stále dokola.... 07.Duben 2012
Sedím opuštěná v prostoru a sžírám se sama sebou. Mé oči upřesně sledují jeden bod, který ani není bodem, pouze místem v ničem a myšlenky neustále uhýbají odpovědi, kterou mozek tak viditelně křičí na celé kolo. Jsi v tom kruhu, opět, neřekneš co cítíš, co potřebuješ, co chceš, po čem toužíš, stále se zdráháš a hraješ silnou. Vlezte mi na záda působí ten postoj, ale je to bezmocné volání o pomoc, které ale nemumíš dát najevo.
Snažím se, křičím potichu, pouze pro svého anděla a doufám, že jsi to zrovna ty, co můj křik uslyší. Ty, na kterého vzhlížím a v očích snad i slepý vidí tu něhu, lásku a pokoru, kterou k tobě mám. Do nebe andělům každý večer šeptám své přání, ale asi příliš potichu, nebo až moc nahlas.
Zase se trápím, zase mě to pomalu ničí, zase přestávám věřit......stále dokola....
napsal/a: tm.aa 02:14 | Link komentáře (0)
Pouštní ženy 04.Prosinec 2010
Je večer, za oknem tiše padá sníh, lidé chodí zachumlaní se svými problémy do velkých šál osudů a já, sedím, sleduji je a hraji si s mlžnou skvrnkou, která se objeví při každém mém výdechu na okenní tabulce a snažím se co nejrychleji do ní napsat tvé jméno, než úplně v nenávratnu zmizí… Co je špatně, co je špatně na tom, že si přeji abys tady byl? Jen na chvilku, jen pár dní to udělej pro mé tělo, oči, duši. Jenom obohatíš kousek mého světa. Světa, ve kterém se pak budu těšit několik dalších dní, možná i měsíců a vzpomínat. Nemusíš nic, nemusíš chodit, nemusíš mne držet, nemusíš mne líbat, nemusíš ani mluvit, tak moc bych dokázala potlačit všechno ve mně, jenom abys tady byl. Dívat se na tebe, poslouchat tlukot tvého srdce a rytmus dechu, být v jiné místnosti a vědět, že jsi blízko, jít ven s myšlenkou, že až se vrátím, ty tam jsi. . . Jsi unavený, nemáš náladu, bolí tě něco, špatný den, proto nechceš, jako bych po tobě někdy něco žádala. Nazýváme se „ pouštní ženy“. Dlouhou dobu bloudíme po vyprahlých pouštích lidského trápení, žalu, stesku a bolesti. Nic nepotřebujeme, nikdy nic nežádáme, bojujeme za sebe samy, čelem a s hrdostí… Jen občas potřebujeme blízkost. Blízkost na dobití, na doplnění hlubokých ran v srdcích, na víru, že to k všechno k něčemu je. A ty odmítneš…..???
Nechápu…….
ztrácíš.....nepsala jsem to já? 08.Květen 2010
Někdy lidem zbyde jenom víra,
Co se ztácí při pohledu na svět,
A milovaný lidi mizej v černých dírách,
Někdo doufá, že se potkaj cestou na zpět
A když ostatní jenom přihlížej,
Na smutný oči, který vyhlížej.
A některý věci nejsou v lidský moci,
Hrdě opětuju tvoje mlčení,
I když jsem sám, jsem s tebou ve dne v noci
A tiše doufám na vysvobození
A když ostatní jenom přihlížej a ty sníš,
Čas pluje dál, doufám že víš,
Ztrácíš se z mojí paměti,
A lidi od nepaměti, se znovu scházej,
A doufám, že stihnem těch pár vět,
Že najdem cestu zpět, tvý oči mi scházej
A někdy všichni žijem jenom vírou,
To když nám život mizí mezi prsty,
Jsme jako hnutý stromy pod života tíhou,
A všichni tušíme kam míří naše cesty,
A když ostatní jenom přihlížej a ty sníš,
Čas pluje dál, doufám že víš,.
…
Já přece vím, že jsem ten co chybuje a marně doufám
Já přece vím, že jsem ten co chybuje a ke dnu stoupám, ke dnu stoupám
Stoupám ze dna vzhůru ,
Vzhůru vodou pluju,
Svůj pocit křičím,
Že jsi pro mě vším a ničím,
Stoupám ze dna vzhůru,
Opouštím tvoje vody,
Bortím tvý hráze stoupám,
V lepší život doufám.
Je mi těžko 14.Březen 2010
Je mi těžko....Jsi zase pryč, tři měsíce utekly, a je to tady zase, jako porvé, podruhé, potřetí.....Stále si říkám, bude to slabší a slabší, až se to vytratí. A on opak je pravdou. A i když to lepím jak to jde, nejde to. Někdy bych raději ránu z milosti než tohle. Práce práce a práce, jen tak tě vyženu z hlavy, a srdce potlačím až někam do daleka a nechám ho k večeru vyslzet, doma, sama....zase.....nejde zaplnit to prázdné místo vedle v posteli, v pokoji, v autě - a o tom co se děje uvnitř raději mlčím. Mlčím jako vždy, když se ptáš co se stydím říct, mlčím jako vždy, když říkáš co nechci slyšet, mlčím i když křičím a všichni kolem to slyší, jenom ty ne. Už nechci křičet, už nechci bolavou duši...a -nikdy to neřeknu nahlas- ale už asi nechci ..........................................................................................................................aby ses vrátil... napsal/a: tm.aa 23:46 | Link komentáře (1)
avatar....15.1.2010 16.Leden 2010
Ve světě za zrcadly unylých postav lidí, rozzářil jsi světlo v mých očích, rozehřál jsi mé dlaně, můj blízký prostor slyšel libé zvuky smějících se hlasů, až do úleku propadla jsem, byl to můj smích... I když lepila jsem ústa na ledové sklo včerejšího dne, už jsi tam nebyl. A přeci, když zavřu oči, jiný svět tam rozprostřený mám, kde pouhé stíny mění se ve tváře šťastných lidí. Jedna jediná noc a natolik změnila světlo dalších dnů. Netušíš, opustil jsi prostor zakázaných vztahů, postavil jsi vlastní schody do tepla duší zoufalých a najednou zmizel jsi. Odcházím zase do ticha zavřených očí, kde tě mám stále u sebe, kde jsi světlem v mých očích, kde rozehříváš mi dlaně, kde jsi můj avatar... napsal/a: tm.aa 21:15 | Link komentáře (0)
Pro muže... 10.Březen 2009
PRO MUŽE…
Ani nevíš, kolik bych ti toho chtěla říct, a ne jenom říct, kolik své mysli bych chtěla do tvé vložit, aby jenom doteky vnímali že jsme spolu, a neřešili dění kolem. Nikdo nemyslel na páry které spolu nemohou být a přece tak moc chtějí, pan Nikdo neřešil, co se stane, až dva budou toužit a nesmí, protože jeden ví, že druhý zemře po srdcem myšlenek vyjádřených. Co všechno nemohu dělat ač bych chtěla, vyjádřit slovy nelze, že smích bych krví zaplatila, kdyby šel z hlouby duše mé. Tělo tvé ohřálo se v dlaních mých a já po dlouhém čekání rozplynula se jako vločka sněhu. Mozek zadržoval informace co vracely se k němu a křičely dost dost!!!!!!Dost toho všeho, ublížíš….. Vím, proč to jenom vím, ač lehce v pažích tvých připadám si, chci víc, já ne , to on, Nikdo, mluví za mě….Pořád doufám v něco víc, ale něco víc už nejde, jsem to já, to něco víc, jenom nemám sílu to říct.
...mám-li... 15.Únor 2009
.......mám-li pro koho žít, dokáži se radovat z každé maličkosti, mám-li o koho se bát, ráda počkám při svitu hvězdiček, až se mi vrátíš, mám-li pro koho dýchat, budu vždy bojovat o svůj život, mám-li tě vedle sebe, budu si toho vždy vážit, mám-li proč se smát, měla by to být tvá zásluha, mám-li důvod k pláči, bude to štěstím, že jsi tady, mám-li srdce na dlani, bije jen pro Tebe, mám-li tě ale milovat, musíš mi dát šanci...... napsal/a: tm.aa 11:43 | Link komentáře (0)
Slunce (for Lukas) 13.Listopad 2008
SLUNCE (for Lukáš)
Když jsem se probudila po té noci, po noci plné mých slz a žalu, oči mé už tě nikdy nechtěly vidět. Přes zavřená víčka však můj zrak reagoval na úzký pramínek něčeho krásného. Byl to tak nádherný pocit tepla, srdečného tepla, jako když matka pocítí poprvé své dítě v náruči, skoro stejný pocit, jako když dostanete ve školce svoji první sedmikrásku z lásky….. Nedalo se nechat oči zavřené, a i přes všechny pokusy těla nezvedat víčka, oči omámené světlem jsem otevřela. Obrovská žhnoucí koule na obloze, nepopsatelná hřejivá síla, mě vylákala až k oknu. Jenom tak to slunce na obloze bylo. Nebránilo se nárazům větru, který přes jeho tvář vrhal listí, ani tlukotu ptačích křídel, které se před jeho zraky vrhaly prudce k zemi a zpět, a sem tam se zdálo, že se dotýkají jeho žhnoucího povrchu. Jen tak si putovalo se svým klidem dál. Na chvilku jsem musela zavřít oči. Skoro oslepující světlo jsem stále viděla i přes zavřená víčka. Tma… Rychle jsem otevřela oči. Slunce bylo obklopeno černou pastí nemilosrdných bouřkových mraků. Paprsky světla stále slábly a slábly. Slunce zhaslo. Vše najednou ztichlo, vítr se ukryl v korunách stromů, ptáci ustrašeně posedali na parapety a všichni, celá příroda, jakoby sledovala oblohu. Peklo na nebi se stále snažilo rozprostřít své černé mraky co nejdál a pohlcovalo každou snahu slunečního paprsku. Zašuměly mohutné koruny stoletých stromů, vítr se změnil v orkán a ptáci začli prudce prolétávat černými závějemi mračen. Příroda začala bojovat sama se sebou …………………
...............v tu chvíli jsem se probudila. Mé srdce hořelo, můj dech byl k nezastavení, a mé tělo bylo znavené jako po boji…..
napsal/a: tm.aa 22:29 | Link komentáře (0)
....nerozumím 01.Červen 2008
....NEROZUMÍM spoustu věcem na tomto světě, nechápu proč se děje spousta událostí kolem mě, a snad je ani nikdy pochopit nechci. Proč ale tak trpím? Trpím jako slepý, který by aspoň na chvíli rád prozřel, trpím jako voda, která by tak ráda objala oheň, trpím jako vločka sněhu na teplé dlani ...trpím hluboko uvnitř...skrytě, aby nikdo nepoznal....dusím se sama sebou v nitru mých nejbolestivějších míst, v duši, a to tebou......kdyby šlo vyplakat bolest, byla bych roky nezvěstná a přibylo by moří, kdyby šla bolest dostat skrze krev, byla bych nejslavnější dárkyní, kdyby šla bolest vykřičet, zemřela bych vyčerpáním, kdybych tě jen mohla ze sebe nějak dostat, udělala bych cokoliv, cokoliv na světě, jenom abych už netrpěla. A ty? Ani netušíš, možná ani nechceš tušit, co všechno mi způsobuješ svým odmítáním, odcizením, nezájmem, ignorací, chladem.......pak se objevíš a snešeš mi modré z nebe.....a já?říká se, že buď miluješ, nebo nenávidíš, já prožívám oboje najdenou, v kuse, každou chvíli, každou minutu když mám volno a má myšlenka sklouzne k tobě. Vysvoboď mě z této podivné sítě, do které se stále víc a víc zamotávám....Pomoz mi najít sama sebe, a možná potom POROZUMÍM.......
napsal/a: tm.aa 16:02 | Link komentáře (0)
