Každé moje prázdniny na střední škole začínaly pětidenním florbalovým turnajem v Bratislavě. Ani letos jsem zdlouhavou cestu vlakem neodmítla a dosyta jsem se na Slovensku vyřádila. Začátek prázdnin byl prostě super a mě čekaly ještě celé dva měsíce užívání si.

                Zpátky do reality mě však již brzy dostala bolestivá zprávy. Nikdy na ten okamžik nezapomenu. Při středečním brouzdání městem se mi v kapse rozezněl telefon. Nejdříve mě telefonát potěšil, ale když mi v něm moje spolužačka Oki roztřeseným hlasem řekla tu hroznou věc, mobil mi z rozklepané ruky málem upadl na zem. Kamarádka mi totiž řekla, že naše spolužačka Eliška je mrtvá! Večer odešla na oslavu narozenin a domů už se nevrátila. Auto, do něhož nastoupila, ten večer narazilo do stromu a tři lidé v něm uhořeli. Naše Eliška bohužel mezi nimi. Jako ve snu jsem došla domů a pořád tomu nemohla uvěřit. Ani internetové stránky mě nepřesvědčily o tom, že je to pravda.

                Ještě tentýž večer jsem se svým tehdejším přítelem jela na chalupu do Studence. Teprve u Rokytnice, po každém projetí prudkou zatáčkou, jsem si víc a víc připouštěla, že je to pravda. V autě jsem se začala bát, že se nám stane to samé, co mojí kamarádce, a po tvářích mi tekly proudy slz. Při vystoupení z auta se vše zdálo být lepší, ale při zapnutí televize jsme se dívali přímo na auto, v kterém pro Elišku skončil celý její bezstarostný život. Všechen můj pláč, který nešel následujících pět hodin zastavit, patřil jí - té bláznivé holce za Zásady, kterou jsem měla tak moc ráda.

                V sobotu se konalo poslední rozloučení na osudném místě. Se slzami v očích jsem vystoupila z auta a nemohla jsem uvěřit tomu, že právě kvůli Elišce tam stojím. Postupně přicházeli i ostatní mí spolužáci a slzy jako hrachy se nám koulely po tvářích.

                 A byl tady den, kterého jsme se my všichni báli nejvíce. Den nástupu do školy. Žádné velké vítání se nekonalo, všichni seděli smutně v lavicích a čekali, co přijde. Při vstupu naší třídní profesorky do třídy mi bylo jasné, že ten den to pro mě lehké nebude. Její ubrečená tvář mluvila za vše. Po prvních dvou větách, které jí daly hodně námahy, mi ukápla první slzička. Eliška už prostě za mnou neseděla a my všichni si to moc dobře uvědomovali.

                Nikdo už nebude vykřikovat o hodině a ptát se, zda si může jít umýt ruce. Nikdo mě nebude utěšovat tím, že špatná známka nic není, hlavně, že jsme zdraví. Už nikdy se mě ráno nezeptá na to, co je u mě nového a už nikdy neuslyším ten její smích a nerozesměje mě její úsměv. Ale Eliška nás doopravdy neopustila. Je tu pořád s námi a v mém srdci už zůstane navždy