Byl krásný prosincový večer. Jeden z těch pokrových večerů které jsem měl dříve tak rád a které občas poměrně hezky vylepšovali mojí finanční situaci. Nebo jí alespoň nezhoršovali. Nicméně od jisté chvíle (pro orientaci by to mohl být okamžik kdy s námi začal chodit jeden člověk který pokaždé vyhráva nechutně moc peněz) se mi začalo poměrně nedařit, až si skoro říkám zda-li to má ještě vůbec smysl. Ale to odbočuji.. Tak v jeden z takovýchto večerů, jsem prohrál svých poctivě ušetřených 75,- Kč a společně jsme se rozhodli, že půjdeme na pivo. Měli jsme jedno auto a sedm lidí k tomu. Řešením se ukázalo býti to, že se dva lidé svezou v kufru. Řidič se ukázal jako velký vtipálek a rozhodl se s nimi trochu projet a tudíž jsme dojeli do Žitenické hospody. Humoru ještě zjevně nebylo dost a tak osazenstvo auta na sedačkách šlo do hospody a obyvatelé kufru zůstali.. v kufru. Dali jsme si jedno velice dobré pivo a k tomu poměrně kvalitní fotbálek. Někdy mezi třetím a čtvrtým gólem mi na následujících několik dnů naposled v kapse zavibroval telefon s tím, kde že se flákáme. Mačkám tlačítko ukončit hovor a naposled se letmo dotýkám displeje, naposled se na telefon usměji a pokládám ho na fotbálek. Zápas končí, jdeme si sednout, platíme pivo, odcházíme. Vidíte chybu v mém uvažování?
Vesele se vezeme přes pár retardérů do Desperáda a hned jak vystupuji z auta, všímám si, že mi něco chybí. Nicméně se ujišťuji apatickým konstatováním, že jsem ten telefon musel nechat u Čermiho. Nutno podotknout, že lepší kalbu jsem už dlouho nezažil a opravdu by to byl krásný večer kdybych si v půl páté ráno při odchodu neuvědomil, že technicky není možné abych telefon zapoměl u Čermáků když mi whisler volal do té hospody. V té chvíli mi v panikaření bránilo mých pár promile, nicméně horší probuzení jsem už dlouho nezažil a rozhodně to nebylo jen to hroznou kocovinou. Není to jako když se probudíte a zjistíte že jste zase včera utratili šest kil. Ztratit telefon který ve své době stál deset tisíc, ty dvě stovky kontaktů na které bych ze tří čtvrtin už nikdy číslo nezískal, ty všechny fotky které v počítači nemám, tu D&D hru co jsem již skoro dohrál.. Tohle jsem si uvědomil až ráno a opravdu to nebylo hezké zjištění. Navíc představa řvoucí matky při tom jak mi třeštila hlava, se mi vůbec nelíbila. Tak jsem se topil v depresích, pomalu se smiřoval s tím jaký teď budu vést život bez mého Sony Ericssonu. Druhý den se potvrdila stará dobrá pravda o tom, jak čas vše léčí. Probudil jsem se ošklivým zvoněním telefonu mého bratra, ale již ne tolik zkroušený. Odpoledne jsem si řekl, jak půjdu zatlouci svůj poslední hřebíček do rakvičky tím, že si půjdu ověřit, jak si můj telefon opravdu někdo odnesl. Cesta do Žitenic opravdu nebyla příjemná. Navíc jsem tu hospodu ve tmě nemohl najít, tudíž mi ujel autobus, takže už mi bylo jasné, že zpět do Litoměřic se projdu a budu moci uvažovat nad svojí stupiditou. Ovšem jen co jsem otevřel dveře, barman se na mě šibalsky usmál a řekl ´ty jsi tu něco zapoměl viď... Na chvíli se mi zastavilo srdce. Měl jsme chuť ho obejmout, ale bylo tam moc lidí. Tělo mi vyprodukovalo tolik endorfinu, že bych s ním rozveselil onkologické oddělení. Nehledě na to, že po chvíli hledání řekl, že ho nechal doma a mám si pro něj příjít zítra, jsem byl štěstím bez sebe. Poděkoval jsem a vydal se na cestu do Litoměřic s takovým pocitam štěstí, s jakým tam asi ještě nikdo nešel..
Mám šílenou kliku. Snad oprávněně, ale tak či tak je hlavním zjištěnímtéhle story, že ještě existují slušní lidé.. Druhotným zjištěním je to,že jsem idiot a už nikdy bych neměl nechávat telefon na fotbálku. Na což si snad již od teď budu dávat pozor...
Vesele se vezeme přes pár retardérů do Desperáda a hned jak vystupuji z auta, všímám si, že mi něco chybí. Nicméně se ujišťuji apatickým konstatováním, že jsem ten telefon musel nechat u Čermiho. Nutno podotknout, že lepší kalbu jsem už dlouho nezažil a opravdu by to byl krásný večer kdybych si v půl páté ráno při odchodu neuvědomil, že technicky není možné abych telefon zapoměl u Čermáků když mi whisler volal do té hospody. V té chvíli mi v panikaření bránilo mých pár promile, nicméně horší probuzení jsem už dlouho nezažil a rozhodně to nebylo jen to hroznou kocovinou. Není to jako když se probudíte a zjistíte že jste zase včera utratili šest kil. Ztratit telefon který ve své době stál deset tisíc, ty dvě stovky kontaktů na které bych ze tří čtvrtin už nikdy číslo nezískal, ty všechny fotky které v počítači nemám, tu D&D hru co jsem již skoro dohrál.. Tohle jsem si uvědomil až ráno a opravdu to nebylo hezké zjištění. Navíc představa řvoucí matky při tom jak mi třeštila hlava, se mi vůbec nelíbila. Tak jsem se topil v depresích, pomalu se smiřoval s tím jaký teď budu vést život bez mého Sony Ericssonu. Druhý den se potvrdila stará dobrá pravda o tom, jak čas vše léčí. Probudil jsem se ošklivým zvoněním telefonu mého bratra, ale již ne tolik zkroušený. Odpoledne jsem si řekl, jak půjdu zatlouci svůj poslední hřebíček do rakvičky tím, že si půjdu ověřit, jak si můj telefon opravdu někdo odnesl. Cesta do Žitenic opravdu nebyla příjemná. Navíc jsem tu hospodu ve tmě nemohl najít, tudíž mi ujel autobus, takže už mi bylo jasné, že zpět do Litoměřic se projdu a budu moci uvažovat nad svojí stupiditou. Ovšem jen co jsem otevřel dveře, barman se na mě šibalsky usmál a řekl ´ty jsi tu něco zapoměl viď... Na chvíli se mi zastavilo srdce. Měl jsme chuť ho obejmout, ale bylo tam moc lidí. Tělo mi vyprodukovalo tolik endorfinu, že bych s ním rozveselil onkologické oddělení. Nehledě na to, že po chvíli hledání řekl, že ho nechal doma a mám si pro něj příjít zítra, jsem byl štěstím bez sebe. Poděkoval jsem a vydal se na cestu do Litoměřic s takovým pocitam štěstí, s jakým tam asi ještě nikdo nešel..
Mám šílenou kliku. Snad oprávněně, ale tak či tak je hlavním zjištěnímtéhle story, že ještě existují slušní lidé.. Druhotným zjištěním je to,že jsem idiot a už nikdy bych neměl nechávat telefon na fotbálku. Na což si snad již od teď budu dávat pozor...
Komentáře:
Gratuluju!
Přidej komentář
<< Domů