i já jsem čekala
30.Duben 2008víte, co je nejhorší? nemít cíl..
moje cíle jsou většinou takové, že je nemožné k nim dojít, nebo se alespoň trošku přiblížit..
ráno se probudím a řeknu si.. třeba jako minule, že zapomenu.. že si toho chlapa prostě vymažu z hlavy, ze srdce, smažu všechny vzpomínky na jeho tělo, jeho kouzlo, jeho myšlenky tak podobné těm mým... všechno krásné i všechno ošklivé... nedokážu pochopit, jak se ve dvou lidech dokáže mísit takové množství pocitů.. tak rozporuplných.. ale tak podobných, že jejich existence je jako souznění dvou naprosto sobě oddaných duší.. jako tóny božských árií... proplétající se světem, odporným a zkaženým... jsou tak křehké.. a tak zranitelné.. a je jisté, že se stalo, to co se stát muselo..
jednoho krásného dne, kdy ranní slunce měnilo jeho tvář v dokonalou předlohu majestátního díla mistra malíře.. kdy se probouzela země a všechny její děti čekaly, co jim ze svého nitra vydá.. i já jsem čekala.... žel Bohu, nedočkala jsem se... bylo to poslední společené probuzení na velmi dlouhou dobu.. nebudu Vám vyprávět, co se stalo.. prostě se to pokazilo, pokazila to lidská zrůdnost, malicherná potřeba pitvat se ve všem, co nemá skoro nijaký váznam.. vždy si budu pamatovat ty oči.. to jak je toho dne naposledy otevřel naší lásce..
od té doby se na mě dívají jinak, i já už nejsem stejná, v našich očích je touha, možná zbytky ještě snad dětské lásky, ale také strach... ano strach, který ten, jež ho nepřekoná, se vždy bude jen dívat a snít.. a bát se.. bát se co by bylo, kdyby...
já už strach nemám.. ale on ano, proto zas ráno až otevřu své oči, plné bolesti z neopětovaného, zas si budu říkat, že dnes něco změním, že zapomenu... nejde to... pořád tam něco je... něco se v nás schovává a čeká to až přijde ta pravá chvíle...
a víte co? zas mám cíl...
napsal/a: water.fay 10:22 Link
