V hlase člověka zaslechla bolest, naklonila hlavu na stranu a začala si ho prohlížet. Byla přesvědčená že ho vidí poprvé a přesto na něm bylo něco známého, něco co se dotýkalo jejího nitra. Měla pocit že někde hluboko v ní se něco probouzí. Přistoupila o krok k němu, z ničeho nic se jí před očima objevil obraz. Snad vzpomínka zasunutá hluboko v jejím srdci.

Viděla před sebou krásný zámek a postavy vybíhající z něj. Dívku se skoro bílými vlasy a za ní uhánějícího muže.Oba se smáli. Z ničeho nic po dívce skočil a svalil ji na zem.Kouleli po zemi sudy a chovali se jak malé děti. Pak ji políbil a zahleděl se ji do podivně jantarových očí. „MilujuTě Deanarys, vezmi si mě.“ Dívka mu pohlédla do tváře a objala ho rukama kolem krku.“Taky tě miluju a vezmu si tě ráda.“

Podivná vidina náhle zmizela a ona si uvědomila, že ten muž ze sna je ten jež před ní stojí.

Znovu potřásla hlavou a začala ustupovat. Zvířecí pudy se svářili s podivným pocitem uvnitř jejího srdce.

Mladý rytíř si klekl na zem a vztáhl k ní ruce. V očích měl bolest. Stejnou jako ona cítila uvnitř sebe. V jeho pohledu byla bolest ze samoty. Ze ztracení své družky, která dnes stála před ním ve své vlčí podobě a mohla každou chvíli uniknout.

"Deanarys, vzpomeň si. Vzpomeň si na nás. Copak někde uvnitř mě stále nemiluješ? Copak je to za zlo, které mi tě sebralo a změnilo ve vlčici. Pohlédni dovnitř sebe. Miluji Tě, vždycky budu. prosím vzpomeň si. Jen láska mi tě může vrátit."

Jeho hlas se ztratil v šelestu listí.

Zlatavé oči se rozhlédli kolem sebe. I ona znovu zmateně zakňučela. Ten hlas, cítila ho uvnitř srdce.Jako kdyby se dotýkal, něčeho uvnitř ní. Najednou uslyšela zadrnčení tětivy. uskočila stranou, ale šíp nebyl určený jí.

V mladíkově tváři se objevil úžas. Pohlédl na svou hruď , kde spatřil zvětšující se červenou skvrnu. Z lesa se  ozval tichý smích a vzdalující se kroky.

Cítil jak z něj uniká život, chtěl promluvit směrem k vlčici ale nemohl.Padl tváří k zemi a poslední co spatřil, byla bílá srst vlčice a její žluté oči. Oči jeho životní lásky.

V okamžiku, kdy mladík naposledy vydechl, vlčicí projela prudká bolest.I ona padla k zemi, kde se chvíli vzpouzela bolesti. Pak ztratila vědomí. Uteklo spoustu času, než se probrala. Chvěla se zimou a s potížemi se vydrápala na nohy. Pohlédla před sebe, kde spatřila na zemi ležícího mladíka. Vrhla se k němu. Z hrdla ji unikl bolestný sten.objala ho rukama ale cítila už jen ztuhlé tělo.

Nechápala kde se tu vzala, ani kde se tu vzal její druh a proč je mrtví. Natož proč je uprostřed lesa úplně nahá. Ale nic z toho ji nezajímalo, houpala se na patách a objímala mrtvé tělo jejího milého. Její oči hleděli do prázdna. Jen v uších ji znělo vlčí vytí, které se k ní stále přibližovalo.Vyšel měsíc, když nedaleko sebe spatřila svítící oči, hledící na ní. Neměla strach. Vlci kolem ní utvořili kruh a potichu zpívali svoji píseň. Byla tesklivá,vyprávěla o ztracení druha, o životě a smrti. S prvními paprsky slunce se před dvojici postavila velká černá vlčice. zaklonila hlavu a silně zavyla. V celém lese se proudili všichni ptáci a vznesli se k obloze, která na chvíli potemněla. Šum křídel ohlušil svět. Najednou místo dívky znovu stála bílá vlčice a vedle ní šedivý vlk. Oba hleděli na mrtvé tělo mladíka. Vlk se otočil ke své družce. Jeho oči měli zvláštní modrou barvu. Černá vlčice zakňučela a vlci se rozběhli za svou královnou. Osamělý pár vlků si ještě chvíli hleděli do očí a pak se vydali po stopách smečky, kde budou žít navždy spolu....

Konečně mi na intru zbývají dva měsíce, kolik se toho za tu dobu změnilo se nedá ani vyčíslit. Já jsem se změnila a to hodně. Za posledních pár měsíců se můj život otočil o 180 stupňů. V jeden červnový týden mi umřela máma a rozešel se, se mnou přítel. Tedy v opačném pořadí, na tom ale nezáleží. Ztratila jsem důvod k životu, doma se vše změnilo a rozhodněne k lepšímu. Celý můj život byl najednou postaven na hlavu. Já byla sama,bez kluka kterého jsem snad i milovala( ale až příliš pozdě mi došlo co všechno k němu cítím) a bez mámy. Už tu najednou nebyl nikdo, kdo by mě obejmul a utišil bolest v mém nitru. Nikdo kdo by hlídal mé sny a držel nad vodou.Má vlastní mysl se zablokovala proti uvědomění, že máma zemřela a jediný co sem si uvědomila byl rozchod. Přesto něco ve mně se zlomilo, nedokázala jsme přestat brečet a jediný po čem sem toužila byla jeho bezpečná náruč a teplo jež mě v noci hřálo a dávalo pocit bezpečí. Jenže on odešel, neřekl důvod jen že mě nemiluje,že je konec. Jak někdo přestane milovat ze dne na den asi nepochopím. Proč jeden den mi řekl že mě miluje a touží bejt se mnou aby mi druhej den zlomil srdce.  Poslední slova jež mi máma řekla byla že pro jednoho vola tráva nenarostla. Kdybych věděla, že to je to poslední co od ní slyším tak bych ji řekla že má pravdu a že ji mám moc ráda. Řekla bych ji co všechno pro mě znamená. Že ji mám přes všechny neshody děsně ráda. Jenže já to netušila…místo toho jsem se jen pokusila nebrečet a odjela domů. Pak bylo na všechno pozdě. Dodnes mi v hlavě zní slova lékaře:“ Paní Dohnalová dnes v 16:00 zemřela..“ My s tátou přišli jen o hloupých 10min pozdě,kdybychom přišli dřív mohla jsem se rozloučit. Ale já to nestihla, přišla jsem pozdě a mým osudem  bylo nikdy ji už nevidět. Hned jsem psala Vláďovi ale nabídku že přijede jsem odmíltla se slovy že mi pomůže jen pokud mě na místě zabije. Protože bez něj a bez mámy jsem najednou byla prázdná jak rozbitý džber na vodu. Týden jsem se potácela jak ve snu, koukala na mobil a čekala jestli mi zavolá jak se cítím, ale on to neudělal. Byla jsem pro něj zvuk a rány v mém srdci a duši se prohlubovali. Uběhl týden a přišel den pohřbu, myslela jsem si že už ani Vláďu neuvidím ale najednou tam stál, v obleku s mým tátou. Přišla jsem blíž jako ve snách. Čekáte-li Happy end tak ten nenastal. Stál proti mně, ale jeho šedivé oči kdysi tak plné něhy na mě hleděli s chladem a soucitem,jiný cit tam nebyl. Pohřeb jsem přetrpěla a přání soustrasti nevnímala až na slova toho jehož jsem milovala. Ale zas v nich nebylo nic víc než jen lítost.Jak já lítost nenávidím sama trpím sebelítostí ale od jiných se příjmá těžko. Lepší je porozumění., které se nenachází často. Držela jsem se i část posledního rozloučení ale pak sem se sesypala jak domeček z karet, slzy tekly proudem pro život mé mámy a pro jediného tvora, který mě tolikrát držel nad vodou a nechával vybrečet či  mě rozesmál že se mu nikdo nevyrovnal. Jak pozdě jsem si uvědomila co pro mě znamenal. Vlastně mi byl kamarádem, přítelem i druhem v dobrém i zlém. On jediný dokázal vydržet s mou rozháranou osobou a pomalu mě skládal do ucelené a sebevědomé osoby. Byla jsem s ním silnější, sebevědomější a nebála jsem sehledět na svět zpříma. Už mě neděsila minulost plná opovržení ze stran spolužáků,už sem dokázala být jako jiné holky v mém věku, aspoň ve většině věcech. Ale to najednou bylo pryč, zbyli jen otázky, proč já, proč máma…proč seto stalo.Tolik otázek a žádné odpovědi nepřicházeli. Skryla jsme se uvnitř sebe a kopala a kousala kolem sebe jak zraněné zvíře. Jediní tvorové kteří se dostali do mého srdce byli vlčáci a vlci. Jejich moudré oči a bezmezná láska mě nutili vyjít na světlo a i když uběhlo 8 měsíců od dne kdy se vše stalo teprve dnes se vracím k životu jaký byl. Sice bez mámy a Vláďi“Tifa“ ale žiju a jdu dál. Kdo ví co mě čeká…Třeba má budoucnost nakonec bude růžová a já potkám někoho kdo pochopí co jsem zač. Kdo bude chtít kráčet po mém boku společně s vlčákemjež si pořídím. Kdo se nebude bát mých vlčích přátel a nebude žárlit na mé zvířecí lásky, protože ty nikdy nezradili jako člověk…..

Na tváři cítila jemný větřík. Přes zavřená víčka je hřálo první jarní slunce. Jeho paprsky byly ještě slabé ale o to povzbuzující. Otevřela oči a první co spatřila, bylo malé pasoucí se stádo koní. Tiše hvízdla a od stáda se oddělil krásný velký černý hřebec. Vzpomínala si jako dnes, když se narodil. Její krásný Taitalos.Měl hrdé držení těla. Jeho srst se na slunci leskla jak hladina půlnočního jezera. Svaly se pod kůží vlnily a pohled na něj potěšil každého milovníka těchto ušlechtilých zvířat. Dlouhá hřívá za ním vlála v mírném vánku a nezkrotnost z něj přímo čišela. Milovala ho. Její lásku měli všichni koně. Tři krásné vrané klisny. A mezi nimi jak diamant jedna bílá. Byl na ně zvláštní pohled. Čtyři koně jak půlnoc a jeden bílý jak čerstvě napadaný sníh. Doběhl k ní a sklonil hlavu k jejím dlaním. Lásky plně ho poplácala po krku a vyšvihla se na jeho neosedlaný hřbet. Jednu dlaň zabořila do jeho hřívy a druhou si položila na stehno.Stisknutím kolenou ho pobídla do mírného klusu.Užívala si jízdu. Cítila slunce ve tváři a volnost krásného dne. Po chvíli se před ní objevila dlouhá rovná louka.Stiskla Taitu holeněmi a naklonila se nad krk. Více pobídek nepotřeboval. Jeho štíhlé tělo vystřelilo v před. Žádný kůň nebyl rychlejší. On byl synem větru zrozený pro rychlost. Splynuly v jedno tělo v jednu duši. Jejich srdce byla ve stejném rytmu. Její hnědé vlasy se proplétali s černou hřívou.Tvář zčervenala vzrušením a dech se zadrhával v hrdle. Pak byl najednou konec louky a  oni museli zastavit. V dálce se ozval podivný zvuk. Trhla sebou a najednou měla pocit jako když padá. Když otevřela oči spatřila nad sebou bílou stěnu.Pootočila hlavu a měla vedle sebe malý noční stolek. Ze rtu se jí vydralo tiché zasténání.Zatracený sen…

Odemkla si stáj a vešla dovnitř. Bylo v ní cítit vůně sedel a sena. Koně byly v ohradě.Došla si pro ohlávku a kousek chleba. Pak se vydala ven. Koníci se v poklidu pásly a nevšímaly si okolí. Vešla dovnitř a došla k velkému mohutnému valachovi. Nabídla mu pamlsek a objala ho kolem silného krku. “Aho jmiláčku můj velkej , tak co vyjedeme si spolu? Jen mi dva , než budeme mít práci? Nasadila mu ohlávku a vyvedla ho ven. Tam ho uvázala a přinesla si čištění. Pečlivě ho vydrhla a pak nasadila uzdu. Dneska bez sedla ju?Stejně bych tě nedotáhla a budeme dřív doma. Odvedla si koně k hrazení a pomocí něj si na něj vylezla. Pak ho pobídla podél ohrady pryč. Když vyjela na kopec,rozhlédla se po krajině a pobídla koně do cvalu. Cítila vítr ve vlasech.Odvlával ji myšlenky z hlavy a konečně se cítila svobodná. Volná jako ptáci na obloze.Zastaví na vrcholu kopce a shlédne dolů do krajiny. Ani si to neuvědomí, ale po tvářích, ji začnou téct slzy. Nechá ho pást a hlavu skloní k jeho hřívě. Ramena se začnou otřásat tichým pláčem. Valach neklidně zvedne hlavu a pootočí ji ke své jezdkyni. Tiše zařehtá a vyruší ji z jejího smutku.Jeho počínání se pousměje a pohladí ho po krku. Pak pohodí hlavou a nahlas promluví.“Nebudu přece brečet nad rozlitým mlékem ne? Zase bude dobře.Vždycky pak bude dobře…Hold zase někdo ublížil, ale mám tebe a přátelé. Zahledí se před sebe a mlaskne. Na to se rozejde pomalým rozvážným krokem a ona může přemýšlet. Jejímysl se ocitne jinde. Když najednou kůň poskočí a rozeběhne se rychlím cvalem z kopce. Z ničeho nic cítí jak letí.Vzduch ji objal svýma jemnýma rukama a o to tvrdší byl pád. Vyrazil jí dech a ona se bála i pohnout.Ležela na zemi. Slzy se změnily na slzy bolesti. Před očima se ji začali míhat hvězdičky a cítila jak ztrácí vědomí.Ucítila něžný dotyk na tváři. Otevřela oči a spatřila nad sebou mužskou tvář. Byla krásná. Ostré rysy,výrazný noc a tvrdý vzhled zjemňovaly rty stvořené k líbání. A ty oči. Modré jako nejhlubší laguna.Byly v nich zlaté tečky a jiskry čtveráctví. Když se usmál, ve tváři se objevily ďolíčky.Hlavou se ji mihla jediná myšlenka. Takovou krásu u muže by měly zakázat nebo na ní vydat zbrojní pas. Hlavou ji projela ukrutná bolest a chtěla znovu ztratit vědomí. Najednou uslyšela jeho hlas.Připomněl ji hlas anděla. Nebo tak by určitě zněl. „Neusínej maličká, hlavně nespi. Pokud usneš bude pozdě.Poslední slova jejího anděla se jí začali rozplývat, a ona ztrácela vědomí.Když se probudila do očí se jí zabodlo světlo. Zasténala.Celé její tělo jí bolelo.Spatřila svou matku.Chtěla promluvit ale v ústech měla sucho. Ta jí nechala napít. Nemohla si na nic vzpomenout. Tiše zasténala.Kde to jsem? Co se stalo. Matka si vyměnila pohled s mužem mimo její dohled.No víš,měla jsi nehodu spadla jsi z koně a byla jsi dlouho v bezvědomí. Ale teď už je všechno v pořádku. Uběhlo pár týdnů a ona se konečně dostala domů.Tam ji čekala velká rána. Její kůň musel být utracen. Při tom běhu si zlomil nohu a nebylo mu pomoci. Dívka začala chodit jak tělo bez duše. Život ztratil smysl.Když toho byla schopná, vyšla si do míst, kde byla se svou koňskou láskou.A tam ho zase spatřila. Viděla ho jak běží přes louku směrem k ní. Na hřbetě mu sedí muž jež jí držel za ruku po jejím pádu. Přivřela oči. Nevěřila jim a najednou byly u ní. Muž seskočil z koně. A zadíval se jí do očí. Pojď se mnou. Nabídl ji svou dlaň a ona ji přijala. Vysadil ji na černého mohutného valacha a vyskočil na koně za ní. Zašeptal jí ať mu věří a pobídl koně v cval. V tu samouchvíli na jiném místě doktoři oznámily jedné ženě že její dcera právě zemřela.

Když je člověku špatně, často píše. Nevím jestli to dnes dává smysl ale já to napsat musela.Člověk dělá chyby a za ně se platí. Jak ale najít řešení z okamžiku kdy užpřestává člověk cítit?