Tak trochu normální blog normálního kluka..

Kámoši ve škole mi pořád říkají, že když jsem chodil do toho bojového umění, (většinou tomu říkají Aikido, Karate atd..) tak ať jim předvedu nějaké techniky, páky, či chvaty :-) Tak hlavně pro ně, píšu tento článek.

Věřte tomu hoši, o tom to není. Bojové umění, (neplést si to s bojovým sportem!!) je především cesta ducha. Zní to jako z nějakého starého filmu o kung-fu, ale je to pravda. Musíte se totiž zdokonalovat jak po tělesné stránce (což na mě nějak nejde vidět :-) tak po duševní.

Přiznávám, nejdřív jsem to dělal taky proto, abych se uměl rvát, aby jsem popřípadě dal někomu přes hubu, ale když se tomu věnujete delší dobu, tak zjistíte, že o tom to není. Možná to bude znít paradoxně, ale je to přesně naopak. Jak říkal můj trenér: "Mistr se pozná ne podle toho, kolik zápasů vyhrál, ale podle toho, kolika jim zabránil." Proto se já snažím se neprat, (ale v té naší třídě to je někdy těžké..)

A abych nějak vysvětlil tu duševní cestu... Prostě vždy, když jsme měli páskování (přechod např. z bílého stupně na žlutý), jsem museli napsat např. úvahu na nějaké zadané téma (např. Co pro mě znamená čas? Co pro mě znamená Bůh) a podobně. Takže my jsme se snažili rozvinout se po všech stránkách.

Závěrem bych chtěl říct, že tohle je možná důvod, že se snažím zůstat v klidu, a nechci se s někým rvát. Ale pokud jednou nastane, jak říkává jedna naše učitelka, extrémní situace a někdo mě ke rvačce přinutí, tak dám do toho všechno. Protože v boji nečekáte, až vám soupeř dá první ránu. Mohla by to totiž být i ta poslední. V boji jde o čest, respekt. Je to vše, nebo nic.

Autor: viper.blade dne 13.Leden 2009 v 21:00