sweetface

Koutyzejí prázdnotou, z chodby táhne na mě, za okny tma, jako když zhasnete světlo,za stolem mrtvo, jen propiska si tam nečinně leží, jakoby nic. Já ležím vposteli, čekám na to sladké probuzení, co vysvobodí mě z mého trápení, copomůže mi v mých problémech a předurčí jak se má můj život řídit dál. Ono alenic. Dveře sotva pohnou se, ani to ne, pořád to samé stejné ticho, jen můjchladný dech, co neví osud svůj, slyšet je. Ta samota mě trápí, strach z nímám, tak pomalu začínám přemýšlet, co se mnou bude, proč se tu zdržovat, natomhle světě, mám. Trápí mě teď pořád to samé slovo, jak jen zní, nemohu sivzpomenout. Á už to vím, je to Láska… Ano, opravdu, láska, ta divná věc, co sisvou dráhu osudu určuje sama, a nikdy a před ničím se nezastaví, přec jen bychtěla. Tak se ptám sám sebe, k čemu nám vlastně láska je? Proč trápit se s ní,proč ronit slzy, nač ničit srdíčko své? Každý odpověď těžko hledá, všichni sejí tak trochu bojíme, až řekne nám, že už nás nechce, že jsme pro ni stále tasamá píseň, co už tak dobře nezní. A vy si hned řeknete, a co já s tím, srdcesvé jsem ti dal, všechen svůj čas jsem ti obětoval. Vždycky jsem si opakoval,že za chvíli pouhou vedle Tebe, sáhl bych klidně do horoucích pekel, nebo bychpro Tebe snesl modré z nebe. Tys ale řekla, že ti to nestačí, že musíš mít víc.Když ale zjistíš že víc ti dát nemohu, jdeš klidně dál, jako by se nic nestalo.Jdeš klidně dál, hledat kus štěstí svého, protože bez něj, jak zdá se ti, žítse nedá, a žití tvé, by bylo dosti omezené. A já, já už pro tebe nestojím aniza kus grešle, nechala´s mě válet v bahně, jako kus železa, které už se tinehodí, a nutně potřebuješ nové. Užuž jsem málem viděl nebe, užuž miandělíčkové spěchali na pomoc, když tu náhle sáhla po mě pomocná ruka, která miřekla: „Nezoufej, vždyť v malou naději, že se vše v dobré obrátí, doufatsmíš…“.A ono opravdu, ruku mi nabídla sama Naděje! V tu chvíli jsem si řekl, žeLáska bolí, že jen dokáže ničit, a za sebou pěknou paseku zanechat. Tak proč jiv tom podporovat, proč jí házet růžové lístečky k nohám, když vám ty vaše mžikuusekne, a náhle zmizí, ani slovem se nezmíní. Láska je jako procházka peklem.Kráčíte s ní, cítíte se nádherně, kolem vás je vše příjemné, nic vám užneschází. V tu chvíli jste se upsali ďáblovi, svou krví, že až vás láska omrzí,až vám ukáže zadní vrátka, že si pro vás čert přijde, a vy skončíte v pekle. Aono tak, přesně tak, jak jste sami nechtěli, se stane. Láska je pryč, anisbohem neřekla, a vy jen cítíte, jak se vám prolamuje pevná půda pod nohama. Pochvíli klepání padáte, rovnou do pekla. Cestou dolů vidíte, co už peklo zmohlo,kolik hříšníku k sobě dostalo. Strach z toho máte, že skončíte stejně, nechceteto, i když víte, že je to pravda. V tu chvíli, přesně když dopadnete na dno,probudíte se z téhle noční můry a zjistíte že to byl jen pouhopouhý sen.Řeknete si: „Proč se mi to asi zdálo, a měl tenhle sen nějaký význam?“ Jen seotočíte, uvidíte na své ruce, kterou tak rádi píšete, malé tržné rány od nože.Vzpomenete si že v tom snu jste podepisovali svou vůli, vlastní krví. Tamyšlenka vás náhle tak překvapí, až vás v zádech zamrazí, a před očima se vámúplně zatemní. Najednou, v mžiku, v hlavě slyšíte něčí hlas. Ten hlas vám šeptácosi o paměti, myslíc tím ten předešlý sen. Nakonec padne věta: „Láska jemocná, má své kouzlo, ale kdo jemu propadne, musí si umět najít cestu ven…“
Tak se vás ptám, k čemu je nám vlastně Láska, o níž všichni mluví, všichni sejí klaní a všichni se jí podbízejí, když stejně jednou, dříve nebo později,podlehnou a pak už možná ani nepřijde sama Naděje, aby se alespoň pokusila vámpomoci nebo jen ukázala cestu ven. Poté bude už jen na vás, zda se z toho snuprobudíte nebo ten sen vejde ve skutečnost…