Svět podle mě

"viděl jsem, jak lidé mluví ve jménu svobody, a čím víc lidí hájí toto jedinečné právo, tím většími otroky se stávají, pokud jde o přání rodičů, o manžleství, v němž slibují, že setrvají s druhým až "do konce života", otroky své váhy, svých diet, plánů přerušených v půli, lásek, jímž nebylo možné říct "ne" nebo "stačí", nedělí, v nichž musí jíst s někým jen z povinnosti. Stávali se otroky luxusu, zdání luxusu, zdání zdání luxusu. Otroky života který si nezvolili, ale jejž se rozhodli žít, protože někdo je nakonec přesvědčil, že to pro ně bude lepší. A tak uplývaly jejich pořád stejné dny a noci, za nichž dobrodružství bylo slovem v knize nebo obrazem ve stále puštěné televizi, a jakmile se před nimi otevřely nějáké dveře, říkali: "To mě nezajímá, nechce se mi." Jak mohli vědět jestli se jim chce, nebo nechce, když to nikdy nezkusili? Bylo však zbytečné se ptát; ve skutečnosti se báli jakékoli změny, která by otřásla světem, na nějž si zvykli."

Toť výrok z knihy Paula Coleha Záhir

Chtěl jsem k tomu něco napsat a už jsem měl asi dva odstavce, ale zjišťuji že bych stejně jenom opakoval to co se píše v té knize. Všichni jsme otroky zdání luxusu života který jsme si zvolili, protože někdo řekl že to tak bude nejlepší. Vystavili jsme si hráz pravidel která nám brání ve svobodném rozhodování a nejhorší je, že nám to nepříjde zvláštní.