tojsemnevidel

No nevím, možná někoho název mého článku odradí, nebo alespoň překvapí. Mám na mysli dokola omýlané téma vztahy. Kolik knih bylo napsáno, kolik diplomových prací, kolik televizních pořadů a kolik stránek na internetu řeší, radí a pomáhá řešit vztahy. A přesto, my lidé, neumíme, nebo nechceme se v té změti vyznat.
Jak zpívá jedna píseň "On ju lúbi, ona ho nemá rada, ona ho lubi, on ju nemá rád,...". Vztahy jsou prostě oříšek. Já sám jsem nikdy problém se vztahy neměl, protože jsem žádné vztahy neměl.
Je to sice praktické, nikomu se nezpovídat, žít si zcela svobodně, dělat si co chci, nemít závazky, ale omrzí to. Navíc člověk je tvor "párový", tedy mi logicky chyběl ženský element. Nemyslím tím jen po sexuální stránce, i když tam je to asi nejvýraznější. "autoerotická "pomoc je sice dobrá, ale ženu nenahradí. Ale nejen sexem je čloěk živ (četl jsem že např. v Japonsku je 34%manželství bez sexu!), ale potřebuje i kamaráda, parťáka, přítele, někoho vedle sebe. A to už je horší. Jsa zakomplexovaný (ale kdo není?) jsem dlouho nevěřil, že by mě nějaká slečna chtěla (vždyť jsem tlustý, ošklivý, chudý,...), no ale osud byl ke mě milostiv a já se zamiloval. Má vyvolená byla krásná, chytrá, štíhlá, ..... prostě ideál. Mimochodem, není divné, že pokaždé když se zamilujeme vidíme jaký ideál jsme si to vybrali a postupně, jak láska vyprchává, zjišťujeme, že ten ideál je vlastně sobecký, namyšlený, trochu ošklivý,....atd. ?
No jen tak na okraj.
Ale po nějaké době jsme se rozešli. I to je normální. Psychologové říkají- truchlit je potřeba, je to psychická katarze. Připravuje půdu pro další vztahy. Ale je to děs!
Smutek, zoufalství, pocity bezcennosti, prázdnoty, lítost, vztek,....to provázelo můj rozchod. Jako každý druhý jsem si říkal, "se.. na to, to radši nic!". Mezi tím jsem začal být v kariéře úspěšný, nebyl jsem už chudý, mám auto, byt, ....a přesto to bylo málo?
Nezastírám, uchýlil jsem se k alkoholu, prostitutkám a pod. Ale není to ono. Sex bych měl, ale něco mu chybí. Safra! Láska, intimita, blízkost, to tam není.
Pak jsem se seznámil s jednou dívkou. Byla nádherná, chytrá, vášnivá, laskavá, hodná,....
Láska jak má být! Problémek byl, že měla manžela. Sice jsme byli  často spolu, ale nějak se intenzita našich milostných schůzek snižovala.
Jednou za týden, jednou za dva, jednou za měsíc....a pak skoro nic. Já jsem si mezi tím zvykl na režim "dlouho nic a pak něco". Byl jsem pořád sám, vystačil jsem si, studia, práce, spánek, atd.
A mezi tím jsem snil o své "milé", ale byl jsem vlastně pořád sám. Naštěstí milá mě měla ráda, tak mi jednoho dne řekla "To nejde, abys byl pořád sám a čekal na mě". Objevil se ještě druhý problém  a to "vynucenost sexu". Když už se vídáme tak málo, očekával jsem, že "něco" bude. Pomalu se z toho stávala povinnost, která nás oba štvala. Láska byla pryč, jen rutina, když se dlouho neozývala tak jsem ji bombardoval a tlačil. Bludný kruh. Pomohla mi milá jej přetnout. Ona hra na třetího (kterým jsem byl já) byla hrozná. Stále jsem koukal na mobil, zda mi píše, kontroloval maily a čekal. Takže všem kdo takto "žijí" doporučuji z toho rychle utéct. Není příjemný být sám a čekat, že jeho (její) ženatý(vdaná) partner si udělá čas. Zatímco jedna polovina vztahu má svůj život (rodinu) a druhá nic. Jen prázdno. Krátké chvilky štěstí to nemohou nahradit! I když jsem viděl jak nš "vztah" skomírá, jak mi to nevyhovuje, nebyl jsem s to se hnout dál. Resp. byl jsem líný (lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše). Ale konečně jsem osvobozen, závity sepnuly .....Takže vzhůru do vztahů:-). A to plnohodnotných.