Občasse stává, v tomto ročním období, že mám tak zvaný „den blbec“. Ráno sebudím za nepříjemného a štiplavého kouře z cigaret mé babičky se slovy: Šupkyhupky... Nebo taky: Hola hola, škola volá.... a jiné podobné fráze, jež sepoužívají pro ty, kteří chodí do školy s radostí (mimochodem, kam sepoděli?), nebo alespoň pro děti minimálně o deset let mladší... Už to samotnémě v okamžiku ranního prozření do studené prosincové tmy přivádík šílenství. Ale aby babí neřekla, že jsem nevděčník, okomentuji to pouzenevýraznou frází, kterou používám každé ráno jako reakci na její sentimentálníkřepčení, které se u ní objevuje přesně od té chvíle, kdy jsem na sobě pocítilaznaky dospívání. Do té doby jsem byla „přece už velká holka“...

Končímranní idylu. Do školy se mi nechce, venku je mráz, maturita na krku, na nicnemám náladu, dokonce se už nějaký ten pátek nedokážu soustředit ani na psaní,nebo malování, nebo cokoli jinak estetického, co mě jindy tolik baví. A pak,když se ocitnete ve třídě plné napuchlých, nepřátelsky vzhlížejících arozleželých obličejů, kterých je při dobré vůli (třikrát do roka) něco málopřes třicet, uvědomíte si, že nejste sami a vezmete realitu trochu vícesportovně.

Jednou,po absolvování celého tohoto scénáře, jsem se v ryku dívčích hádajících sehlasů naší třídy zamyslela, jak těžké pro mě tohle všechno bylo v době mééry základní školy. Člověk k tomu všemu navíc řešil své místo mezi těmivšemi a snažil se přijít na to kdo je okoukáváním od ostatních, aniž by se sámcítil být tím, čím by chtěl být. Pamatuji si, jak jsem procházela tím samým. Ataky si moc dobře pamatuji, jak jsem z toho byla zmatená. Snažila jsem sebýt hodná, starostlivá, učenlivá, snaživá, hezky vypadající, sympatická. Arozhovory mých vzorových kamarádek vypadaly asi takto:

-Takco? Jak to dneska vidíš? Já se včera šrotila celeý den. Taky mi pomáhal táta,ale... Já se zblázním. Nic neumím!!!

-Mě taky pomáhal táta, alenejde mi ta druhá část. Když to dopadne špatně, hned musíme jít za matikářkou,aby nám po škole trochu pomohla. Co ty myslíš Verčo?

-...

Atak jsem se rozhodla, že nebudu starostlivá, ani sympatická. Doma jsem odložilasympaticky vypadající svetr a oblíkla si nesympaticky vypadající chlapeckoumikinu. Rozhodla jsem se být drsná, špatná, flákající se, lezoucí po stromech,rozcuchaná, odsekávající, nezodpovědná a hlavně klučičí. Ostříhala jsem se nakrátko, abych svému rebelství dodala ještě větší rebelství a rozhovory mýchšpatných kamarádů vypadaly asi takto:

-Vole,co čumíš?! Si jako myslíš, že po včerejšku to jako dám jo? To ses vole šerednězmejlil. Mě teď bolí škeble jak střep. Ty vole!!

-Neskuhrej magore. Sto nemělvole pít, když to neumíš ne? Hele dete na cigáro? Se zbláznim, mam nervy předtou písemkou. Eště vole čumět na tu megeru, mě zas jebne vole...

-Jovole a ty taky nečum Joštová vole. Dělej, pudeš nás ven krejt!...

Atak jsem se nestala ani sečtělou a všeznající rebelkou. Lézt po stromech mitaky nešlo a jelikož mě všichni znali jako slušnou, nikdo mi mé rebelstvínezbaštil, což pro mě samozřejmě bylo ještě těžší a vcelku to vypadalo ještěvíce komicky. Pokusů jako je tento jsem provedla následně několik, z čehožani jeden jediný nedopadl kladně a já měla dlouhou dobu srdcesvírající pocit,že nikam nepatřím. Nepřešlo mě to ani ve chvíli, kdy jsem své pokusné králíky(spolužáky ze základky) viděla naposledy a nepřešlo mě to ani o prázdninách,kdy jsem je neviděla vůbec. Tento pocit je ve mě někde hluboko zakotven. Ovšems příchodem na střední školu si přeci jen každý může tak trochu zašvindlovata začít „odznova“. Jen párkrát mě chytne šílenství změn, ale nejsou již takzásadní. Navíc u mě je vše povoleno. Mám styl, který se jmenuje Nestyl a kdo honezná, je fakt jako dost out... No, upřímně řečeno, tohle už bylo trochupřehnaný, jen jsem tím chtěla vyjádřit, jak těžké je dospívání a hledání samasebe a jak můžeme být v tomto depresivním období všichni rádi, že ho jižmáme za sebou... A v neposlední řadě bych také chtěla zmínit dosti zásadní věc:pocit, že nikam nepatřím neznamená, že nejsem nikdo. Pro všechny...