Většina ekonomů a politiků si plete ekonomii a politiku s účetnictvím

Do těchto statistik se přitom do velké míry promítá i výroba zboží, které si moderní člověk kupuje jenom proto, že byl vystaven příslušné reklamní psychické masáži. Většina ekonomů a politiků si plete ekonomii a politiku s účetnictvím, zapomínají, že kvalita života, jakož i dvojznačné dopady mnohých kroků, se nedají spočítat. Například to, že většina produktů masové spotřeby se ve stále kratších cyklech mění v odpad. Tyto výrobky jsou pak nahrazovány novými, často jen zdánlivě inovovanými produkty, které se záhy též mění v odpad. Pokud skutečně nedojde k průlomovým objevům, zejména na poli výroby energie, nepomohu příliš ani rozumné snahy ekologicky orientovaných hnutí o „trvale udržitelný rozvoj“, v němž je v mnohem větší míře kladen důraz na využívání obnovitelných zdrojů.

Rovnice, na jejímž jednom konci je celkové množství existenčních zdrojů a na druhém konci rychle rostoucí počet lidí praktikujících masovou spotřebu, se v podstatě nedá uspokojivě vyřešit bez zásadních změn ve stylu života všech. Je ale moderní člověk připraven bez nových globálních konfliktů vzdát se například části své zbytečné spotřeby? A především: existují politické mechanismy, které by donutily nadnárodní korporace, které spotřebu pro spotřebu kvůli svým ziskům podporují, aby změnily své praktiky? Moderní komunikační technologie vzniklé v bohaté části světa šíří do zbytku světa i aspirace na materiálně bohatší život.

Lidé, kteří mohli být dosud poměrně spokojeni s životem, v němž spotřebovávali zhruba tolik, kolik jim stačí k přežití, jsou moderními komunikacemi vytrháváni ze svého kontextu. Touží tak nejen po věcech, které mohou fakticky zlepšit kvalitu jejich života, ale i po symbolech masové spotřeby, které k plnohodnotnému životu nijak nepotřebují. Napětí mezi aspiracemi na „lepší život“, které jsou do chudých společností vnášeny moderními komunikačními prostředky i rozvojem cestování, a skutečnými možnostmi rozvoje otřásá v základech hodnotovými stupnicemi, které leží v základech společností. Toto napětí je i jedním ze zdrojů růstu naivní pitomosti v konzumním světě.

Zatímco část společnosti reaguje na vlivy přicházející z bohaté a demokratické části světa snahou přizpůsobit se této modernitě, jiná část se zoufale snaží i s pomocí násilí vrátit věci zpět tam, kam podle nich patří podle tradic. Nejde přitom samozřejmě jen o udržení určitého stylu života, ale i o udržení zaběhnutých mocenských hierarchií. Součástí tohoto konfliktu je i deprese. Zatímco totiž kulturní podloží některých společnost se více než dobře sneslo s příchodem západních modelů tržního hospodářství a demokracie, náboženská ideologie fungující ve většině zaostalých zemí případným aspiracím na modernizaci a tím i ekonomický rozvoj stojí v cestě. Výsledkem rozporu mezi pocitem civilizační i kulturní nadřazenosti na jedné straně a neschopností konkurovat ekonomicky i politicky úspěšným západním společnostem na straně druhé je již zmíněná deprese, která se může snadno měnit v konflikty a války.

Ačkoliv by přirozený rozvoj zaostalého světa směrem k tržnímu hospodářství a zejména k politické demokracii byl z hlediska světové bezpečnosti žádoucí, lze zároveň poněkud cynicky argumentovat, že kdyby se po Číně a Indii i více než miliarda chudých ubožáků vydala na cestu k západnímu pojetí blahobytu, byl by nápor na dostupné zdroje v současnosti téměř neřešitelný. Zároveň je ale obrovským nebezpečím skutečnost, že nejvydatnější zdroje strategických surovin se nacházejí v oblastech, v nichž jsou stále větší masy lidí frustrovány výše zmíněnými rozpory mezi jejich aspiracemi a reálnými možnostmi.

Pravděpodobnost, že přístup k těmto zdrojům zablokují zaostalé režimy vzniklé z těchto frustrací, je přitom stejným bezpečnostním rizikem, jako by bylo rychlé rozšíření masové spotřeby do těchto oblastí a tím i zostření globálního souboje blahobytných částí světa o vysychající zdroje. Je řešením ekonomické krize globální totalita? Tržní hospodářství masové spotřeby může ve své globální podobě být za určitých okolností největším nebezpečím právě pro ty společnosti, jejichž je intelektuálním i praktickým výtvorem. Zatímco společnosti, které blahobyt západního stylu víceméně nepoznaly, by byly případnými omezeními ve spotřebě, vynucenými vysychajícími zdroji, otřeseny jen okrajově, společnosti zvyklé na určitý standard a vychované ve víře v neustálý pokrok i růst životní úrovně, nejsou na takový vývoj vůbec připraveny. Je zde i jiné nebezpečí.

Zatímco v rámci národních států Západu se postupně rozvinuly regulatorní rámce, které přece jenom byly schopny neutralizovat některé negativní dopady „neviditelné ruky trhu "a zároveň začalo vznikat „ekologické svědomí “, jehož protagonisté byli schopni s jistou mírou úspěšnosti upozorňovat na nebezpečné rozpory skryté v podloží industriálních společností masové spotřeby, nic takového zatím neexistuje v globálním měřítku. Ekonomická a technologická globalizace zrychluje, přičemž vytváří již zmíněné napětí a nápor na zdroje, jenže se zatím nekoná globalizace politických institucí. Neexistují prostě účinné nadnárodní instituce, které by dokázaly zkrotit negativní jevy spojené s ekonomickou globalizací a řešit v globálním měřítku ekologické problémy, jakož i nějakým způsobem zabezpečovat racionální využívání, popřípadě globální distribuci zdrojů surovin i dostupné energie. Absence takové globální rozumné správy je stále závažnějším problémem.

Problém vysychajících zdrojů by samozřejmě účinná globální správa nemohla úplně vyřešit, ale mohla by přinejmenším s pomocí „udržitelného rozvoje“ v globálním měřítku dát více času naději, že se vědě skutečně podaří najít některé nové druhy energie, jakož i metody, jak nahradit některé neobnovitelné zdroje. Například by bylo možné racionálnější využívání biomasy a již existujících vědeckých objevů v globálním měřítku. V současnosti některé země nadprodukci zemědělských výrobků buď potlačují nebo „nadbytečné výrobky v rámci ochranářských opatření přímo ničí. Pokud se globální správy nedobereme, nedá se vyloučit, že vítězné globální tažení tržního hospodářství a liberální demokracie může být za jistých okolností koncem historie nikoliv ovšem oním optimistickým koncem, o které snil po pádu komunismu naivně každý hlupák.

Přesný čas v místě Praha: Předpověď počasí
Počasí Praha 1 - Slunečno.cz