Homosexualita v historii,... 26.Září 2006
Homosexualita v historii, pokusy o léčbu
Postoje společnosti k homosexualitě v historii jsou úzce spojeny s pokusy o její léčbu. Když totiž přestala být chápána jako zvrhlost a nemravný rozmar odporného chtíče a začala být posuzována jako porucha sexuálního zdraví, cítili se lékaři být povoláni k léčení této menšinové odchylky.
1.5.1 Historie
Velmi často se můžeme setkat s názory, že homosexualita vyrůstá z půdy jakési mravně zkažené, úpadkové společnosti, že souvisí s obecným poklesem morálky a daří se jí v bahně rozpadu všech etických hodnot.
Nesprávnost těchto názorů můžeme prokázat například tím, že se homosexualita vyskytuje i u tzv. „nezkažených“ přírodních národů, které rozpadem naší společnosti zatím netrpí. To, že se u těchto lidí homosexualita vyskytuje ve stejné míře rovněž přispívá k teorii o biologických dispozicích k této orientaci.
Je tomu asi 4000 let, kdy i dějiny zaznamenávají „kvetoucí“ mužskou homosexualitu. v Mezopotámii prosperovala mužská prostituce, v babylónském chrámu bohyně Ištar měli mužští prostituti zvláštní nevěstinec pod náboženskou záštitou a pod vedením velekněze.
Homosexualita byla ve starověku běžná ve všech zemích východního Středomoří, maximální rozkvět však zaznamenala ve starém Řecku. Nemůžeme to vysvětlovat odchylným biologickým faktorem, že by snad staří Řekové měli jinak fungující žlázy s vnitřní sekrecí nebo jinak uzpůsobená centra mezimozku, která funkci pohlavních žláz řídí. Příčiny tohoto přístupu budou asi kulturní a sociální. na mužskou homosexualitu pohlíželi Řekové jako na ideál sexuálních vztahů.
S příchodem křesťanství ve středověku začala dlouhá léta zavrhování homosexuality většinovou společností. Homosexualita byla považována za hřích a zvrhlost. Homosexualitou se nejdříve zabývaly církevní soudy, od 11. století se homosexualitou zabývaly soudy světské, které ji na rozdíl od mírných trestů církve trestaly smrtí. Homosexualita byla spojována s čarodějnictvím. v Čechách se o ní poprvé zmiňuje Karel IV. – v Karolinském trestním kodexu přikazuje kruté tresty za homosexuální chování.
V průběhu dalších let se homosexuální chování trestalo smrtí, vězením, nucenými pracemi, bičováním. Tyto tresty však většinou postihly příslušníky nižší společnosti, dělníky a chudinu. Přestože byla homosexualita téměř po celou dobu navenek zavrhována, je známo mnoho příkladů, kdy byl homosexuál společností uznáván i přes to, že se se svou orientací nijak neskrýval. Zajímavé také je, že jen zřídka byly trestány lesbické ženy; zřejmě i v minulých dobách platilo, že ženská homosexualita je méně nápadná. (Fanel 2000)
Proces odtrestnění homosexuálního chování byl započat v roce 1867 německým právníkem Carlem Heinrich Ulrichsem, který však neuspěl. v úsilí o lékařské pojetí homosexuality pokračoval na přelomu století a v polovině našeho století lékař Magnus Hirschfeld. Ulrichsovu teorii postavil na soudobý vědecký základ. Homosexualitu chápal jako přítomnost výrazných rysů opačného pohlaví u jinak zcela normálně tělesně i duševně rozvinutého člověka. v letech 1896-7 sestavil petici která byla v roce 1905 diskutována v říšském sněmu, ale nakonec byla odmítnuta. i když byly tehdejší Hirschfeldovy snahy na poli trestního práva odmítnuty, v ostatních oblastech společenského života homosexuálům přinesly užitek. (http://www.homosexualita.kluci.cz/)
Tím, že se homosexualitou začala zabývat věda, přestala být posuzována pouze z morálního hlediska, a tak se v souvislosti s celkovým liberalizačním proudem po první světové válce a hlavně po druhé světové válce v Evropě a později i v Americe rozvinul proces emancipace homosexuálů.
1.5.2 Léčba
hormonální
Jako první se lékaři rozhodli léčit homosexualitu hormonálně. Vycházeli z představy, že mužská homosexualita jakožto nedokonalá mužnost může být léčena podáním správných hormonů nebo odstraněním „špatně fungujících homosexuálních varlat“ a nahrazením správnými. Výsledky byly žalostné, transplantovaná varlata byla organismem odmítnuta a pacienta se nestal heterosexuál, ale homosexuální kleštěnec. Jelikož je sexuální orientace uložena v mozku, nelze změny dosáhnout kastrací.
Dnes již je známo, že naprostá většina homosexuálních mužů má zcela normální hladiny androgenů. Odlišnost nespočívá v deficitu hormonů, ale v odlišnosti reakce sexuálních center mezimozku na hormon.
averzívní
Tato metoda měla u pacientů vzbudit odpor k nežádoucímu chování. Vycházela z mylné představy, že homosexualitu lze naučit, a tedy také odnaučit. Nejrozsáhlejší vědecké pokusy touto metodou prováděl Zikmund Freud v polovině 20. století. Před promítáním sexuálně přitažlivých mužů aplikoval pacientům apomorfin – látku vyvolávající nevolnost a zvracení. Tato sezení střídal se sezeními, kdy bylo posilováno žádoucí chování. Tehdy byl aplikován mužský pohlavní hormon – testosteron – a po něm byly promítány mužským homosexuálům ženské akty. i když tyto léčebné pokusy prováděl v době, kdy byla homosexualita trestná za všech okolností a pacienti tedy byli více motivováni k heterosexuální adaptaci, dosáhl po léčbě u svých pacientů trvalejšího soužití se ženskými partnerkami jen u 12 procent léčených. Protože léčba byla založena na vytváření podmíněných reflexů, které, jak známo, bez posilování časem vyhasínají, bylo riziko, že i tak utlumení homosexuální reaktivity nebude trvalé.
M. Brtníková a její tým se pokoušeli o averzívní terapii pomocí elektrických ran vázaných na promítání diapozitivů s homosexuálním akty. Dobu expozice si pacient určoval sám. Pokud promítaný diapozitiv včas neodsunul, dostal elektrickou ranku do dlaně. Když i pak v pozorování diapozitivu pokračoval, následovala další ranka zřetelnější. Prohlížení diapozitivů s heterosexuálními objekty nebylo elektrickou rankou provázeno. Jen v jednom případě přitom bylo dosaženo u homosexuála erotických snů heterosexuálního obsahu.
intoxikací
Intoxikační metoda se u nás používala v 60. letech 20. století. Jednalo se o opakovaná sezení s intoxikací LSD. LSD je droga, která může chemickým zásahem do duševních procesů v mozku vyvolat stav, v němž by podle psychoanalytických teorií mohlo dojít a odreagování nepříjemných zážitků z dětství, a tak by bylo možné odstranit jejich domnělé následky spočívající například v homosexuální orientaci. Výsledky léčby byly sporné a ne vždy trvalého charakteru. Podání LSD může vést k propuknutí těžké duševní choroby. Výsledný stav tedy nebyl vyléčením, ale překrytím stavu stavem ještě nebezpečnějším a komplikovanějším.
chirurgická
Rozvoj neurochirurgie, především stereotaktických metod, které dokáží rozrušit malou, funkčně významnou část mozkové tkáně, aniž přitom poškodí další oblasti, vedly k pokusům léčit sexuální deviace a homosexualitu chirurgicky. v ojedinělých případech se to opravdu podařilo. Metoda je ale natolik nebezpečná, že jsou často poškozeny významné mozkové funkce, a je spojena s nemalou úmrtností. Nakonec i v případech, kdy pacient po operaci nejeví nějaké hrubé neurologické poruchy, jde spíše o mrzačení pacienta než o jeho léčení. u nás se neurochirurgie nepoužívala nikdy ani u nejtěžších sadistických deviací a za hlediska lékařské etiky je to nepřípustné.
Nepřípustné je též opatření navržené v 70. letech, týkající se předcházení homosexualitě podáváním hormonů během nitroděložního vývoje. i laikovi je jasné, že hormonální zásah do křehkého vývoje plodu by jej ohrožoval mnohem většími riziky zcela jiného charakteru. (http://www.homosexualita.kluci.cz/)
samoléčba
Američtí vědci Saghir a Robins uvádějí, že 15 % homosexuálních mužů a 2 % homosexuálních žen v homosexuálních klubech usilovalo o heterosexuální adaptaci. 60 % mužů a více než polovina žen ale uvedlo, že do 25. roku věku uvažovalo o léčbě.
Homosexuál by se nikdy neměl sám léčit tak, že se ožení/vdá. Je-li skutečným homosexuálem, jeho pokus o normální pohlavní život mu nevyjde a spolu s ním bude nešťastný i partner. (Brtníková 1985, str. 133) Polský sexuolog Imieńsky se zabýval otázkou úspěšnosti heterosexuální adaptace. Vychází se stupňů homosexuality podle Kinseye. Pokud pacient nedosáhne druhého stupně podle Kinseye neměl by podle jeho názoru o manželství uvažovat. Manželství homosexuálů by podle jeho závěrů mělo být v stálé péči sexuologické nebo manželské poradny. Tyto dvojice by měly být varovány před sexuální abstinencí a odloučením partnerů na delší dobu, které může vést k obnovení homosexuálních praktik. (Brtníková 1989. str. 104)
Sexuologové po opakovaných neúspěšných léčebných pokusech prokázali, že sexuální orientace je lékařskými prostředky nezměnitelná. Je proto nezodpovědné, nabádá-li zpovědník, rodiče či kdokoliv jiný homosexuálně orientovaného člověka, aby svůj sklon překonal vstupem do manželství nebo se šel léčit. v publikacích vydávaných hnutím Exodus (viz 2.5.1 Občanská sdružení) se můžeme setkat s názory psycholožky Elizabeth Moberly, podle níž homosexualita vzniká tím, že jedinec nemohl uspokojit normální vývojový požadavek vazby a náklonnosti k rodiči téhož pohlaví. Dr. Moberly doporučuje, aby tyto vývojové potřeby byly naplněny přátelským nesexuálním vztahem k příslušníku téhož pohlaví. Teprve po naplnění těchto potřeb lže očekávat dosažení heterosexuality. Studium podobných uveřejněných případů však nepotvrzuje, že by touto cestou bylo dosaženo změny sexuální orientace.
napsal/a: upiri.slecnA 13:30 |
Link
Komentáře
Basileas 05.12.2009 15:22:54
Tento článek je opravdu skvěle vytvořen a zakládá se na vědeckých podkladech.Jsem opravdu rád, že v dnešní době existují lidé, co neodsuzují jiné za jejich orientaci.Četl jsem i článek křesťanského doktora, jež popisoval samé ,,záludnosti´´ homosexuality a nezapoměl skoro za každým odstavcem uvést, že to není přirozené-nejspíše asi podle Boha.
Takže ještě jednou, děkuji autorovi/ce , za opravdu seriózní článek.
