Jsou stovky, tisíce lidí, na kterých nám nezáleží. Většinu z nich jsme ani v životě neviděli. Mohou být různých národností, povah, postav, názorů, ale jedno mají všichni společné - touhu po lásce, přátelství, štěstí, to vše se zrcadlí v jejich očích i skutcích. Každá živá bytost cítí touhu nebýt sám, mít někoho po svém boku. Tak dlouho všichni hledají, aniž by si uvědomili, že ten, koho tolik potřebují stojí vedle nich. Každý prožívá muka, pocit, že nikomu na něm nezáleží. Nevidí, neslyší, tu spoustu lidí, kteří stále stojí za ním a záleží jim na jeho štěstí. Hodně lidí však příliš důvěřovali lidem, o kterých si mysleli, že to jsou jejich přátelé a za svou nevšímavost tvrdě zaplatili. Ti se pak bojí navázat s ostatními lidmi bližší vztah, protože mají strach, že je někdo opět raní a to bolí. Moc to bolí. Kvůli tomuto strachu utíkají před každým, kdo by je mohl milovat a uzavírají se hlouběji a hlouběji do sebe.

Jsou ale desítky lidí, na kterých nám záleží. Přátelé přicházejí a odcházejí z našeho života, ale v našich srdcích pro ně vždy bude speciální místo a i kdybychom se snažili sebevíc, nikdy je ze svého nitra nevymažeme úplně. Vždy se budeme probírat vzpomínkami a i kdybychom se s přítelem často hádali, vždy na něho budeme vzpomínat v dobrém a na to špatné na našem vztahu ze své mysli vypudíme. Čas rány rozloučení vždy jednoho dne zhojí, ale říkejte si kdo chcete, co chcete, jizvy zůstávají. Naše mysl si bude stále promítat ty těžké okamžiky loučení.

Tak tomu bylo i v případě mých dvou přátel, lidí, které mám stále ráda, kteří mi dávají sílu stále pokračovat dál a smát se, i když mé srdce puká žalem. Rozhodla jsem se pro ně napsat povídku. Ne pro ty falešný.Pro ty to nedělám. Dělám to pro kamarády na kterých mi záleží, pro které žiju a kterým věřím.