Vyšel na zápraží. Pomalu se přestává chvět. Venku je mráz a drobněsněží. Na sobě má jen tričko a košili co narychlo popadl z věšáku.Nastavuje dlaň a pozoruje vločky, které se v bláhové naději choulí mezijeho prsty. Nakrátko. Má chuť na cigaretu. Bože, jakou chuť má nacigaretu. Nechal toho. Bude to rok. Proč teď? Kvůli ní? Bude zabíjetdalší buňky uvnitř sebe, když už se jednou rozhodl že je má rád? Měl sis sebou vzít láhev. Zůstala ležet u krbu. A teď ho nezahřívá ani sálánísmrkovýho dříví oxidujícího v plamenech, ani voňavá borovička dávkovanápo kapkách. Je dopálený. Dohřátý. Krev mu vře. Jenom v hlavě. Nahnoutsi tak z flašky. Rozpálit se uvnitř a nechat se zmrazit ledovýmvzduchem. Nechat se od kováře rozžhavit ve výhni a pak odhodit do vědras chladnou vodou. Aby se skrz jeho zakalený povrch nic nedostalodovnitř. Ani ocel, ani cizí myšlenka, ani slovo. Náhle se z chalupyozve ženský hlas: "Zlato, kde jsi tak dlouho?". Zavře oči, polkne,napočítá pomalu do devíti a pak odpoví: "Už jdu, Jani, ten kocour tuopravdu není..."
