Ach to ráno raníčko
ACH TO RÁNO RANÍČKO....
Skoro každé ráno nám zvoní budík dřív, než muslimové pádí na první modlitbu dne. Člověk je rád, že se vůbec vzbudil, ale to nestačí, protože ten kdo vymyslel ráno, to dost dobře nedomyslel. Nechápu to, čas prý běží pořád stejně, tak proč ráno nikdy nic nestíhám? Je teda pravda, že nestávám s prvním břinkotem budíku, protože jeho „crrrrr crrrrr“ mě děsně vytáčí (dalo by se říct, že až do vrtule), ale chvíli mi trvá než se vyhrabu z krásně vyhřáté postýlky a zvednu ten pekelný stroj, který jsem shodila z nočního stolku, když na mně zase zkoušel svůj hrozně protivný zvuk. Když konečně vylezu, musím dojít přes chodbu, která se mi najednou zdá šíleně dlouhá až do koupelny, tam jedním krátkým pohledem do zrcadla zjistím, že vypadám jako mrtvolka - jaká to změna za 17 let mého života. Musím na sebe naplácat trochu něčeho, po čem by si mě zřízenci pohřební služby nespletli se svým klientem – trochu? Kolik je vlastně trochu? Myslím, že v mém případě, tak přibližně tuna make-upu za rok. Po tom, co vylezu z koupelny a podobám se člověku, mám napůl vyhráno. Další část toho hrozného procesu, který se děje po ránu asi v každé domácnosti je najít oblečení, které by se dalo nosit. Tento úkol nevypadá sám o sobě tak strašně, ale když o něm člověk začne přemýšlet, tak si uvědomí, jaké stresující momenty zažívá každý den.
Že ne? Tak schválně – spodní prádlo ještě docela jde, ale co dál? Tak většinou si člověk vezme nějaké triko, kalhoty, mikinu…, ještě pořád nechápete, co je na tom stresujícího? Dobře, vysvětlím – když vyjdeme mezi lidi, první na čem spočine jejich zrak je naše oblečení, když se s námi nebaví, jednoduše jsme rozřazeni podle něj natož pak, když musíme jít do školy. Tam potkáme fůru lidí, kteří nás změří od hlavy až k patě a jsme rozřazeni – BEZE SLOVA.
Dnešní doba má sice hodně výhod, jako například to, že na rozdíl od našich předků nespíme na kamení v jeskyni, ale máme krásně měkké postele, nemusíme dřepět u ohně, aby nám bylo teplo, jen otočíme knoflíkem a z elektrárny nám putuje elektřina, která vyhřeje naše příbytky, ale také nevýhody – třeba to, že lidé mají peníze a ty je dělí na skupiny. A už jsme zase u stresujícího rána – existuje tolik různých značek, že se lidé předhání, kdo bude mít dražší a stylovější oblečení, takže každé ráno musíme ze svých svršků vybrat něco, co je ZATÍM v módě a v čem nevypadáme jako hastroši, protože si přiznejme, že většina věcí co je teď „in“ se ani nedá nosit. Když si vybereme triko, jak jinak než značkové, musíme k němu doladit mikinu, kalhoty už nejsou zas takový problém, protože teď se prostě nosí džíny, jen si z toho množství musíme vybrat ty, které jsou „in“ a nějakým zázrakem nám padnou. Další problém nastává s botkami, protože není snad v silách člověka, mít tolik druhů a barev bot, aby ladily ke každému oblečení. Stresující to záležitost, že?
Když se konečně oblečeme, zjistíme že nám za 8 minut jede tramvaj, popadneme batoh a utíkáme na MHD. Když máme „štěstí“ přes noc nám krásně naprší, takže jakmile vyběhneme z domu, skočíme do kaluže, která se jako naschvál vytvořila přímo před vchodem našeho paneláku a máme v těch pracně vybraných botkách malou potopu.
Tramvaj je každé ráno přímo narvaná lidmi, takže jsme rádi, že stojíme aspoň na jedné noze, ale když posléze zjistíme, že ani tato noha nepatří nám, ale spolucestujícímu, který nevypadá zrovna přívětivě (asi zažil podobné ráno), radost nás hned přejde…
ach to ráno raníčko…
