítím se tak.Jen cítím pro svůj klid,pro svoji spokojenost a řád aby bylo vše na svém místě a lidem co chtějí víc než mohou nedovolit tak aby šlapali po mě a jiných mě blízkým lidem.

  Díky tomuhle všemu,

     půjdu zase na štědrý den tou známou cestou.tou stopou kde sníh trochu křupe pod nohama ,kde se moje stopa promění v zelený kousíček země nejen proto že ještě letos nezamrzlo a vánoce jsou na blátě.

       Díky té stopě co se mění v zelenou a v moji budoucnost půjdu zase na Štědrý den abych mohl být Tobě blíž,              

              Tvému srdci a měl tak možnost zase dokázat že láska dokáže překonat i vlastní smrt.....

Podskalák

Autor: smolicek.v v 13:33 | Permalink | Komentáře

             A je tady poslední..

  Poslední srpnový den,poslední den prázdnin ten je u nás v našem kraji kde bydlím už podle tradice zasvěcen velkému svátku.

Letos se to celkem podařilo,letos se to rozmělnilo a nepřekrylo se to Bartolomějskou poutí co bývá pravidelně v Rozsochách.Vždy v poslední srpnovou neděli už ani nevím po kolikáté je u nás v Janovičkách veliká sláva.

  Je to zvláštní den provoněný potem velkou nervozitou a napětím co může vzniknout jen při závodu.Závodu o tom vzácnějším v tak přetechnizovaném světě jako je ten náš.

Mísí se v něm vůně podupané trávy ,slavnostní nálady a neopakovatelnou vůní co vydávají jenom koně.

  Kůň obyčejný ale přitom tak nádherný a důležitý pomocník,přítelem člověka je hlavní pozorností dnešního slunného dne .Je to o to větší zážitek když se vydaří počasí tak jakoje dneska.Sejde se na tom malém plácku hodně závodníků,majitelů a příznivců  tohoto nádherného a užitečného sportu jako jsou parkurové skoky přes překážky.

 Každoročně se zde potkávají nejenom příznivci těchto nádherných a chytrých zvířat.Vždycky je to příležitost pro nejen místní utéci,z ulity běžného života,snad si připomenout něco z dob svého mládí a to platí přesně pro ty dříve narozené.Nemá to ale vyhraněný věkový mantinel protože tak veliký počet koní přiláká i mladé.

      Spojení člověka a koně

         je přece tak přirozené a důležité nejen pro práci ale i pro potěšení a nutnost udělat něco pro tak nádherné zvíře jako je obyčejný kůň.

  Ta nálada je umocněna právě krásným posledním letním dnem co se určitě dá proměnit i v nádhernou noc strávenou v náladě. Dotvořit vše co patří už neodmyslitelně k tomu místu,k tomuto dni.

  Živá muzika co hrajenejen country písničky,skvělá atmosféra,stánky z nejrůznějším občerstvením.Tohle je onen největší den kdy do Janoviček přijedou všichni co mají ukázat. Pochlubit se  svojí největší pýchou,nejmilejším stvořením a nejdražším majetkem pro které vyhradily větší část svého spletitého života.

  Běh ,cval a klus koní co nervózně přešlapují v místech kde se připravují na okamžiky aby dali svoji největší sílu, předvést spolu se svými majiteli to nejlepší. Zároveň sjezdci ve svátečním úboru ,postroji  a co se za poslední rok naučily. Přenáší nejen z koní na závodníky ale i na ty obyčejné lidičky co tady žijí a přišli se jen podívat.Zpříjemnit si tak ten poslední prázdninový den.

    Stejně jako každá pořádná soutěž má svoje pravidla,svůj řád co platí nejen pro koně a všechny cos nimi žijí.Tak i ta nádhera spojená z obyčejným skákáním přes břevna precizně upraveného parkuru.

  Precizní zde nejsou jenom jen ty kusy naskládaných klád do stojanů.Precizní se mi zdá vše všechno i když pořadatelé svoje chyby vidí a snaží se vyvarovat všech nedostatků co by poškodily tuhle obrovskou slávu.

  Právě těmhle lidem co mají tuhle moc,tenhle vzácný dar a udělat z obyčejné jízdy na koni den co je pro nás laiky velkou slávou a pro kterou znova zase rádi zajdeme na tenkousek louky.Právě tihle lidé,koně a všechno okolo si zaslouží smeknout a jen s němým úžasem sledovat tu nádheru a ladnost koňské přirozenosti.

      Je na násobyčejných lidech

     nenechat tuhle tradici a koně uvrhnout v zapomnění a dopustit tak světu aby se znetvořil proč a k čemu je předurčen.

  Neznám všechny ty lidi a oni neznají mne jsem pod smyšleným jménem,ale cítím v tomhle tu jejich odpovědnost zapálení a radost z obyčejného spojení člověka s koněm.

  Jistě misí se zde také pocity nejen štěstí z výhry a slavnostního dekorování vítězů.Jsou zde i pocity prohry,pocity kdy se hledá chyba v koni,v jeho jezdci a vedení při skocích.Pocity zklamání,možná i několik slziček uvidí pozorný divák.Ale tohle všechno platí a je součástí takových závodu a lidé kterých se to týká sem přijeli proto aby předvedli všechnu svoji pýchu.Přijeli sem i s vědomím že se možná neumístí a nevyhrají žádnou z cen co pro ně dnes pořadatelé připravili.Ti lidé i koně sem dnes přijeli pro svoje potěšení,pro radost všechco živé zvíře může člověku dát do obyčejného života a dne.

  Člověk a kůň

   je tak přirozené jako spojení muže i ženy.Je stejně přirozené jako zrození nového života.Protože láska ke zvířatům a to nejen u koní se nedá získat.Ten vztah ,ten zvláštní dar je v člověku už předurčen ještě před jeho narozením.Právě koně a vlastně nejen koně tohle to moc dobře cítí a poznají člověka který tímhle darem je opásán, dán do rozměru co ještě dnešní vědci nedokáží pojmenovat.Ty zvířata,zvlášť ladní koně vycítí pro koho jsou schopni napnout síly a udělat pro člověka maximum a připravit mu ty nejkrásnější chvilky. Pohledy na svět právě ze svého mohutného hřbetu jsou tou nejlepší odměnou všem těm co koně milují a umí s nimi mluvit.

   Mrzí mě ten dnešek. Pro svoje povinnosti jsem tam nemohl být.Mrzí mě,že i Ty jsi byla jinde a zaměstnána svými zájmy a potřebami jsi trávila poslední hezký prázdninový den jinde a jinak. Vím,ale jistojistě osudu pokud by byl v tento den k nám oběma příznivější měli by jsme oba určitě radost z příjemného prožitku. Odpoledne,kde si každý může najít to svoje potěšení a lásku.

  Moc dobře vím,ze svojí zkušenosti že láska ke zvířatům je ta jedna z nejcennějších.Moc dobře vím,že tahle láska je nakažlivá a dá se přenést i na jiného člověka který ji potřebuje.Moc dobře vím,že láska existuje a jsem za ni vděčný pro pocit co nás provádí celým životem…

Podskalák.

Autor: smolicek.v v 13:23 | Permalink | Komentáře

 Podzimní vítr co píchá a štípe..

                 Ten podzimní vítr co je dneska všude kolem mě,kolem nás a dělá tak opravdový pocit i dojem že něco skončilo co vlastně letos ani nebylo.

  Podzimní vít je přesným signální nástrojem  co jasně a zřetelně nás donutí trochu zamíchat z naším šatníkem.Přestat se víc nastavovat slunci a balit své tělesné schránky zase do teplých i když určitě takyslušivých ulitek.

   Podzimní vítr co je spojen z jasně rudou barvou jeřabin,kde v jejich listoví ty plody ožívají za soumraku a ta sytost barvy je přímo uhrančivá.

   Znám spoustu takových stromů co jsou kolem silnic v okolních dědinách .Znám spousty takových mezí a remízků kde s podzimem začne vládnout tahle jasná barva,nálada předcházející zimy.

     Kulaté a přitom hodně robustní stromy kaštanu,toho stromu co jsme jako děti sbíraly všechny ty hnědé plody do pytle pro zvířátka na zimu co pro svoji vydatnost energie v zimě mají vždycky v zásobě každý myslivec.A právě i tihle lidé také mají hodně práce s přípravou na zimu,s přípravou a nejvyšší prioritou kdy budou sklízet nejen kaštany. Čas slavností, setkání kde je slyšet štěkot psů,vůně střelného prachu i barvy střelených kusů.Vůně ohně kde se setkávají po ránu před honem všichni co pro tohle období žijí a navlékají na sebe nejen masky správných hospodářů.

 Právěje teď ten čas….

               kdy vůně ohňů se mění a to zásadním způsobem.Oheň je život,oheň je naděje oheň je život.

  Právě při ohni  ze kterého je cítit vůně bramborové natě.Spousta lidí co ohnutou postavou vybírají skoro ze zmrzlé země žluťoučké brambory.

      Stohy slámy co vypadají ve skloněném slunci jak pyramidy faraónů.Rozoraná pole  kde jejich hnědá barva dává ještě větší smutek krajině která ubíhá podle mojí cesty.

  Podle cesty na které teď stojím na chvilečku před křižovatkou.Na cestě kde se letmo ohlédnu za uplynulým krátkým létem.Taky teď sklízím co jsem zasel.Nevím jaká bude úroda,protože je to dlouhý čas kdy jsem zasel první semeno,položil první písmeno do nekonečné věty co píše  můj život..

   Všechno tohle je spojeno v jeden kruh,v jedno kolo co se opakuje pořád stejně každý rok ,každé století a  bude se opakovat i když tyhle obyčejné řádkyco vkládají moje prsty do černé klávesnice zapadnou v zapomnění.

            Barvy podzimu co se mění každým okamžikem,dnemi hodinou.Hledáme v nich naději ,možnost na poslední chvíli užít trochuještě tepla co nám léto jen spoře nadělilo.Hledáme v nich inspiraci,lásku a naděj.

 Já sám sedím v teple…….

              podlahové topení má příjemné účinky na ztuhlé nohy.Pěkně v teple u kávy co voní jinak než doutnající bramborová nať.

    Koukám na listí javoru jak mění svou sytě zelenou barvu.Vidím přes sklo jak každým dnem tráva to obyčejné zelené koberčisko bledne a ztrácí svou zelenou sílu.Tráva na mezích co vedou podle zapomenutých cest.Trávy ze kterých šikovné ruce dokáží poskládat nájemnou nádheru co později v zimě oživí naše domy byty a připomene krásu podzimního krátkého odpoledne.Odpoledne kdy slunce rychle skloní svoji cestu,co rychle změní den v noc a ty noci se prodloužením stávají děsivějšími a vyvolávají ty pocity úzkosti,strachu a vůbec ne ničeho na co bychom se měli těšit.

    Jen lidé kteří dokáží vnímat barvy podzimu,lidé co vnímají poslední teplé okamžiky tohoto roku jen tito se snáz vyrovnají z podzimní depresí.

 Ani já nejsem výjimkou i když v Tvé přítomnosti,náruči kráčím podzimem.V Tvé přítomnosti jdu cestou kde o něco jen víc hřeje přece slunce a kde ten smutek z něčeho co pomalu končí není tak hrozivým.

  Proto mám radost právě z podzimu,právě Tvoje přítomnost tak ta mi dělá ten přechod o něco víc hřejivým a obava z nadcházející zimy nebude určitě tak nebezpečná…..

Podskalák

Autor: smolicek.v v 13:21 | Permalink | Komentáře

          Je čas ,

       čas předvánoční,čas kdy se krátí konec roku.Všichni lidé se obrací zpět k roku který prožily.Zpět obrací pozornost a zamýšlí se co jim vlastně tenhle rok dal,co jim dala doba kdy se každý den hnali do práce za penězi,láskou a vírou v lepší budoucnost.

Mě se stejně jako každému obyčejnému člověku občas stane že se zastavím někde na půli cestě a přemýšlím jak jít dál,jak žít a o co vlastně mám ve svém životě doopravdy stát oč bojovat a co nechat zemřít.

 Je čas poKateřině,pro mě tak důležitý.Nejen to že Kateřina mi dala to nejcennější co měla a mohla mi dát.Je hlavně čas adventu,času vánočního,času sebeodpuštění a voleb nových snů a přání.

                 Je to zvláštní,

      ale moje přání se mění ve skutečno,někdy jsou to drobnosti,někdy je to jen obyčejný pohled.Ale jsou to i obrovské  zázraky na které nemá lidská vůle vůbec metr.

Jdu dál světem co je pro mě novým neobjeveným a pořád zjišťuji jeho vůni a jeho barvy.

  Můj domov ve kterém žiji a nevyměnil bych ho za nic na světě je mi tím nejlepším rádcem,zrcadlem a motivací pro další kroky které ještě do konce roku musím udělat.

  Je to stejné jako když na cestě do práce,na cestě za zábavou,láskou a dobrodružstvím jdeš na nádraží.

V klidu si koupíš lístek ,jdeš v klidu na peron a najednou se ohlédneš a uvidíš jen spojovací dveře vlaku co opouští nádraží.Je v Tobě najednou všechno.Vztek,beznaděj myšlenky začnou překotně pulsovat hlavou.Kde se stala chyba a proč Ti ten vlak zase ujel a proč právě dneska kdy je předvánoční čas,čas adventu,Ten čas smíření,lásky a naděje i víry.

Prostě se zase uklidníš,protože svět se točí najednou nějakjinak,klidněji.Otočíš se na podpatku a odcházíš zjistit jak se dostaneš do cíle své dnešní cesty.

     Je to pořád stejné,

      mě také několikrát v životě ujel vlak a vím že nebyl poslední.Právě tenhle čas čekání na další vlak na další cestu je obrovskou příležitostí se zastavit,dát své nohy do klidu.Vychutnat vůni čerstvě umleté kávy.Dát znova zase svým myšlenkám ten správný jízdní řád a znovu si uspořádat priority ve svém životě,roce co žijeme pořád ve velkém spěchu.

  Je čas večera,jednoho obyčejného adventního večera kde všechen předvánoční shon někdy končí ,jindy začíná pečením už vánočního cukroví.

 Nemám s tím problémy od doby kdy jsem zůstal mimo takovéhle dění,mimo tenhle shon na který jsem by zvyklý.

  Přiznám se nikdy jsem asi moc dobře nechápal smysl vánoc.Jednak proto že jsem jedny vánoce kdysi dávno musel ze dne na den dospět a začít brát život daleko,daleko  váženěji než ho berou malé děti.¨

                Je přede mnou celá noc,

  kdy budu se svýma myšlenkami jen sám.Jen sám v černé noci daleko od domova pro který žiji a který je pro mě středem kruhu,toho kola co jmenuje se svět.

 Jsem sám v myšlenkách v prostoru kde je svět pro mě cizím a kde se tváře střídají jak vítr na horách.Jen nepřichází den ve vleklé dlouhé předvánoční noci.

  Je to čas kdy se moje myšlenky mohou měnit a proměnit v přání ,třeba jen ve skromná přání co se o vánocích mohou stát skutečností,tvrdou realitou a konečně tak naplnittu cestu co kráčím zase sluncem.Zase naplnit vonící trávou ,lehkým teplým provoněným větrem ve kterém je cítil láska a mládí.

         Znám takový kout,

     kde už jsem někdy byl a byl jsem tam i šťastnýa nikdy jsem nedomyslel,že by tomu mohlo být jinak.Jen čas a myšlenky dokáží zhojit všechny ty rány co dostává lidská duše od závisti a od zloby co lidské bytosti dokáží vyčarovat pokud nedostanou co chtějí.Já vlastně nic nechci,mám všechno co potřebuji k životu.Mám svoji klávesnici,svého psa a svá tajná přání.Mám toho daleko,daleko ještě víc.Mám Tebe,co právě teď čte tyhle obyčejné řádky a je tak v duchu. Vedle mě a drží mě při psaní za ruku co vkládá černá písmena do odstavců.

Podskalák

Autor: smolicek.v v 13:20 | Permalink | Komentáře

      Svátky zimy už jsou tady,,,

    Svatý Martin,prý jezdí na bílém koni.Svatý Martin má poprvé zachrastit zimou a sněhem zalehnout celý dvůr.Jenže tenhle rok je to paradoxně trošku jinak.Stejně paradoxně je opakem pravdou,Stejně jako se rodiče učí dnes od dětí.Paradoxně je všechno nějak jinak,nějak to jde jinou cestou a co je bílé je najednou černé .V zimě kdy má mráz štípat do tváře a teplo od kamen dělat domovy útulnějšími je prostě všechno jenom jinak.

  Skoro rok už bude za mnou kdy jsem nevěděl jak skončí všechno tohle moje písmenkování a kde zakotví unavené tělo co jen unaveně vypadá navenek a tváří se jak podzimní listí smetené větrem na kraj cesty.

          Paradoxně jsem neskončil,

   ale pokračuji dálve své cestě za poznáním.Pořád se učím nové věci,pořád ale také čerpám ze svojí minulosti.

Je to paradox kdy se vlastně nic neděje ,jen ten život jde prostě dál.

 Stejný paradox jako je ten smrk na ,,Starce“ k Janovičkám.Ten smrk má svou historii a taky je poznamenán lidskou krutostí a právě ta lidská ruka mu podtrhla mládí .Právě ale parádně i ta lidská ruka mu pomohla aby nezůstal znetvořený a mohl v dnešní podobě lemovat tu spojnici mezi našimi dědinkami.

          Je to dávno,

   už přesně si nepamatuji kdo a kdy  ten smrček,sazenici zapíchl na tu mez.Stromek rostl a sílil.Jedné zimy kdy byl zasypán a zavalen sněhem co ho u nás nikdy nebývá málo,mu parádně lidská zloba ublížila.

  Uřízla vršek a na jaře kdy sníh slunce rozpustilo zbyl na mezi jen pahýl,torzo se dvěma pahýly větví. Ten smrček to ale nevzdal ,nepřestal bojovat za svoje místo na slunci.Vítr,mráz a hustá tráva donutily ty znetvořené větve ke změně,k postoji k k pohybu směrem vzhůru,ke slunci.

  Každým rokem,každou zimou se stávaly silnějšími a postupně přerostly všechnu okolní trávu a už ani sníh v zimě nepohřbil ty dvě silné větve pod svoji peřinu.

Rostly souběžně ,vedle sebe a soupeřili jedna z druhouo vodu,sluneční paprsky o život.

    Právě v této chvíli,

   zase a paradoxně přišla zase liská ruka zasáhla podruhé do jeho života,do jeho růstu do jeho osudu.Uřízla jednu z větví a zase ublížila těm kořenům které nesly to znetvořené tělo stromu.

  Paradoxně to byl ale těr z milosti,v dobrém úmyslu.Tím jak stromek musel zase napnout sílu,zase mít větší touhu žít začl vlévat daleko více síly do té větve která vůlí lidské ruky zůstala naživu.

   Ta větev proto mohla sílit,rozvětvovat se a mít větší sílu žít plnohodnotným životem.Dokázala překonat vlastně zdánlivou smrt.Všechno tohle bylo potřeba aby se z netvořeného stromku stal časem smrk v plné kráse,strom co stojí na rozcestí,,Starky“ a silnicek Janovičkám.

  Dneska na tom stromě,

          už nejsou viditelné stopy co lidská ruka zanechala a napáchala na živém organizmu.Dneska je ten strom silným a jen už tak lehce nepodlehne lidské lhostejnosti,chamtivosti a bezohlednosti.Je to příklad toho že i lidé se nesmějí nechat strhnout na samé dno a mohou vždy jak ten strom znovu nabrat sil.Mohou zacelit své rány,mohou znovu jak bájný pták Fénix vzlétnoutz popela v který se proměnili,

   Měl to být článek oparadoxech ,ale nějak mě ten smrček zaujal na mé vycházce se psem a mohl jsem se tak vrátit do mládí,do doby kdy si pamatuji znetvořený pařez se dvěma větvemi.

   Chodím sem rád ,na ta místa,na místa kde bylo moje mládí a elán do života. Vracím se na to místo kde je můj domov,můj život a díky všemu co mám možnost využít jsi i ty teď se mnou na místě kde se zastavil čas a oba jsme byli mladí.....

Podskalák

Autor: smolicek.v v 13:12 | Permalink | Komentáře

              Nový rok,

    je vždycky znamením,nebo možná spíš přesněji začátkem něčeho co se nápadně podobá cestě.Stejně jako na ní stojíš na hranici,stojíš na křižovatce.Máš čas se rozhlédnout jestli z nějakého směru ti nehrozí nebezpečí,nebo jakým směrem máš jít dál…

     Stejně dobře se dá ohlédnout dozadu za sebe.Zhodnotit tak uplynulý rok který jak mávnutím proutku zešedivěl a věci co se v něm udály ztratili lesk ,sílu a taky barvu jako když z mladíka se náhle stane plesnivý stařec.

          Ohlížíme se

    za sebou do minulosti,hledáme pozitiva,negativa.Myšlení nám dává možnost se poučit z chyb co jsme zase loni udělali.

  Ale já se ptám je chybou to že někdo chce žít po svém a jde cestou co nikdo nechce nebo schválně nevidí.Myslím tím lidskou nadutost,polovičatost a hlavně,hlavně závist a ješitnost co jdou ruku v ruce tímhle tím uspěchaným světem.

    Snad jen mládí to je jediné omluvitelné a proto se dnes doba obrací.Je doba kdy se rodiče musí učit od svých ještě byť nedospělých dětí.Je doba kdy se i ti nejstarší z nás když chtějí udržet aspoň trochu krok z dobou co sebou nese Spoustu nových věcí  tak i tihle lidé se učí.

      Vidím to na svojí cestě.

   Vidím,jak vedle mě v knihovně na počítači sedí babička co je určitě babičkou a to nejen pro svoji shrbenou postavu,šedivé vlasy a kostnatými,vrásčitými prsty kliká do myši a hledá na internetu nejen zábavu a poučení.

    Narážím na ně dnes a denně když jdu si do knihovny trochu užít světa kde mohu být neomezeným vládcem a mudrcem co díky internetu se mu k nohám složil celý svět.

    Mám zde své přátele,mám zde své lásky,tužby a i něco co zde ještě objevím.Mám prostě všechno co si můžu přát.

     Právě přání,

        to vyslovené přání mi otevřelo loňský rok a já se mohl dát na tuhle cestu kde zapomínám jak stárnu,jak vypadám a mám pocit že mohu zase zabrat místo na slunci co mi bylo tak dlouze odpíráno.

     Mám vše,co potřebuji k životu a ke spokojenosti.Mám místo,kde je můj domov.Mám místo kde najdu tu správnou vůni kávy a kde je nejšťavnatější její černota.Stejně jako je moje duše poznamenaná životem který jsem prožíval.Duše je takové nafouknuté nic,ale když není nebo je utlačována tak to hrozně bolí.Já už nechci abych prožíval bolesti co někteří lidé z nás třeba pro svou samolibost nepociťují,nemají zábran a tak se stávají zlem pro své nejbližší.Jsou nebezpečni i nakonec sami sobě a dokáží toto zlo proměnit v ostrý hrot co ublíží každému co se ocitne v jeho blízkosti.

   V loňské roce

     jsem poznal a i zažil hodně věcí,dobrých ale víc jich bylo zlých a proto jsem se musel zase změnit a začít bojovat se zlem kdy nejlepším nástrojem je zase relativní zlo.Jenže relativní zlo se jenom tak tváří,dává prostor opravdovému zlu aby vybuchlo a expandovalo do prostoru.Tenhle výbuch je hodně nebezpečný.Někoho může zranit,nebo jinak ublížit.Někoho může jen nakazit a strhnout spolu někam do propasti odkud již není návratu.To ale záleží na každém kdo si jakou stranu svého těla tomu zlu nastaví.

Teď právě v této chvíli,v tomto okamžiku jsem v relativní pohodě,vyvážen dobrem a zlem.Mám jak se říká situaci podkontrolou .Jen nesmím zůstávat na jednom místě,nesmím se zastavit a balancovat tak na hraně aby se tyhle věci pořád udržovali v rovnováze.

     Tohle je zastavení

       na křižovatce,mělo být a je pro mě důležité.Tohle zastavení má asi každý na sklonku roku a spolu ze Silvestrovským slavením si dáváme různá předsevzetí do Nového roku,nového světa do kterého vstupujeme.

   Na téhle cestě půjdu dál protože na začátku,už kdysi hodně dávno bylo vyřčené přání,které se pomalu ale jistě naplňuje a dává tak mému světu,tomu kruhu ve kterém žiji zase nový smysl.

     Jsi tu se mnou,pořád přítomna i když nejen fyzická přítomnost je tou nejhlavnější věcí pro kterou žiji.Jsem zkrátka zde a Ty jsi vedle mě,po mém boku připravena mi vždycky poskytnout třeba jen obyčejné slovo.

    Vždyť na začátku bylo jen slovo co se potom proměnilo ve veliké věci. Věci v lásku a laska v nekonecno,jen ona dokáže i hory přenášet….

Podskalák

Autor: smolicek.v v 13:04 | Permalink | Komentáře

Noc, černočerná noc .

                Ta noc po dnu plném slunce a rozpálených cest co někam vedou.

          Noc,ve které hodně lidí odpočívá a nechává se unášet do různých dimenzí i světů.Noc kdy svět relativně nežije a kde život přikrytý tou nekonečnou tmou,opouští ty mantinely relativního života.

  Jenže je to noc kdy já nespím,sedím zase spolu s černou kávou a prsty zabořenými do černé klávesnice.Zdá se jako by ta černota nebyla všude jenom kolem mne,zdá se jako bych byl její součástí.Ale všechno je dokonale jen schováno a v té nekonečné hranici neznající konce.

       Sedím a žiji,sedím a vnímám tu nádhernou a příjemnou sílu chladnoucí noci,noci co v podstatě nezná hranic a je stejná na všechny světové strany.Právě teď v této chvíli,tímto okamžiku se mohu vznést na křídlech Pegasových a pod rouškou všudy přítomné noci.Mohu v klidu opustit svoje pozemské tělo,mohu se nechat unášet fantazií a představou na každičké místo které znám jenom snad z vyprávění.

  Jenže právě tahle chvíle je nepoměrně dlouhá v porovnáním s ubíhajícím sluncem za jasného a jinak příjemného dne.

          Tahle noc a stejně jako i jiné noci aťminulé či budoucí jsou pro mě dosti důležité,stavím si na nich svoji budoucnost,svůj nový život.

  Množná se Ti to zdá pošetilé a asi i dětinské,jak může temná noc přinést do mého života nový směr,nový život.

  Je těžko pochopit že si ti život z ničeho nic převrátí a kdy máš den za noc a den prožiješ v hlubokém a spravedlivém spánku.

         Jenže u mě je to teď tak  nastaveno a na nějaký výlet se psem co má radost z každé vycházky,z každého kontaktu z vodou v rybníku právě pro tuto černo černou noc není bohužel čas.

  Všechno má své kouzlo ,všechno má své stinné stránky a tak i když jsem teď vystřídal den za temnou a vše pohlcující tmu,jsem pořád myšlenkou někde u Tebe. Když jsi sama někde v blaženém světě snů.Ten Eden ten ráj pomyslného světa můžu navštívit právě nově okutým Pegasem a pod rouškou tmy vklouznout nejen do toho pomyslného světa,Tvé blaženosti.

             Sedím před klávesnicí,vzpomínám,nebo si spíšjen představují kde bych mohl být ,kde se skrývá ten svět pro lidi jako jsem já.

  Svět fantazie je široký a nekonečný,

                                mohu být v něm,být tím pomyslným princem na bílém koni.V momentě jen tím poslednímv řadě co zametá jen ulice a poslouchá stezky lidí co ten nepořádek udělali.

 Mám možnost pod rouškou tmy být bohatým a zároveň i nejchudším člověkem světa,světa co nás zabílého dne dělá jinačími.

          Světa,který je ve dne usměvavým a na noc si nasazuje masku uniformity a tváří se lhostejně ke všem co nespí.

Moc noci je relativně nekonečná neznajíc žádné břehy a mantinely,žádnémísto jí není svaté a proniká,snaží se zahasit i světla pouličních lamp pod kterými hledám kousek světla.Světla a tepla pro který jsem se pustil do dalších životních cest a křižovatek.Jen ty sloupy z blikajícím žluto červeným světlem mě vedou dopředu a zase zpátky do míst kde to miluji a kde jsem nespokojenějším člověkem svého života.

           Na místa kde jsem prožil tolik různýchdnů,situacích a nálad.

  Jen ty světla postavená do řady narušují monotonost a uniformu tmy.Jen ty světla mi dávají naděj na nový a lepší den než který byl ten uplynulý.

      Stejně jako ty světla ukazují cestu přes křižovatku,jsem i já snad i takovým pomyslným světlem na konci tunelu ve kterém možná potkám zase Tebe .

      Člověka pro kterého vkládám písmenka do slov,vět a odstavců.Pro Tebe v této relativně nekonečné a černočerné noci bdím a ukrádám pro sebe nejen tělo a duši co mi vždycky připomene že život se musí žít a ne přežívat....

       Možná je všechno jinak a tohle jen mojepředstava,ale takhle to cítím a proto se stáváš v mojí představě mousoučástí, mým nábojem ze kterého se ze mě možná stane světlo .Světlo na konci černočerné noci,světlo na konci tunelu..

Podskalák

Autor: smolicek.v v 12:31 | Permalink | Komentáře

           Léto jak si ho pamatuji….              .

                             Tak ten den utekl jako každý jiný? Možná snad,ale kdo ví…Pracoval jsem ai odpočíval podle možností a co mi dovolilo moje tělo.Tělo co mě moc nechceposlouchat,ale to je jiná kapitola co nepatří do dnešního obyčejného večera…

      Nebudu popisovat co a jak mi dneska zkrátilapráce ten den.Den kdy musím jít zase něco dělat.Odpoledne jsem vytáhl žehlícíprkno a u filmu ten plný sušák prádla co uschlo ráno před očima zase uklidilvzorně do komínků ve skříni.

    Ta vůně,co mipřipomněla minulost,tu dobu,ten čas kdy jsem byl šťastný.Ty okamžiky co mipřipomínaly mládí,dotek horké a vlhké dlaně.Dlaně,která  na duši dokáže přivodit pocityštěstí,naplnění života,dosažení pomyslné mety……

         Snad jen tyjizvy co jsou teď na duši se hojí pomalu a hodně dlouho bolí…..

   Káva co voní nastole,kde sedí někdo naproti a dokáže s Tebou strávit večer zrovna přitakovémhle podobném filmu na který koukám byť teď jen jedením okem.Jen taksedět vedle mne a vnímat to že člověk není na světě sám.Vnímat to teplo a obyčejnostvečera i když je jen obyčejným večerem…..

       Ano je to tak zase zítra se probudím o rok starší, ale kdo je si jistý že budu moudřejší? 

            Sedím teď večer před černou klávesnicí,sčernou kávou a mám puštěnou telku ve které běží film.Celkem pěkný film a mámrád takovýhle žánr,jen dneska večer je mi nějak úzko,smutek a rozpolcení semísí se strachem.Strachem z budoucnosti,právě která mě čeká a na kteroujsem jen a jen sám.

    Moje práce mi dává nejen prostor a čas sezamyslet ,vrátit se do minulosti do doby kdy v předvečer svátku Svaté Annyse děli věci kterých jsem si pro jiné povinnosti neměl čas jindy všímat.

     Mám před očimazápad slunce ,potemnělou a z těžkými mraky pokrytou oblohu.Právě předsvými myšlenkami co jsem se vrátil o několik okamžiků,těch svátků Svaté Annyzpátky…

  Vrátil jsem a mohlsi připomenout svoje šťastné i nešťastné chvíle,chvíle samoty arozjímání,chvíle veselé i smutné…

              Mám otázku,nebo vlastně spoustu otázek nakterou ani jeden z nás nezná odpovědi.Proč jsem teď v ten večer sám? Je totrest?.... Je to záměr?...Skutečnost a proč???

              Mám před očima cestu kde sestřídají stromy,kde je propleten ve stromořadí nepravidelně kaštan a jasně rudýplod jeřábu.Mám před očima veliký lán obilí,co voní po mléku a jeho koberec sevlní ve větru jak vlasy mladé blondýnky.

             Mám před očima ten zlatavý lán obilí kde stojí samotně vysoká a určitěhodně stará lípa.Mám před očima hodně obrazů ze svého okolí,života a zkušenosti….

   Vnímámsoučasnost,která se již nikdy nevrátí ten neopakovatelný lehký poryv tepléhovětru.Slunce co se nezadržitelně řítí po obloze a stejně jako čas námnemilosrdně měří na tomhle světě…

 Ukradl jsem si Tě ve své fantazii,        

                aby iTy jsi měla hezký den a někdo si Tě všímal o trochu víc než na co jsi zvyklá. Asnad oproti Tvojí vůli opečovával a bavil tu maličkost co je schovanáv malé dušičce kterou mi i ráda někdy půjčuješ……

                  Není toho moc co potřebujik životu,není toho moc co si beru z Tvojí přítomnosti jen a jen prosebe……..

  Není to ode mnesobecké,protože vím že jsi svojí částí pořád v mé přítomnosti.Těší mě tapředstava že na mě někdo myslí a je se mnou právě v takových chvílích ikdyž fyzická vzdálenost je mezi námi tak veliká….

                                                      Právě tak,jak je západ slunce před svátkem Svaté Anny do tmavých,těžkýcha hrozivých oblak…..

Podskalák

Autor: smolicek.v v 12:25 | Permalink | Komentáře

   Dneska dopoledne jsem hledal starej mobil,tamoje nová karta mi blbne a pořád se mi maže a ztrácí se mi telefonní čísla iadresy.

  Asi si kladeš otázku co má kaleidoskopspolečného se sovou.Jenže já to zažil vše v jednom dnu a chci ses Tebou podělit o to co mi všechno vyvstalo před očima.

   Všechny skříně v obýváku,jídelně iv kuchyni jsem prohledal,našel spoustu jiných věcí které teďnepotřebuji,ale ten starej mobil nikde.

   Na schodech do podkroví stojí skříňka a tamtaky nebylo nic.Normálně do podkroví nechodím,mám z toho vždyckyvýčitky.Vlastníma rukama jsem ho dal dohromady a připomíná mi děti,tu spoustupráce,času,peněz a potu co na to padlo. Připomíná mi mládí,děti a dobu kdy jsembyl šťastný z rodiny a všeho kolem. Hledal jsem všude ve stolech,lavici av jednom zastrčený  šuplíku sevykulil za jednou krabičkou papírovém kaleidoskop.Hodně dlouho jsem honeviděl,dávno jsem na něj zapomněl.Jenže to jak mi spadl pod nohy se mi hnedvšechno vrátilo.

  Vrátilo do doby poslední prázdninové nedělekdy je v Rozsochách poslední pouť roku tady v okolí.

  Znova se mi vybavilo jak naše ještě tenkrátmalé děti jezdili na malém kolotoči.autíčkách a jak byli šťastni.Vybavila se mitaky ta střelnice ve které vzduchovkou pro děti ten kaleidoskop vystřelil.

  Seděl jsem v tom podkroví kde neníuklizeno a kde je spousta prachu.Nikdo tam neuklízí,všechno zůstalo tak jaknaši odešli a nechali tam jen věci co jím překáželi a v novém bytě byubírali jen kyslíku.

  Seděl jsem na židli proti světlu koukal akroutil tím kaleidoskopem,sledoval ty průhledné kamínky a kousky barevnýchsklíček.Představa těch obrazců a vzpomínek na dobu jistoty zázemí kde na životčlověk nebyl sám byla hodně silná.Ty emoce co mnou procházely se vracely jakobumerang,pro jejich opravdovost a prožitek jsem zapomněl na chvíli proč vlastněsedím v podkroví na koberci a co hledám.Ta doba strávená ve vzpomínkáchutekla tak rychle a pojem o čase byl relativní a neměřitelný.

  Vrátil jsem se zase do minulosti a na chvílizapomněl na současnost a hlavně budoucnost co není vůbec teď růžová.

Dneska mámtakovou rozpolcenou náladu,sice kluk řidičák udělal a holka písemnou maturitutaky.Mám z toho radost,ale můžu se s ní podělit jen s Tebou cojsi ale ode mne fyzicky tak daleko.

    Začal zase jeden pozdní večer,chtělo se mispát avšak v hlavě se mi honily myšlenky všeho druhu i zážitek skaleidoskopem. Oblečen do teplého svetru a čepice se vydal na krátkou nočnívycházku.Svého  psa, baterku a mobilmusím mít po ruce,světla sice svítí ale jeden na dědině neví.

Pěkně skoromrzne a fouká studený vítr.Obloha je jasná a spousta hvězdiček co na mě z hůrykoukají jako lampy co jsou taky v plné pohotovosti.

  Šel jsem hodně pomalu okolo chlévů aposlouchal zvuky noci.Sem  tam byloslyšet jak v tom kravíně zafuněla kráva,nebo jiná zařinčela řetězem zakterý je vázaná.

   Někde na druhém konci dědiny štěkal pes jakpominutý,možná na kočku nebo i ježka kupodivu už jsou po zimně probuzení av noci slídí po okolí všech plotů co jsou okolo baráků nastavěny.

 Došel jsem až nahoru na středisko družstva achvíli seděl na balíku slámy.

Pes lítalokolo hodně zběsile,má radost večerní vycházky.Skáče mezi slámou a vrčíblahobytem.

  Najednou něco okolo zašustilo a tak trochutajemně bylo slyšet pod tím přístřeškem proletět.Docela jsem se lekl,alevzápětí přišlo uvolnění.Někde tam na těch balících seděla sova.Pes jak blbnul ařádil ve slámě,,vypíchl‘‘toho krásného nočního ptáka.Dík jasné večerní oblozebyla vidět silueta tohoto nočního dravce s rozpětím křídel určitě víc jakmetr.

  Sledoval a vychutnával ten skoro neslyšný lettohohle nočního opeřence,sledoval a tiše záviděl.Záviděl tuvolnost,samostatnost a neviditelnost právě v takových nocích jako je tato.

  Pomalu a lenivě jsem vstal z toho posezu veslámě.Nohu za nohou se šoural k domovu a přemýšlel nad zážitkem sesetkáním se sovím přízrakem.Vlastně tak jak se rychle objevila tak taky rychlezmizela.Vlezl jsem pod peřinu a ještě dlouho mi šustot těch křídel znělv uších před spaním.

  Mám ještě nějakou domácí práci,proto končímse psaním a jdu pracovat.Odcházím,zavři oči,odcházím abych se zase mohlvrátit.Vrátit do Tvé náruče,přítomnosti i myšlenek.Budeš se mnou aspoňv těchto řádcích,budu na Tebe mluvit jako by jsi byla opravdu se mnou apomáhala mi při tom co mi moc nejde.

Podskalák

Autor: smolicek.v v 12:15 | Permalink | Komentáře

 Jen tak….

   V dnešní doběnásilí,vražd a nesmyslných hromadných haváriích na dálnicích.V době pomluv azávisti tištěných v bulvárních plátcích,sedím na té své terásce nasluníčku.

    Pes šel někam sámna námluvy,v noci si otevřel zase sám bránu a někde si užívá. Už jsem si na tou něho trochu zvyknul,vrátí se vždycky hladový,špinavý a potrhaný od ostatníchpsů,vrátí se ale zase domů a je asi šťastný.Nejsme velká dědina a tak o něhonemám strach,možná mu to i trochu závidím.
      Dneska s první kávičkou na kterou nebylpro práci čas a tak si toho teď chci užít.
Vrátil jsem se do lánů obilí,které dnes už nestojí a nevlní se v poryvechvětru.Vrátil se v duchu ke své práci a životu.
Vracení je stále silnější,dokáže odsunout to co je hlavní náplní obyčejného dnena vedlejší kolej.
 Kolej kde vracíš výhybku,jedeš po kolejikterá je zarostlá trávou,bodláčím.Ty plochy kde se kola dotýkají kolejí jsou rezavé,jenslyšíš jak ta nemocná ocel praská a odskakuje od nablýskaných kol.Jde to hodnětěžko, ten rez je starý a vrstva kterou musíš svými koly rozdrtit a odstranitje moc veliká.Jde to pomalu a mockrát se musíš zastavit,couvnout aby jsi semohla znova nadechnout a z vypětím všech sil urazila zase kousek dál.Pro tobodláčí a vysokou hustou trávu nevidíš kam ta kolej vede,kde končí.Nemůžeš seale vrátit,cesta zpátky totiž neexistuje.
  Možná si časem zvykneš na tu zátěž,nabodláčí i vysokou trávu.Je to hodně dlouho kdy jsi po takové podobné kolejijela,znáš tohle prostředí okolo tratě.
Jsou tam roviny kde je slyšet dětský smích ,pláč, lamentování nad křižovatkoukde jiní pocestní přecházejí přes Tvoje koleje.

   Vnímáš ty prokopanékopečky,okolní meze,náspy co vytvořil život jen proto aby koleje mohli jít poco největší rovině.
Tou cestou pro Tebe tak známou jsi už jela ,je to dávno, stromy a keře co jsouvedle trati jsou jiné,větší hustější.Občas Ti nějaká dá ránu do tendru.Stejnějako ta parní lokomotiva,co je ze stejného poctivého železa ukuta těmi co mezinámi už nejsou jsi i Ty poctivým tahounem,nejen v osobním životě…..
   Máš radost z toho že jenom prostě zasejedeš.Vnímáš ten štiplavý a hustý kouř ze spáleného uhlí,mísící se z párou comáš od ní tu sílu.Tu energii potřebnou v ten pohyb do známého světa,kde je alevše dnes jiné,jak před léty….
Neustále se ohlížíš a dáváš pozor na jiskry co jsou součástí toho kouře,abynezapadly někde do suché trávy.Máš velké obavy tím jak jedeš tou známoukrajinou ,neponičit ty známé a i místy hezké obrázky krajin požárem.
Tvoje obava je oprávněná vždyť máš radost z pohybu a už nechceš a nemáš zájemubližovat těm které míjíš.
Razíš jen tou cestou kde koleje plné rzi nejsou vidět skrz bodláčí a hustouvysokou trávou.............Tohle jsou zase moje pocity,vzpomínky nejen na létokteré žiji sám na terase,jen se psem a vjemy ze svých cest po Vysočině…..

    Ano je v tomsmutek,strach ale i naděj.
Vždycky se zaseknu u počítače a když zjistím že jsem s klávesnicí strávil zasedvě hodiny,trochu proklínám tuhle techniku.Jenže kde bych dneska byl bez téhlevymoženosti?         

Nechci na ty konce raději ani myslet….

    Proto utíkám kpočítači,proto jsem utekl i teď k Tobě se svými větami složenými do odstavců.
Jsem rád že si moje věty přečteš a snad i odpovíš,vždycky se budu těšit až mina mobilu naskočí upozornění na nový dopis,dopis od Tebe

Podskalák

Autor: smolicek.v v 12:13 | Permalink | Komentáře

               Chladnánoc…

     Je večer,pozdní večer a já tupě zírám přes sklo do tmy.Marně hledám v té tmě a chladném večeru zbytky toho léta,toho tepla kterého jsme si moc neužily.

   Velmi se snažím vrátit čas náladu která ještě byla dnešního odpoledne všude kolem mne a kde nás všechny sužovalo teplé a hodně dusné odpoledne.Je to tady u nás na Vysočině normální kdy teplý den vystřídá chladný večer a ještě chladnější noc.

  Stejně jako je to psáno v bibli kde sedm dobytčat hubených pohltí sedm kulaťoučkých a tučněvypasených krav.Stejně jako je tomu v tom podobenství kdy pohltí sedm roků hubených ty tučné.Stejně se tak rychle otočí chlad a zima tady na Vysočině  z těch hodně málo teplých dnů co jsou letos kolem nás.

   Zírám pře tuhle a velkou výkladní skříň a nechce se mi ven,nechce se mi jít do tmy a zimy.Vím,že to není řešení a já se nevyhnu proti té chladivé noci obrnit.Nasadit masku tvrdého horala s kožíškem kolem krku co sedí na mojí nepromokavé a větru odolné bundě. Zase začnu hltat kroky. Kilometry co mám před sebou nastaveny nazbytek téhle nijak přívětivě se tvářící noci…

  Mám obrovskou výhodui když podzim je teprve na začátku a dlouhá,možná tuha zima před vším tím okolí.Mám víru kdy po noci vyjde slunce a prohřeje uplakanou a ledovou noc.Víru v to a přijdou i ještě teplé dny i když prázdniny se rychle blíží ke konci .Rychle se blíží podzim a kdy za pár dnů už nebude foukat jenom ze strnisek.Dny kdy koberce obilí ještě relativně před pár hodinami svítily do dálky svou zlatou hřívou.

           Je tady předposlední týden,

    ty prázdniny zmizí všechno se obrátí a poslední pouť v Rozsochách definitivně přiblíží podzim.Přihlásí se svou sílou a vůní čerstvě rozoraných brázd na bramborovém poli.

  To se zase bude zlatit na úhoru,jen to už nebude souvislá hříva hrdých zlatých klasů ale pěkné úhledné řady vyoraných brambor.Dlouhé a nekonečné kuličky ze kterých jsme živi po zbytek obyčejného roku.

  Stejně jak tvrdi lamoje stará a moudrá pramáti a to si myslím platí i v dnešních dnech supermarketů,hojnosti a plýtváním vším tím darem co příroda dává.

  Ona sedřená,vrásčitá ale vždy moudrá tvrdila,pokud je doma dostatek brambor,zelí a mléka tak se dá zima zvládnout a není hlad.

  Měla pravdu i kdyžjsem to za jejího života tak nevnímal můj současný pohled na svět s ní musí naprosto souhlasit,přitom sklonit hlavu nad tou moudrostí co se dědilaz rodičů na děti.

                       Půlnoc,

    je skoro konec zase jednoho dne .Blíží se zlom kdy síla noci,zimy a mlhy roste.Ta síla je hmatatelná a doprovází mě na každém kroku.Ta kapka vody spletená z mlhy na pouliční lapě co právě spadla na holé čelo .Kdy se o něj roztříštila na spoustu kapiček a pokračuje ve své  cestě tváří dál k líci mého chlupatého černého kožíšku. Až tam a kde zmizí v propadlišti tmy,celé té černoty.

  Stejně tak i já si přivolávám vůni teplého letního večera,zdobeného jasně rudou barvou svých muškátů na terase. Je i tahle kapka vody původcem života,předzvěstí něčeho čemu se moje mysl i tělo zatím urputně brání.

  Je chladná a černočerná noc.Je předzvěst podzimu který bych chtěl trávit v příjemném prostředí,ve Tvojí blízkosti a užívat tepla náruče domova.

          Pít z rohu hojnosti

    co nabízí všechna ta pohostinnost,všeho toho obyčejného světa ve kterém mi nastavuješ zrcadlo i ve kterém se snažím objevit budoucnost,další smysl života co mě po celou dobu provází.

  Chci se touhle cestou přiblížit,překonat tu velikou vzdálenost co právě mezi námi leží.Překonat rozdíl mezi nocí a dnem.Přebrodit bájnou řeku Stix co leží mezilétem a chladným podzimem,podzimem co se za pár okamžiků změní v mrazivou zimu.

Vím že tohle cítíš stejně ,vím že si přeješ spoustu krásných i když obyčejných dnů ještě na tomhle světě i když co už nás minulo nás kormidluje k podzimu života.

Podskalák

Autor: smolicek.v v 12:11 | Permalink | Komentáře

                 Hříbkování.                                           .   

   Sběratelská vášeň,co vždycky propuká uprostřed léta,uprostřed prázdnin se nevyhne ani mě člověku milující pohodlí teplíčko domova.Vyměním v mžiku svůj vyhřátý pelíšek a natáhnu dlouhé kalhoty a i pevné boty a hodně brzy po ránu vyrazím do chladnéhoa vlhkého lesa.

  Ani dneska tomu nebylo jinak a už po šesté ráno můj domov osiřel a spolu se psem a velkým odhodláním jsme se pustili cestou i loukou.K lesu kde na nás oba čeká dobrodružství a vzrušení ze sběratelské vášně hříbků.Pes samozřejmě sbírá jiné věci,pachy,klacky a sleduje všechno to co ho zajímá,jen hříbky jsou mu jaksi cizí.
  Hned na začátku musíme překonat trochu nespoutaný a zrádný potok.Jde to těžko,jde se jen po dvou ledabyle sražených kládách a jen zázrakem snad drží i pohromadě.Psovi tomu se po tom moc dobře nešlape a já kdybych neměl v ruce oporu dlouhého klacku asi bych taky skončil na dně chladného a divokého potoka.

               Tam v tom nekonečném lese                 ,      

      kde je ještě po noci šero a není pořádně vidět na cestu se moje oči zabodávají všude do míst tam kde by mohl nějaký klobouk,nějaký hříbek vystrčit kousíček ze své krásy.

Jen pár kroků stačí na první úlovek,jen pár kroků stačí a srdíčko poskočí a zase se objeví ten pocit z nálezu a pocitu že rostou.Jsou tu zase po roce ty jednonohé zázraky živoucí přírody.Jsou zase znova hnědavé se světlou nebo pomerančově oranžové z tlustou tečkovanou nohou.

Různá barva klobouků a různé tvary na mě mávají z jehličí ,z mechu a nebo hromady uschlých haluzí.

  Pomalu a beze spěchu jdu tím ranním,potemnělým lesem.Nikam nemusím,mám volno a čas si pořádně protáhnout kostru po dlouhé noci.Prostě si to pořádně užívám.Moje nohy začínají polykat první kilometry,moje nohy jsou zvyklé a tak jim nevadí ani rosa kteráje po včerejším dešti snad ještě větší než kdy jindy normálně v tomto letním čase.

  První kilometry a v košíku se pomalu začíná zaplňovat.Pomalu už není vidět záplet proutěného dna co upletla ruka mých předků.Ptám se sebe,kolikrát už kolikrát se tenhle košík naplnil? Ptám se co všechno v tom košíku už bylo kromě hříbků,jahod nebo nějakého jiného sklizeného daru léta. Toho léta co je ke mně tak štědré a dává mi zase pocítit tu sílu kdy příroda dává nejen lidem své bohatství.

 Jak kilometrů přibývá tak i světla je víc.Je víc slunečního tepla a  paprsky se stoupajícím sluncem se začínají zkracovat.

                  Ty cáry sluneční síly co proniknou mezi hustým větvovím

                smrkového lesa,lesa co je všude kolem mě.

  Ty cáry a kousky slunce co jsou umocněny ještě všudy přítomným oparem z letní rosy.Ty cáry co jdou souvisle z korun stromů k zemi a připomínají spíš nekonečnou a hladkou dálnici po které do toho porostu ke hříbkům proudí nekonečný život.Ty paprsky co pro jehličí nemohou na moji promočenou postavu a které by chtěly moje tělo zahřívat až k nepříčetnosti.          

        Loudám se bez  cíle vším tím nekonečným porostem a užívám klidu a zvuků lesa.Vzdálené volání hrdličky a nějaký ještě jiných ptáků. Obyvateli těchto nekonečných a příjemných prostor mi dodávají celou tu kulisu letního nastávajícího dne.

  Loudám se a pomalu sleduji jak krajina co je,vede s tou řadou zdánlivě a uniformních stejných stromů. Co se střídá z kopečky a dolíky co možná ani nedokáže vyhloubit lidská ruka.

  Míjím různé stromy,míjím i stoletý  a nebo možná i starší buk.Míjím ten obrovský strom co určitě pamatuje pruské vojska a kde podle našich historiků byla naše původní vesnice.Míjím spoustu i jiných zvláštností letního a kouzelného ranního lesa.Míjím a jdu pořád dopředu s vidinou odpočinku na hrázi rybníka. Tam kam chodím se psem,kam občas zajdu jen tak na procházku,na kávičku. Odkud jen tak pro Tebe pošlu pár písmenek na paměť,že jsi a existuješ.Na paměť,že si Tě mohu ukradnout byť jen na chvíli jen a jen pro sebe.

                  Vidinou zutých promočených nohou,vonící kávičky a zaslouženého odpočinku.

  Cesta je dlouhá a já jdu pořád za svým cílem a za svou touhou.Jsou to jen malé nesmělé krůčky které mi zase dovolí a dají životu novou chuť, ten nový náboj a smysl života.

             Cesta na které jsem byl tohohle brzké rána , ,

                  kdy jsi ještě byla ve stavu zdravého a určitě příjemného spánku.Cesta na které jsem teď a kdy vkládám písmenka do řádků a odstavců.Cesta na které jsem teď právě v této chvíli a kdy už zase spíš spánkem spravedlivých.

       Nespím a právě v této hluboké a zdánlivě nekonečné noci mám čas a mám i prostor .Vrátit se tak do dnešního rána,do okamžiků co zachytili moje oči.Do míst kde jsem třeba byl poprvé v životě.Do míst kde jsi klidně mohla být se mnou a určitě by jsi i byla .Jen škoda že je mezi námi taková velká vzdálenost a škodaže jsi to nemohla vidět všechno to kouzlo. Kouzlo,co skrývá probouzející se ráno v tak velkém lese jako je ten náš.

        Přesto věřím, na přenos myšlenek na přenos energie a dík těmto řádků se můžu přiblížit nejen svou maličkostí. Svou sílou všeho a oč jsi byla dnešního rána ochuzena. Tím kdy jsem byl už dávno na cestě,na cestě za dobrodružstvím a té velké houbařské vášni.

Podskalák

Autor: smolicek.v v 12:04 | Permalink | Komentáře

       Filipojakubskánoc a pálení čarodějnic je propletena dohromady s prvním Májem.To vše seještě spojené s líbáním pod rozkvetlou třešní.

  Určitě o tom bylo hodně napsáno,určitě tohletéma bylo mockrát a z mnoha pohledů popisováno.Proto i já jdu se svojítroškou do mlýna,obracím se za Tebou do nedaleké minulosti těch svátečních atajemných Májových dnů…

Jaro je tady a všechnožije,žije to nejen těmihle svátečními dny.Včera na poslední Dubnový den, pocestě tou rozkvetlou alejí třešní co lemuje dole pod naší dědinou silnici měprovázel po ránu mlžný a studený opar.Z části to vypadalo spíš jako podzim,jen nebýttěch rozkvetlých třešní a kvetoucího jahodí v příkopě to by opravdu jedenřekl že je to podzim.

   Ten den na pálení čarodějnic mi utekl jakovoda,prožitek byl skoro normální stejný každodenního pracovního dne.Ale tacesta tou bzučící třešňovou alejí mě přesvědčila o tom jak na prvního Máje sisem zase udělám vycházku.

  Vrátil jsem se hodně pozdě,byl už skoro večera slunko už dávno nebylo vidět.Jen z místa kde se chystala hranice pro tuslavnost pálení čarodějnic bylo slyšet hodně hlasů.Za ověšenými a už rozkvetlýmihrozny břízek se dalo tušit kdy asi ta hranice zahoří plamenem.Plamenem covšechno špatné zničí,co vyžene konečně zimu z našich obydlí,vsi a snad isrdcí.

  Zima v srdci to je problém dneška,našeho světa a života co žijeme.Snad i proto pálíme ty obrovské vatryz úhledně poskládaných a vysokých hranic.

Plameny šlehající do velkýchvýšek co hřejí a září na hodně dlouhou vzdálenost.V těch plamenech mizí ta zimaa všem kteří se dívají do těch ostrých a dlouhých plamenů září v každém okujedna jiskřička.Plameny doprovází i miliony jisker a jiskérek,v nich odlétávšechna ta špatnost,všechny zlé okamžiky a spolu s černým kouřem išpatnosti ukryté v našich duších.

   Můj pes Denny co byl až do téhle doby domaza plotem nervózní a štěkal do tmy na všechny strany,se mnou obešel u nohy celétohle hemžení.Všechno okoukl a nasál nejen vůni ohně,masa,pečených párků ale icelé té atmosféry kolem.Kupodivu se pak zklidnil i když jsme brzy odešly domů.

  Tento večer mi dělalo problémy si zvolit svůjprogram.V televizi běžel volný film na téma ,,Hříšný tanec“ a já se nemohlrozhodnout co dřív a čemu se věnovat na plno.

Docela mě udivilo to jakvšechno zvládám skloubit.

    Na čarodějnice mám spoustu zážitků ze svéhoživota,hezkých ale i těch špatných.Třeba to byl večer kdy jsem dostal svůjprvní vážnější polibek od mojí budoucí ženy.Nebo ten den kdy se ze mě stala jenvěc co je odložena na místě kde nikomu nepřekáží.

   Je to paradox a paradoxy přicházejí jen proto aby mohly vyšumět do ztracena.

O paradoxech jsem už psal ajistě se k nim ještě někdy vrátím.Je teď ale čas kdy na smutky není čas aurčitě ani místo.

  Je ale Filipojakubská noc a já lezu podpeřinu s celkem dobrým pocitem,s trochu záludným úmyslem Ti poslattextovku.Textovku ve které lákám tu Tvoji maličkost hned zítra po obědě do térozkvetlé a živé aleje třešní.Té aleje kde všechno voní,bzučí a jaro je zdenejsilnější.Lákám Tě na líbačku pod tu nejvíce rozkvetlou třešeň,obsypanourůžově bílými kvítky.Je to tradice,věřím a budu tam čekat i se psem kterýpotřebuje hlavně dlouhou procházku a kdo ví třeba Ti dá taky hudlana.

  Usínám z dobrým pocitem,s dobrou náladouže se mi Tebe tak podařilo vylákat ven a spojit užitečné s příjemným.Vylákatven do přírody,do aleje rozkvetlých třešní a na místa kde přijdeš za mnou jen na kole nebo i pěšky.Do té aleje kdeta líbačka bude opravdová a nejenom zdvořilostní akt proti uschnutí.

    To nové ráno na prvního Máje kdy se denprobudil do uplakaného a deštivého rána bylo stejné jako každý jiný prvníMáj.Nepamatuji kdy se v tento den na mě usmívalo sluníčko a lehce midávalo najevo svým paprskem abych už vstal.Vylezl z podduchny a šel zase žítdalší jarní den,věnovat se novému zážitku a představě blízkosti kdy nejsem jendoma sám ze psem.

   V bláhové představě mi po obědě opravdudodalo to prokukující sluníčko sílu.Po cestě spolu s Dennym,my oba šli stejněza svým jistým cílem.On sice nevěděl co ho čeká,ale byl šťastny a měl radostz volnosti v mladé trávě která roste na mezi,příkopě a přilehléhopalouku plného švestkových stromů.

 Pomalu ale jistě ty stromy a metryv aleji míjely naše nohy.Pes se ohlížel po mě a dával pozor aby senevzdálil moc daleko od mé maličkosti.Má mě rád a dokáže to ocenit svounáklonností i poslušností.Rád se s ním chlubím,je teď v největší sílei kráse,což o mě se už to tak jednoznačně říct nedá.

  Taky se ohlížím,koukám i dopředu av duchu hádám kdy se objevíš Ty na tom kole. Nebo bez kola alev duchu si přeji nebýt v tom bílém špalíru třešní sám,sám jens tím psem.

Po kilometru kde to bíléjarní nadělení končí mi trochu zesmutněla tvářička,poznal jsem že nepřijdeš anepřijedeš.Ozvěna mého dlouhého hvízdnutí mi přivolala psa a pomalu zase tímvycházkovým krokem se oba vracíme k domovu.

Marně jsem doufal,marně seještě na kopečku ohlížel za sebe zdali tam někde nejsi.

  Teď je večer a sedím u klávesnice do kterépísmenka vkládám jen a jen pro Tebe.Vkládám své pocity s nadějí že semožná jednou přijde doba a Ty mi budeš stát po boku.Možná to nebude o Filipojakubskénoci,možná to nebude ani na prvního Máje.Přesto ale budu pořád věřit v ten denkterý musí jistě přijít.Určitě přijde,věřím přeci v lásku stejně jako i Tyji k životu potřebuji. Budu trpělivým a chci čekat na ten den,okamžik kdytohle všechno bude realitou a ne jenom pouhým snem před spaním pod peřinou…..

Podskalák

Autor: smolicek.v v 12:01 | Permalink | Komentáře

  Dušinky a zvony….

  Letošní dušičkový čas je opravdu vzácný,nejen tím počasím které je neobvyklé a hlavně teplé.Není plískanic a není mlhy ani ranních mrazíků,Pořád je tráva jaksi pořád moc zelená.Pořád je vidět že  nejen příroda ještě žije.

   Pořád ještě vůně hříbků v lese láká spoustu lidí víc něco udělat pro své zdraví,pro pocit že příroda pořád dává a rozdává nejstarší rostliny které pamatují i dinosaury.

  Víc ale lidi se věnují nejstaršímu křesťanskému svátku,dušiček.

      Všechno patří k sobě a je vměstnáno do různých ,krátký období ohraničený mi dny a které spějí ke konci,ke konci zase jednoho roku.

       Konec a začátek,..

  Jako má vše začátek musí mít i svůj konec. Jako začne Nový den musí po nějakém čase se v prostoru změnit v černou noc.Jako začne nový život,po časoprostoru ve kterém leží odchází zákonitě i smrt .Všechno se toto točí v kruhu ,v kolotoči který jde s námi,je v nás a  pro někoho třeba nepostihnutelným jak rychle utíká a ubývá sil.

  Všechno tohle to provází zvuk,úder srdce.Srdce co ze strany na stranu putuje v kruhu co je vidět když ve zvonici pohlédneš vzhůru do zvonu.Při tom nárazu na kulatý kov jsou slyšet zvuky zvonu.

 A právě ty zvony jsou slyšet teď v tomto čase o svátku zemřelých daleko silněji,jak si i víc než kdy jindy.

 Tím co připomínají,volají nás na cestu kterou každý z nás prožívá jinak,po svém a jinak každý vzpomíná na svoje rodiče přátelé i druhy co ho provázeli snad celým životem,

 Stejně i já nejsem jiným,stejně vzpomínám a vracím se do mládí,Do doby kdy mi všechno připadalo vše daleko lehčí,všechno mělo jasně jasnější barvy a život byl snesitelnějším.

  Je to jenom pocit,nebo je to skutečnost.To vnímání doby která se s námi která jde stejným časem,která jde snad i někdy proti naší vůli.Právě v tomto čase si naše svědomí namáháme právě takovými myšlenkami,právě všechno nás odvádí odběžných starostí za hlasem,za hlasem zvonu.

        Zemřelé duše ožívají,,,..,

           v našich myslích vrací se jim jejich podoba,vůně i pohyby .Vrací se rodiče vracíse i jiní lidé zdánlivě co v našich životech vůbec nic  neznamenají.

 Je to u každého jinak a přece se každému vrátí někdo koho zaujal jenom třeba malý pohled,

   Vrací pohled velkých hlubokých černých očí.Vystupující z kostnaté a neholené tváře,Kostnaté dlouhé prsty co vepisují údery kladiva a kovadliny do obyčejného života ty hleřádky,tenhle život.

      Je to právě ten pohled kováře který mi utkvěl v paměti a nechal ve mně nejen stoupu ohně ale i citu kterou dokázal vložit obyčejným perem na papír a s velkým citem a přesností dokázal pronést ,vůni kaleného železa,kouře spáleného uhlí do každodenního života kde je základ práce na chleba.

  Je to právě duch kováře který už není na našem světě.Není ani už jeho dům co ve žlutém štítě zdobily průčelí dvě černé kladiva s hřebem uprostřed a podkovou pod nimi.Malý Černý symbol co dal každému najevo že zde bydlí a narodil se mistr kovářský.Mistr co rozuměl železu,mistr co dokázal rozumět zvířatům a tím právě se na tolik přiblížil lidské duši  a našel cestu jak všechny ty barvy a vůni lidské duše položit na papír a dát světu bohatství obyčejného dne,obyčejného života. Mistr co pod svoje myšlenky se podepsal jako Podskalák.

          Domovní znamení kováře,,….

    je odkaz všechno co dává životu smysl a to nejen o dušičkovém čase kde se všechno točí v kruhu a v doprovodu zvonu co ho o tomto čase vnímáme trochu jinak,silněji.

 Dneska už ten kovář není mezi námi.Jeho hrob na hřbitově nepatří k těm co na první pohled nevypadají moc vábně.Dneska ten dům kde se kovář narodil ,kde ,žil obyčejný ale při tom hodně voňavý život už nestrojí.Právě je na tom místě jen parčík s květinami a jeho středu stojí smrk.Právě obyčejný smrk co se o vánocích rozsvítí a dává tak tomu celému kruhu  ten vrchol.Dává mu ten konec a zároveň začátek .Konec roku ,vánoce a přání taky nový rok i novýživot.

  Symbolicky u nás tohle všechno stojí v trojúhelníku kde každým z bodů je symbolem života. Kruh parčíku s květinami ,kamenný kříž oběti  i trestu a hlas zvonu kapličky.

Je to náhoda ,je to záměr světa  co se točí pořád dokola i když má různé podoby?

  Věřím,že každý z nás má svého kováře,s planoucíma očima,každý máme svůj kříž jako symbol pokory i trestu,jako symbol něčeho nekonečného jako je i kruh ve snubním prstýnku.

  Každý z těchto věcí obyčejného koloběhu života provází nás na cestě.Na cestě do práce nebo jen tak někam za poznáním,

     Stejně jako i já jsem na cestě poznání,stejně jako na cestě kdy jdu k Tobě spolu se zvukem těch dušinkových zvonů co letos bijí jaksi jak.Vnímám víc ten uhelný pohled našeho kováře…..

Podskalák

Autor: smolicek.v v 11:59 | Permalink | Komentáře

Černá a bílá…

  Jsou barvy kteréstojí proti sobě,jsou barvy noci i bílého dne,To jsou barvy které Tě provázícelým životem,je bílá když se narodíš,je bílá u každého kroku ,důležitého krokuv životě.Bílá je kontrastem černé co Tě provází v tak významný denjako je den svatební.Černá je kontrastem co provází ,smrt,zármutek a bol.Bezživota ale není smrti proto taky bez bílé by nemohla existovat černá.Prostě tojsou jediné dvě barvy co si navzájem oponují,protiřečí a stojí si v cestě.Jsouto taky ale dvě barvy bez které by nemohli existovat a být tak nejdůležitějšímibarvami světa.

  Nejdůležitější je ale domov ,

          ke každému domovu tyhle barvypatří,Musí se zákonitě střídat,střídat tak jak vystřídá noc za den.Není to i umne jinak,Mám svůj domov  ve kterém setohle děje každý den,Stejně je vyvážená bílá i černá barva,Je pravda že očiněkdy vidí víc černě a někdy zase moc bíle,Ale to jsou jenom oči co klamou anerozpoznají potřebu obou barev.Právě zrak dává rozumu i citu ten prvotníimpuls aby viděl věci které děláš,A právě v  této chvíli jsou to tyhlevěci které mi dávají možnost,dávají právo bojovat o svůj každodenní život a tonejdražší co mám a čeho bych se nevzdal za nic na světě.Právě můj život je tonejcennější a spolu z domovem je to jediné pro co chci žít a proč vlastněještě jsem tady na světě,ve své dědině,mezi lidmi co mě znají a které známstejně jako znám jejich životy,osudy,

 Pro svůj domov právě pro něj musím dělat krokykteří někteří lidé nejsou schopni pochopit,Nevidí to pouto,nevidí svět domovakterý je středem celého světa.

   Mám velkou moc,

    velkou sílu,která mi je dána doživota.Dovolila mě se učit a svoje zkušenosti použít pro život,pro svou cestuk Tobě,pro život který žiji a žít budu dál.

 Právě kvůli svému domovu jsem se vydal nacestu na dalekou cestu,za prací za Tebou,která jsi součástí mého domova.Beztěhlech věcí nemůžu žít a mít radost z obyčejného dne který je pro měbílým.Jsou také dny a bude jich určitě ještě spousta které budou nejen bílé alei černé,

  Mám obrovskou moc,mám touhu a ta mě povededál přes všechny ty šedivé dny a věřím že za nimi,za tou mlhou která je okolo mě jen relativní najdu co hledám aco potřebuji.

  Je to už hodně dávno co jsem tohle tozjistil,Zprvu to nemělo tvar,ani podobu,Nemělo ani vůni.Ale to jak jdu pořáddopředu a nenechám se vrátit na začátek cesty se mi tohle všechno stávájasnější,zřetelnějším a voňavým.

 Všechna ta moje snaha je na místě,Proto že mámtu možnost,ten přístup který mi otvírá dveře všech všedních dnů.Všechny dveřekteré mi až doposavad byly zakázanou komnatou.

  Nebojím se ukázatsvoji duši,svoje myšlení a tak se postupně stávám silnější a bohatším člověkemsvěta,

  Mám všechny nejdůležitější věci cok životu potřebuji,Mám nejdůležitější věci co mě vedou dál k Tobě.

  Sama jsi o tom přesvědčila,

  sama vidíš pokud jsi měla dostatektrpělivosti a přečetla všechny ty slovíčka kterými se obklopuji.Slovíčka cojsou  všude kolem středu světa,Středusvěta mého domova,

  Jestli máš tolik odvahy a trpělivosti apřečteš všechny ty slovíčka co jsem pod jménem mrtvého kováře vepsal do těchtostránek.Poznáš tak že opravdová láska pořád v dnešním světe existuje.

 Právě ve psaném slově je ta moc síla a můžešse k ní kdykoliv vrátit.Můžeš si znovu naladit tu dobu kdy jsi žila jenzdánlivě odolávala slovům které se v té době vyřkly.

  Můj domov je středem světa,můj domov jevšechno pro co je potřeba dělat věci které dělám už od svého narození.

  Díky tomu ,té moci která mi byla dána jsi iTy teď svědkem toho co je domov.

Podskalák

Autor: smolicek.v v 11:57 | Permalink | Komentáře

Bartolomějská pouť…

  Bartolomějská pouťv Rozsochách je poslední velkou poutí a vždy ohlásí konec prázdnin,začátekpodzimu.Většinou na ni vždy bývá chladné a deštivé už počasí.Nebylo tomu anidnes žádnou výjimkou.

  Šel jsem pěškyvzácně po hodně létech a tak ta cesta po které jsem šel jako klučina za tratímě vlastně ani už nepoznala.

  Nepoznaly městromy,keře a ani písek naplavený do otvorů mezi kameny.

Hrubé kmeny borovic a jejich žlutohnědé větve obroušené odvětrů,deště a sněhu po sobě se opakujících roků.

  Předzvěst podzimu nasebe upozorňuje všude kolem mě.Všude je vidět že létu definitivně zvoníhrana,že léto  to letošní léto je pryč ačeká na mě jen tvrdá realita zimy.

  Všechny palouky buďvypálené od slunce nebo do posledních stébélek spaseny vším dobytkem co ho teď nacházímeskoro okolo všech vsí našich domovů.

Ta cesta za tratí

       se asi od méposlední cesty po ní tolik nezměnila.Myslím že jsme se i poznali a dali sivzájemně najevo důležitost i úctu pro kterou jsme oba stvořeni.

  Jeřabiny,ty jasněrudé jeřabiny co svojí sytostí nápadně vypadají jako mé pelargónie na terase.

  Zelené,ještě zelenéšípky co pro svou zelenou barvu zatím ještě nevěstí podzim.

Obyčejné březové stromy a jejich hluk listí v ostrém astudeném podzimním, větru.

  Tuhle a ještěspoustu maličkostí se mi při téhle cestě na pouť do Rozsoch vybavilo a vyjevilouž mladých let kdy jsem ještě neměl potuchy jaký život mě čeká.

  Všechny tyvzpomínky,všechna ta léta co jsem nešel touhle zkratkou kamenitou a prašnouhned za tratí místní lokálky.Všechny ty vůně i se zvuky podzimu.Zvukykokrhajícího bažanta za balíkem slámy.Kačení skřehotání z přilehléhorybníčku co snad za tu dobu mého mládí taky nezměnil.

 Všechny ty kroky cojsem dneska po tolika létech udělal tou známou krajinou ,těmi místy mého dětstvími připomínají že i můj život tíhne k podzimu a tou další Bartolomějskoupoutí zase o krok stárnu.

Na návsi

     kde se tahle celásláva koná je sto skoro vždy stejné.Stejné je místo kde stojí trhovcis rozličným druhem zboží.Stejné místo je to i pro střelnici a kolotoč podstoletou lípou.Stejné místo i vůni mají své hospody co jsou tu nejen dnesotevřené pro místní štamgasty,

  Našel jsem tohle všeskoro stejné jako za svého dětství,mládí a pozdější dospělosti kdy na pouť doRozsoch jsem už začal vodit svoje děti.

  Probíhal mi toodpoledne co se zdálo najednou tak strašně krátké a i to vrtkavé počasí co mědonutilo vyhledat jednu z těch malebných a historii provoněných hospůdekděsně krátké.

  Skončil jeden den,jeden den obyčejného ale přece svátečního roku.Jeden den kdy všechny nejendětské oči upírají svou pozornost k Rozsochám na poslední velké pouti tadyu nás v okolí.

Ted už je hluboká noc

        a posledníhodiny odbíjejí vládu svatého Bartoloměje.Teď v této hluboké noci se mohuzase zastavit a vrátit se ve vzpomínce na dnešní putovní odpoledne.Je hlubokánoc a já pomalu a líně vkládám soustředěně jeden řádek za druhý  do tohohle psaní.Psaní pro Tebe ve kterém jsise mnou na té pouti nejen byla a viděla vše stejný  pohledem jak jsem to měl možnost vnímatjá  když jsi byla přes celou republikuzaměstnána svými starostmi i pohledy na svět.Věřím že si tohle ráda se mnouněkdy projdeš,věřím že se ještě vrátí doba kdy na pouť do Rozsoch nepůjdu pěškya nepůjdu rozhodně sám.

Bylo mi blaze i když ve dvou se to lépe šlape a to nejen naprašné cestě za tratí…

 Podskalák

Autor: smolicek.v v 11:52 | Permalink | Komentáře

Máj,Anna a kvetoucí pelargonie…

     Jaro je tady konečně tady,je tady i den kdy teplota leze hezky nahoru a vše kolem začíná ožívat…..

Všechno kolem se zase probouzí k životu.Je Máj,lásky a nového života čas. Možná Máj a Svatá Anna s muškáty nejdou do hromady.

Jen já ale ve svých vzpomínkách,prožitcích se snažím dát do souvislosti a vrátit se dominulosti,minulosti skoro konce minulého léta.

 Přesně si pamatuji na předvečer svátku Svaté Anny. Kdy večer byl ještě teplý a nechtělo se mi jít domů,do chladného a prázdného domova.

  Blíží se večer a já pomalu na sebe začínám natahovat triko i kalhoty.Zítra je Anny a to se ty noci začnou pomalu u nás na Vysočině ochlazovat noci prodlužovat
   Pro nás je to znamení že horkému a prudkému létu pomalu zvoní hrana. I při cestě do práce,kdy jedu mezi obilnými poli,je každým dnem vidět jak ten ve větru šumící koberec bledne a mění svůj zelený kabát v zlatavou pokrývku.
Zrno začíná zrát a vždy v podvečer je cítit ta vůně zrajícího obilí.Sladko medová vůně je nezaměnitelnou a dolehne sem i do prostředku naší vsi.Mám rád takové vůně,připomínají mi mládí a dobu kdy jsem jezdil s obilním kombajnem.Jak ta nenasytná železná hučící potvora polykala ten šumící koberec.
Byl jsem tehdy ještě mladý,svobodný a s hlavou plnou ideálů se učil poznávat svět.Zažil jsem v té Zlaté době také první krůčky milování.

 Vzpomínám na to s nadhledem a nostalgií,připomínám si to a myslím že je to tak dávno že už to nemůže být ani pravda.
Uvařil jsem si kávu a trochu se zasnil.Sklouzl jsem do dob kdy jsem měl ještě vlasy,život se zdál jasným a jednoduchým.

  Popisuji tady svůj život jako ideální partnerský vztah bez komplikací,hádek a zbytečných třenic.Opravdu,to až do nedávna tomu tak bylo.Jenže se to nějak rychle polámalo a žena nevydržela ten tlak.Vzdala boj o lásku,vzdala se a
 a prostě jenom odešla.Místo řešení vzala děti,prostě jenom odešla. Měl jsem se vždycky za bojovníka,ale podcenil jsem vážnost situace.Proto teď tady sedím a nostalgicky vzpomínám namládí,ideály.Lány zrajícího obilí vnímám víc než kdy jindy.
  Čas se pro mě na chvíli zastavil.
To rušno,které bylo vždycky u nás vystřídalo ticho a klid.Ruší ho jenom rádio,které mám puštěné abych unikl nicotě. To se mísí jen se štěkotem psa,který nervózně pobíhá po zahradě.
 Taky mu chybí ti kteří už dnes tady nepotká,taky mu vadí samota.Postrádá stejně jako já někoho na koho by se mohl usmívat,dovádět a nechat se hladit.
  Snažím se mu to všechno nahradit,ale cítím že je to málo.Stejně jako mě je i psovi blízko teskná nálada a cítí taky tu samotu a odcizení.Jak koukám do jeho smutných psích očí,jde bod nálady pořádk nižšímu stupni .Není v mé moci nám tohle oběma změnit,aspoň ne hned.Možná to bude trvat rok možná déle,nejsem schopen to dneska říct a ani si to netroufnu odhadnout.
Jen cítím to zrající obilí a se zítřejším svátkem Anny si uvědomuji jak se nezadržitelně blíží konec léta….
   To jak se slunce kloní na západ,bilancuji dnešní den.Nestrávil jsem ho zbytečně jenom odpočinkem.Udělal jsem hodně pro sebe,svého ducha.Napsal jsem několik dopisů svým známým na které jsem neměl v poslední době moc času.Udělal si tři drobné radosti  všedního obyčejného dne v podobě třeba jen obyčejného uvaření černé kávy.
Provětral jsem myšlenky co jsou pořád upnuté jedním směrem.Pořád upnuté na Tebe,člověka kterému nejsem lhostejným a který na mě myslí i když vlastně vůbec nemusí.

   Slunce mezi tím zapadlo za kopec.Jen poslední paprsky dnešního dne pálí ještě do špiček střech a vrcholků stromů.Je nádherný podvečer ve kterém se uklidnil osvěžující větřík.Jen ta silná vůně zrajícího obilí zde zůstává….

Okolní sousedé přestávají pracovat,uchylují se do svých přístřešků a konzumující večeři usedají k televizorům.Probírají zážitky nejen dnešního dne.
 Taky bych v jiné situaci asi dělal totéž,jenže mě moje samota nedovoluje opustit tohle místo u klávesnice,navíc je tady ta silná vůně obilí co mi připomíná moje mládí a bezstarostnost......
   Nedokáži odtrhnout prsty které jsou už od psaní dost otlačené. Ve snaze zachránit den a vrátit tak bezstarostnost dnešního dne,nutí mě pořád psát dál nejen o svých pocitech.Jen ta vůně zrajícího obilí je pořád silnější a dává naději nejen mě ale i těm co se celýrok starají aby bylo dost mouky na chleba,dost mléka a všech těch drobností co dělá vesnici úrodným krajem nejen pro okolní města.
   Tím jak přestalo pálit slunce i muškáty co jich tady mám pár na terase se jaksi probudili k životu. Jejich vůně mísí se  zrajícím obilím a trávou,která je od slunka spálená.Při chůzi po ní je slyšet jak suché trsy trávy praskají a mění se v prach.
   Nejen okolní příroda by potřebovala životodárnou spršku.Stejně jako ta příroda schne a hyne tak i já ztrácím optimizmus,ale i naděj.S přibývajícím večerem na mě padá zvláštní smutek.Smutek ze samoty,marnivosti
světa a předvečera svátku Svaté Anny…
  Vím, ráno když se probudím ten den tady bude zase ale už nikdy nebude stejným jako je dnešek.To že dnešek je neopakovatelným vím já,Ty a možná ještě spoustu jiných lidí.
  Jen vůně zrajícího obilí,proložená ještě spousty jiných vůní mi připomíná předvečer svátku svaté Anny.Svátku kdy léto pomalu se pomalu uchyluje do ustraní a připravuje tak místo pro další roční období.

   Nechce se mi tohle vše opustit a jít konzumovat televizi.Ani nevím co tam dávají,jsem spokojený na tomto místě a vydržím tady asi dlouho.Rádio pouští pořád skvělé písničky a to mi je bližší než nějaký film.Ten mohu jenom

konzumovat,u hudby člověkmůže přemýšlet nad krutostí světa,spravedlivostí osudu a prožitým časem.Smířil jsem se svým osudem i když na mě přichází chvilky kdy se bráním a odmítám se podvolit.Někdy věřím,snažím se zvrátit danou linii osudu.Vždy se přesvědčím to jak jsem krátkým na svůj osud,čas i prostor kolem sebe.
Možná Ti tenhle dopis připadá zbytečně dlouhým a smutným.Připouštím je to asi tak,ale píši o tom co cítím a není to jenom silná vůně zrajícího obilí v předvečer svátku Svaté Anny……....
     Uvědomuji si,když na chvíli zavřuunavené a od slunka podrážděné oči.Míhají se mi v podvědomí prsty po klávesnicinutí mě tak pořád dál vkládat písmena do slov,slova ve věty a věty dořádků.Vnímat vůni zrajícího obilí,teplo psího kožichu u nohou a hezkou muzikuco hraje rádio.Do tmy začíná zářit displej laptopu,kterému svěřuji své nejtajnějšísny tužby.Do tmy silně září a jen my dva víme,jak je silné pouto mezi našimiosobnostmi.
  Zůstáváme spolu ve spojení ,v tak zvláštním spojení.To spojení jeumocněno předvečerem svátku svaté Anny,vůni zrajícího obilí a..........
     Ale je jaro a na podzim co si hopřivolávám Tvou přítomností je přece jenom ještě velmi brzy.

Podskalák

Autor: smolicek.v v 11:45 | Permalink | Komentáře

Zase jeden krásný den….

  Je nedělní pozdější odpoledne,jednoho krásného teplého podzimního dne.Dne který je jedinečný nejen svou přívětivostí,teplým slunečným svitem.To co mi dělá společnost v mojí cestě s nepravidelnou vycházkou se s psem.Slunce svítí teple a i když je poměrně nízko,svítí stejně na moji cestu jako na cesty všech ostatních lidiček.Kteří mají stejný zájem využít nádhery podzimu a opustily teplo domova.

         Třeba tatínka co běhá mezi svými ratolestmi a marně se pokouší udržet ve vzduchu papírové draky  se kterými přišli vzdát hold a užít si podzimního větru.

Sedím v pohodlí své kuchyně,s vůní pečeného masa a vracím se v myšlenkách na cestu ,na tu krátkou cestu co jsem podnikl se psem jen a tak pro svou radost,jeho potřebu protáhnout  a prozkoumat všechny ty pachy co se jemu otvírají při takovéhle procházce.

            Vnímám sluneční paprsky

    co střídavě přes hrubou látku mojí bundičky dávají trochu energie zádům.Vnímám odraz světla ze střechy skleníku v zahrádce.Oslepujemě na malou chvíli ta prudkost a záblesk slunečního paprsku.Bere mi na chvilku orientaci,bere mi představu o čase a vrací mě do teplých letních dnů kterých nakonec letos zase nebylo tolik málo.Vnímám v podvědomí rytmus Tvých kroků co znějí pře ze všechnu vzdálenost tak zřetelně jak nikdy před tím.Jsou sice ještě v jiném prostoru,čase ale jsou zřetelné a  i síla myšlenky je jiná co vede moje kroky v  známou cestou,krajinou,místem kde jsem se narodil a kde jsem prostě jenom doma..

  Cestu kde pomrzlé zbytky kukuřičného pole šustí.Vedle a podle čeho je bezpečně poznat že do rána zde první silnější mrazík udělal svoji práci.Houkání vlaku v dáli co je nezaměnitelným a co dává trochu najevo svou sílu a je zároveň předzvěstí  možná dalšího teplého počasí.

          Kokrhání kohouta

     na dvoře co hlídá svůj slepičí harém přehrabující se v hnojišti a s teplým odpolednem vylepšují jídelníček teplou živou stravou. Pohyb zavěšené cibule na dřevěněném ráhně která ve svazcích dostává konečnou podobu před uložením na místo kde bude přečkávat nadcházející zimu.

Trávu,siceještě zelenou trávu,ale s ubývající sílou slunce rostoucí pomaleji a drobněji.Tu obyčejnou trávu co se spíš k podzimu chová jemněji ke svému okolí.Ten koberec co působí v slunečním pohasínajícím odpoledni velice přitažlivě a láká nejen psa udělat několik přemetů a vášnivě se na ní válet.

       Sedím teď v pohodlí svojí kuchyně,s vůní pečeného masa co dotváří příjemnou atmosféru podzimního nedělního odpoledne .Sedím koukám na blikající kurzor monitoru,sedím a vracím svoje myšlenky ke krokům co moje nohy udělali za svůj krátký život.Sedím a  ujišťuji sebe o tom co prožívám,co žiji a co dělám že je to obyčejný život který žiji.Co žijí i ostatní lidé co jim ten obyčejný život přináší.radost a usměv na jinak ustaranou dnešní dobu……

 Sedím a znova zažívám ten zvláštní pocit z obyčejného kruhu života.Kruh je symbolem světa,života,času ale i prostoru.

Prostor má každý jiný,

    jen čas ,ten je neúprosný a spravedlivýk nám všem stejně.Stejně nám dává šanci změnit otáčení kruhu,rotaci i směrve třetím rozměru co je všude kolem nás.

 Prostor dokáže ovlivnit sílu myšlenky co je v hloubce podvědomí,v hloubce kde jsou sny a kde svou Tvrdou prací můžeme proměnit prostor ve skutečnost a tak dokázat že láska je věčná a že existuje nejen v našich srdcích.

 Síla co je v nás nám umožňuje překonávatvzdálenosti,hranice a hlavně ten prostor lidského chápaní i vůle.

  Síla myšlenky je věčná a stojí pro to udělat maximum a nechat svoje kroky vést tam,kde je nás právě v této chvíli nejvíc potřeba.

 Mám obrovskou moc

     díky svojí fantazii,svému světu všemu co je kolem mě naplnit dny co jsou se mnou v této chvíli.Díky tomuhle světu jsem rád že jsem tam kde se právě nacházím a že můžu jít kam mě zavedla moje fantazie.Do míst  kam mě zavedla touha prožívat obyčejné dny nejen tohohle kouzelného podzimu.

  Je to Tvoje zásluha,nevnímáš to ,ale v podvědomí zavádíš své myšlenky opačným směrem kam vedou Tvé kroky..Mám obrovskou radost  z krásného počasí a těším se na dny budoucí ve kterých je slyšet rytmus onoho srdce,,,

Podskalák

Autor: smolicek.v v 11:04 | Permalink | Komentáře