Basket moje láska nebo trápení 05.Září 2007
Když jsem byla malá holka,tak sem tenhle sport, kterej válim už tak minimálně 8 let, hrozně milovala a byla sem schopná pro něj udělat uplně všechno. Ale teď je to jiný, už sem velká holka, mám trénink každej den dvě hodiny a chodim na něj dost často z donucení. Pořád ten sport mám ráda a nejvíc miluju holky z basketu, sme fakt taková "malá" rodinka. Největší problém mám s trenérem, kterej nás trénuje, nemám ho ráda, vadí mi jeho arogance a celkově je to pro mě jako člověk dement. Basketu rozumí, ale zbytek nechápe. Zkrátka nejvíc omezenej namachrovanej frajírek. Nikdy bych takovýho člověka nechtěla v životě potkat, no a bombice je to můj trenér. Sem z něho v největšim stresu, pořád na mě řve a zazdívá mě přibližně už tři roky. Už nemůžu, nemůžu ho vystát, nemůžu ho vidět a už se nemůžu dívat na to, jak se chová na hřišti i mimo něj. Zkrátka jestli tenhle rok přežiju na USK, tak patřim mezi nesmrtelný. Chci pryč hrozně moc a nejradši s celým teamem mých lásek. Ach jo, proč existujou takový lidi a proč je musim vůbec potkávat???
napsal/a: vendulkoko 16:08 | Link
