Ve vlasech po nocích měsíční třpyt,
v očích dvě studánky a lesní klid.
Teplou dlaň, kterou já do své smím vzít,
budu Tvou dívkou budeš-li chtít.
Hezký hlas, ve svých snech slyším ho znít,
jsi cesta z mechu co po ní chci jít.
Jsi hodný a milý víc nemůže být,
budu Tvou dívkou budeš-li chtít.
Nevěřím dešti léčivou vláhu.
Nevěřím, že právo je vždy v právu.
Nevěřím pravdě, že není lží.
Nevěřím v upřímnost z očí hledící.
Nevěřím na vlastnost jako je ohled.
Nevěřím v lásku na první pohled.
Nevěřím slávě, že je sláva.
Nevěřím ruce, která dává.
Nevěřím podzimu barevnou škálu.
Nevěřím, že hodně může být v málu.
Nevěřím noci její tmu.
Nevěřím na velkou odvahu.
Nevěřím polibku, který pálí.
Nevěřím cestě, co mizí v dáli.
Nevěřím světlu, když začně se šeřit.
Nevěřím, že dá se někomu věřit.
Proč bez Tebe spím???
Proč bez Tebe se probouzím???
Proč do polštáře po večerech pláču???
Proč vesele neskáču???
Proč o Tvé něze mohu snít???
Proč chci Tvou lásku chvíli mít???
Proč chci jen s Tebou být???
Proč mě nebaví Takto dál žít???
Květina ve dně se rozvírá,
večer zas usíná.
Každý den pořád a znova,
když je jarní a letní doba.
Já jsem jako květina,
která večer usíná,
mé srdce však umírá.
Umírá bolestí a žalem,
který způsobují věci kolem.
Ve dne venku slunce svítí,
roste krásné jarní kvítí
a já se neumím smát...
V noci měsíc po obloze pluje,
hvězdy svítí, vítr duje
a já mám v očích stále pláč...
Usínám a probouzím se sama,
ale chtěla bych si něco přát....
Jenom s Tebou můj milý
probouzet se a usínat...
Cítit Tvé doteky
a milovat Tě na věky...
Láska je slovo, co pět písmenek skrývá,
na to co díky ní prožiješ se těžko zapomíná.
Láska přišla ve chvíli kdy jsi ji nečekal,
vypadalo to jako by jsi ji odmítal...
Já zamilovala jsem se do tebe,
do očí zahleděla se jak do nebe.
Rty cítila jsem jako dotek tmy a ticha,
také Tvůj nos jak hluboce dýchá...
Lásku jsem nepoznala z toho,
že jsi mi Miluji tě říkal,
to člověk čas od času od více lidí slýchal.
Od Tebe jsem lásku cítila srdcem co v těle mám,
a svým vnitřním já, které poslouchám...
