Z obsahu ukázky je patrné, že se jedná o pohádku, ovšem podle počtu stran neobvykle dlouhou, obsáhlou pohádku. Podle závažnosti, výrazů a obtížnosti textu lze usuzovat, že je pohádka určená dospělým a vyspělým čtenářům.

Děj je předkládán vypravěčem. Odehrává se v malém německém hanzovním městě Hammelu. V první části ukázky je čtenář seznámen s krysařem, vysokým, štíhlým, tajemným mužem s cizokrajnou píšťalou. Je to člověk ponurý, pesimistický, který vzbuzuje v lidech strach. Druhou postavou je Agnes, mladá dívka s čistým smíchem a plná radosti. Oba spolu rozmlouvají, krysař dívce vysvětluje, jak zbavuje domy a města přemnožených krys. Hraje tlumeně na píšťalu, píská a píská, až vyvede všechnu havěť z jejích skrýší. Jde za ním jako omámená. Zavede jí do řeky a dům je zbaven krys.

Třetí postavou je rybář Sepp Jörgen, zřejmě idiot, který sice chápe rozdíl mezi bohatými a chudými, mezi dobrem a zlem, ale neví proč to tak je. Je opakem krysaře. V jiných pohádkách se taková postava jmenuje „hloupý Honza“, je hloupý ale dobrotivý. Naopak krysař bývá zlým čarodějem.

V druhé části ukázky krysař píská na píšťalu, vyluzuje zvuky plné a mocné a všichni lidé jdou za ním. Nedokončují věty, nedokončují svoji práci, jdou jen za zvukem píšťaly. Pouze rybář zůstal, protože píšťala k němu nemluvila, nechápal ji. Lidé jdoucí za krysařem doufali, že dojdou do země sedmihradské, kde budou moci jinak žít, lépe, krásněji. Tato vysněná země je pro ně rájem,, zemí zaslíbenou. Nikdo však nevěděl, kde je a tak šli slepě za krysařem. Došli až k propasti, krysař se nad ní sklonil a píšťala mu vypadla. Šli lidé za píšťalou do propasti ... ?

Sepp Jörgen našel v opuštěné chalupě plačící nemluvně, které mělo hlad. Vzal dítě a šel za krysařem a ostatními lidmi. Poslední muž z Hammelu uslyšel pláč dítěte, který přehlušil zvuk píšťaly a překonal jeho touhu dostat se do země sedmihradské. Vzal od rybáře dítě a odešel hledat ženu, která by dala dítěti napít.

Děj je vyprávěn často v náznacích a v otázkách, čtenář si musí autorův záměr domýšlet a sám si odpovídat. Ukázka je psána v poměrně krátkých holých větách, i odstavce jsou krátké. Jazyk je trochu archaický, autor používá přechodníky a koncovku infinitivu -ti :

„zaslechnuvši kroky“, „třepetajíc nožičkama“, „slyšíce zvuk píšťaly“, „zdál se býti“, „bylo by třeba zvoniti“, „vyháněti krysy“, „zvonivě se smáti“, „pomstiti ho“, atd., zastaralá slovní spojení : „kde nečiní se kroky“, „jako by města nebylo“, „nezdálo se nic lekati“, „nebylo třeba myšlenek“, šla ze snu v život“, „ustal od své práce“, „v nízké své čepici“, „jehož dávno není“, vzbouzela se čistá jakás touha“, nebylo nikoho“, „všechen zástup“, i zastaralá, dnes již málo požívaná slova : „tolikerém“, stony“, „bylať“, „druhové“, „robiti“, čílko“, „jakás“.

Text je velmi těžký, čtenář ho musí číst pozorně a několikrát, aby mu porozuměl. Celkový dojem je ponurý, ale konec naznačuje optimistický obrat v myšlení a hodnotách lidí