sraz westminstonské střední po 30 letech
Jednoho dne mi do schránky přišel dopis od premiantky třídy Jennie Clayvesnové o tom, že se bude příští týden konat sraz Westminstonské střední po třiceti letech. V mém případě po dva a třiceti. Nedokončil jsem totiž druhý ročník. Hned jsem sedl na svoje 39 let staré zánovní kolo a jel přes kopec k Fredovi, který nedodělal druhý ročník se mnou. Jestli se ptáte proč jsem za ním jel, tak proto, že je moc chudý a nemá na to aby si koupil schránku. Dřív jí měl, ale ukradli mu ji sousedi a předělali jí na boudu pro psa (mají takového legračního, malého... vlastně je to křeček nebo tak něco). Taky mu jednou chtěli ukrást jeho dům. Skrátka mu teď nemají kam chodit dopisy, pošťák neví kam dopis vhodit. Vlastně ani nemá na své krabici od bot číslo popisné, tak by asi nenašel ani shchránku, kdyby nějaká existovala. Hned jak jsem mu půjčil dopis aby se na něj podíval, vytáhl z šatníku svůj zelený oblek ve tvaru montérek a požádal mě jestli bych mu ho nevyžehlil. Jak jsem dojel domů, vyndal jsem ze stanu žehlící prkno a žehličku, která se pohání velkou nafukovací klikou. Vyžehlil jsem jak svoje montérky tak Fredovi. Vlastně oba ještě s Benem pracujeme jako kopáči a máme jen tepláky na zimu a sváteční montérky s odpínacíma nohavicema na léto. Ben taky neprošel ve druhém ročníku z matematiky, přišel totiž k opravným zkouškám o den později a nikdo už ve škole nebyl. Od té doby jsme se s nikým ze třídy neviděli, až na Adlai Stevensovovou. Ta byla naší největší kamarádkou a nestyděla se za nás, i když jsme museli opustit školu. Třeba Marta Rufusová se s náma odmítla bavit, že jsme moc hloupí a nemáme kde bydlet. Nána blbá! Proto už jsme se dál nemohli kamarádit. Tak už to ale bývá. "Musíme zajít za Benem", řekl mi Fred, když jsem mu donesl montérky, které si pověsil na víko od krabice. Zase si budete klást otázku proč někam chodit. Lidi mají schránku. I Ben jí má, dokonce bydlí v maringotce. Na prázdniny (vlastně si vzal volno) je ale u rodičů, doma mu došlo jídlo. Neumí si ani uvařit díky tomu, že nemá střední. Poslední rok jedl jenom kukuřičné lupínky s hořčicí. Paní Benová bydlí skoro ve městě. S Fredem jsme si řekli, že se oba převlečeme a sejdeme se u křížku na rozcestí směrem na Northhampton. Do města totiž nesmíte jít ve slamáku a s vidlema. Na to jsme přišli před pár lety, když nám děti vidle ukradli a smáli se nám. Fred přišel v teplákách a klobouku po dědečkovi. Já jsem na něj už čekal na kole. "Naskoč si Frede!" povídám. Skočil mi na ramena a jeli jsme do města. Co se nestalo. U města rafinovaně ve křoví čekal policista a zastavil nás kvůli tomu, že nemám zadní odrazku. Musel jsem zaplatit pokutu 20 liber a kolo odstavit na nejbližším parkovišti. "Dobrý den Paní Benová mohl by jít Ben ven?", nevíme jak se matka Bena Alinskeho jmenuje. Říkáme jí paní Benová. Vždycky nás pozve na šálek kávy a gumové medvídky. Ben si dal medvídky s náma a řekl, že na něj máme příští týden počkat na autobusovém nádraží tady v Northamptonu. Cestou zpátky jsme museli jít pěšky, jelikož mi někdo kolo z parkoviště ukradl. Hlídač tvrdil že nikoho neviděl a že určitě tvrdě spal. Já to kolo sice viděl u něj v budce, ale Fred mi řekl, že se nedá nic dělat. Tak jsme šli domů pěšky. Celý týden jsem jedl jen gumové medvídky, které nám dala paní Benová ssebou. Mám libru padestá na den. Kdybych normálně jedl, nezbylo by mi nic na sraz třídy, takhle ušetřím šest liber padesát. Z toho osmdesát pencí dám za autobus do Westminstonu. V úterý se ozvalo hlasité klepání na můj stan. Byl to Fred. Parádně ustrojený, montérky a kravatu ve tvaru lana s winsdorfským uzlem jako se váže na pravých kravatách. Já jsem si vzal k obleku velkého žertovního motýlka s červenými puntíky. Oba jsme vyrazili za Benem na autobusové nádraží. U nástupiště číslo devět na nás čekal Ben. Nebyl vlastně na nástupišti, ale v autobusu, který zrovna odjížděl. Museli jsme tak čekat hodinu na další. Všichni v autobuse se na nás dva dívali. Hlavně na mého motýlka. Za půl hodiny jsme dojeli do Westminstonu ke kostelu. Hend naprosti je škola. V naší staré třídě na nás už čekal zbytek třídy i s Benem. Tomu maminka půjčila dokonce oblek, který vzala panu Benovi ze skříně. V první lavici posedávala Huberta Peeová. Ta taky propadla z matematiky, ale všem jí bylo líto protože měla na křivo hlavu, kvůli tomu ani nemohla myslet. Tak jí nechali projít. Pak jí zase nechali projít. U maturity prošla taky, i když nic neřekla. Teď má na tu hlavu takovou tyčku, která se opírá o rameno a všem může říkat "Ahoj jak se máš?". Všichni jí odpovídají že dobře a rychle odcházejí pryč. Všechny nás totiž nenávidí a říká to jen tak, aby něco řikala. Adlai taky přišla. Já s Fredem jsme jí už pět let neviděli. Bydlí totiž moc daleko. Kdybychom za ní měli jet, umřeli bychom hlady. Adlai dělá guvernérku v hlavním městě. Je totiž hrozně chytrá. Marta Rufusová nepřišla, protože se nechtěla bavit s lidma kteří neměli samé jedničky jako ona. Vzkázala to po své kamarádce Tracy, která přišla protože chtěla vidět svojí kamarádku Jane. Ted, který měl vždycky samé čtyřky a na školu kašlal dělá ropného magnáta v americe. Má hrozně moc peněz, tolik že mohl až z ameriky přiletět i se svou limuzínou. Z toho plyne že má bejt člověk hloupej a pak bude mít plno peněz a holek. Ale ne moc, jinak o něj žádná nebude stát a peníze taky mít nebude. To je můj, Fredův a Benův případ. Já měl naposledy dívku před tři a třiceti lety. Od té doby se mnou žádná nechce být. Ani ta tlustá holka co bydlí kousek od nás. K večeru přišel pan profesor Henney. Všichni se mu hrozně smáli jak je starý a jak nemá vlasy. Vlastně jsem se smál jenom já a Fred. Všichni ostatní se na nás jen divně dívali. Když nás učil měl dlouhé zrzavé vlasy a teď nemá skoro žádné. Navíc jsou šedivé. Pořád učí, i když už je mu 92 let. Před půlnocí jsme museli s Fredem a Benem odejít abychom stihli autobus zpět do Northhamptonu. Zamávali jsme Benovi a šli jsme domů pěšky. Fred ztratil peníze na autobus, které jsem si k němu dal abych je neztratil. Doma jsem si lehl do stanu a snil o tom jaké by to bylo kdybych u opravné zkoušky neomdlel a nerozbil si hlavu o tabuli. Z ústního jsem tím pádem dostal za 5 a z písemného za 4. To bohužel nestačilo...
