x--LaTiNo--x

Je zajímavé sledovat, jakým způsobem se definice a kritéria přitažlivosti lidského samce v dějinách a kultuře proměňují. Na piedestalu ideálního muže, kolem kterého chodíme dnes, stojí typ, který „má svůj cíl“ a „jde tvrdě a nekompromisně za ním“. Zpod těchto kýčovitých, lahodně znějících klišé vyčuhuje chození přes mrtvoly, dělání všeho svého na úkor všeho ostatních. To je také jedním z důvodů, proč je planeta na pokraji kataklysma a proč polovina lidstva umírá hlady, zatímco ta druhá sleduje reality shows. Moderní muž je vypilován (nebo vydepilován?) k oné pomyslné dokonalosti podle trendů určovaných zvnějšku, prakticky vzato infotainmentovými nedovzdělanci fárajícími za bombastické lifestylové magazíny.

Právě od těchto andělů spásy ženy vědí, jak má dokonalý muž vypadat. Ona zvenčí vymezovaná stylovost nabývá charakteru pandemie. Až mi tak někdy připadá, že v rámci nezdařeného pokusu o naklonování Cristiana Ronalda vznikly statisíce více a méně nepovedených exemplářů, které se rozutekly do světa.

Každá žena dále ví, že její muž má být cool, ačkoli možná dost dobře netuší, co tím je přesně míněno. Tycho de Brahe umřel proto, že mu praskl močový měchýř, jelikož v jeho době nebylo cool se z večírku vytratit na toaletu. Být cool je asi důležitá vlastnost, avšak málokterá zástupkyně něžného pohlaví by ji byla schopna dopodrobna definovat.

Částečně nejspíš ze své masochistické podstaty, ženy zkrátka chtějí hajzlíky. Hajzlíci jsou lovci, hajzlíci jsou in. Jsou to budoucí vládci korporací a ředitelé zeměkoule. Jsou jich plné diskotékové parkety (a hajzlíky) a já mezi nimi přestávám rozlišovat, splývají.

Požadavek dobrého finančního zajištění muže je natolik podnětným tématem, že mu milerád věnuji vlastní článek, který si po právu zaslouží. Obecně se však dá konstatovat, že pokud je duch doby formován v čím dál tím větší míře masmédii, pak si i magazíny logicky utrhnou svůj kousek reality, které budou chtít dávat tvář. Možno říci, že moderní muži se dnes již rodí s manuálem k použití, který je k dokoupení na stáncích. Dostáváme v něm ucelený a přehledný návod jak žít a jak být. Je nám třeba řídit se jeho direktivami, které nám na prvním místě přikazují, že si nesmíme nechat nic přikazovat.

Mnozí ale ve skutečnosti nejsme tak komplikovaní. Nepřímou úměrou se u nás dá poměřit například velikost penisu a dodržování dopravních předpisů. Tou přímou velikost komplexů z pohlaví malého a rychlost vyvíjená na dálnicích či míra primitivní válečnické agrese.

Lifestylové magazíny pro muže a pro ženy se navenek tváří jako polární, ve skutečnosti však mají až podezřele mnoho společného. Na obalech se vyskytují v obou případech ženy, mnohdy ty samé. Mužské i ženské magazíny jsou zaměřeny na cílové skupiny s nadprůměrným příjmem. Mnohé z článků jsou de facto totožné, jen s patřičně zaměněnými rody. Až se přemýšlivému člověku podbízí hříšná myšlenka, zda tato zdánlivá válka pohlaví není uměle živena za účelem maximalizace zisku magnátů lifestyle průmyslu.

Na závěr se cítím povinen podotknout, že vůči magazínům či jejich čtenářstvu nechovám žádnou zášť. Jen si myslím, že je na čase vymezit jim prostor působnosti a začít si své sny konečně snít zase po svém.

19. listopadu se v besedním sále Muzea moderního umění v Olomouci konala přednáška nazvaná velkoryse „Filosofie – Umění naučit se žít“. Jakožto člověk, který se studiu filosofie věnoval jak na univerzitní půdě, tak v soukromém životě (a obětoval louskání kabaly filosofické terminologie hojnost romantických večerů a alkoholových družeb s vrstevníky), si však dovolím ten luxus onu velkorysost nedocenit. Nečiním tak ani ze zlé vůle, ani z nepřejícnosti. Avšak místo podnětu k objektivní, citově a názorově nezabarvené, strohé a věcné zprávě pro mne tato přednáška zůstává spíše nemilou připomínkou, jak obrovskou pastí nám občas bývá jazyk, který s ostatními sdílíme.

Termínem filosofie totiž mohou různí lidé rozumět všelicos a já s odstupem uznávám, že při vágnosti prezentování „přednášky u příležitosti mezinárodního dne filosofie“ může být viníkem nedorozumění jak vysilatel, tak recipient pozvánky. Pořadatelem akce byla mezinárodní společnost Nová Akropolis, která nikterak nezastírá své okouzlení teosofií, což už je samo o sobě diskreditujícím faktorem par excellence.

Fundovanost referentky, která se raději několikrát přiznala ke své profesi učitelky dějepisu, byla zpochybněna již od prvního okamžiku přednášky, a to se netajím tím, že jsem na ni přišel pozdě. Velice signifikantním jevem zde byla nesystematičnost, kterou dokládá například plynulé rétorické proplouvání od Platona k Bhagavadghítě. Mezi mnoha jinými šperky z pokladnice informovanosti bylo možno zaslechnout kupříkladu údajná synonyma „univerzum nebo Bůh“. Vždyť ono je to vlastně jedno, jablka nebo hrušky, hlavně aby iluze vlastního univerzalismu udělala dojem i na někoho dalšího.

Rozpačité úsměvy, kterými publikum referentčiny násilně prvoplánové anekdoty provázelo, spíš působily dojmem nutnosti maskovat trapný pocit, který člověk dostává, když sleduje špatného herce. Přednáška tak daleko více než demonstrace plodnosti racia působila dojmem hledání optimálního komunikačního kódu s dozajista ne příliš hegemonním publikem. Jen tak si dokážu vysvětlit, že celé „kázání“ vypadalo jako jedna velká zahřívačka, kterou před velkým vrcholným finále a sdělením úplných životních pravd někdo (ne)šťastným sledem okolností nechal ukončit. Jako „dáreček“ si  navíc přednášející připravila i dvě powerpointové prezentace, nápadně připomínající „neoficiální videoklipy“ k srdceryvným písničkám z pubertálních či prepubertálních střižen, jejichž přesycením splácí server Youtube daň svobodě sebevyjádření.

V názvu své kritiky si vypůjčuji termín filosofa Václava Bělohradského „morální kýč“. Rozumím jím naivní glosy či parafráze mudrosloví, se kterými se stěží dá nesouhlasit ...a to zakládá jejich zoufale patetickou prázdnost. Pokud by mateřské školy pořádaly kurzy osobnostního růstu, pak by právě tohle bylo jejich ideální náplní: „kdo je to pravý přítel?“; „ze života se dá učit“; „pravá láska se nedá koupit“; „společné okamžiky jsou cenné“; „každý jsme jedinečný“; „mezi extrémy může existovat harmonie“, etc. Výčet těchto kýčovitých frází (v autentickém znění) nikdy nemůže plnohodnotně vykreslit, jakým je dvouhodinová přednáška, která se prakticky z ničeho jiného nesestává, intelektuálním peklem. Pokud se zrovna nebavíte uzoufaně tragikomickou přítomností kolegy, který o vás díky nevýhodné pozici v přednějších řadách neví, máte na podobných událostech chuť v lepším případě začít hystericky křičet, v těch horších zbavit své smysly utrpení tím, že strčíte hlavu do nějakých stísněných, zvukotěsných a hermeticky uzavřených prostor. Docházíte však postupně k blouznivému přesvědčení, že chyba není v okolí, ale ve vás.

Mým skromným osobním názorem přesto zůstává, že intelektuální růst bývá značen právě posunem od otřepaných frází k neotřelým rozmluvám. A permanentně zneuctívaná Královna humanitních věd si ke své slávě určitě zaslouží více, než jen vodopády prázdných slov.

Žijeme ve věku informace. Žádného opravdovějšího poznání se na kterémkoli spřáteleném či znepřáteleném blogu nedoberete. Informace je entitou s nesrovnatelnou hodnotou, a právě proto, že tato hodnota nemá srovnání, nedávám jí ani jiné adjektivum.

Přemíra informací tak signifikantní pro naši epochu však způsobuje nezbytné vraždění jejich relevance. To je, řekl bych, poznání snad srovnatelně kruciální důležitosti – nepřímá to úměra mezi informativní kvantitou a kvalitou.

V naší postmoderní (post-industriální) éře člověk podléhá hypnotizující síle vizuálních komponent konzumeristické kultury a extázi komunikace, která jej oprošťuje od reality jako takové - nadprodukce ve znakovém podloží řeči a rakovinná povaha bujení informace způsobují zánik rozdílu mezi kopií a originálem, vzniká forma bez obsahu, ztrácíme možnost distinkce mezi realitou a fantazií.

Jsme svědky úpadku významu metanarativů, velkých příběhů a teorií nárokujících si komplexní vysvětlení světa¹. To, že sama Lyotardova koncepce metanarativu a jeho neadekvátnosti v postmoderním světě se zdá být jen vytvořením dalšího velkého narativu, je nakrásně dokreslujícím paradoxem plně hodným svého místa v povídání o naší době.

O době informací. Době zániku jejich esence. Existujeme spíše v entropické informační šmouze, která neopouští od otevřených i latentních útoků na naši mysl v bdělém či snovém stavu.² Nejspektakulárnějším prostředkem, kterému jsme dali tuto výsostnou možnost zahrávat si s naším podvědomím a de facto i svobodou volby je reklama.

Nejspíše bychom se zle podivili, kdyby námi kdokoli jiný manipuloval tak očividně a přitom s takovou nonšalantní samozřejmostí, s jakou to dělá právě reklama. Před přehršlí imperativů, kterou disponuje dejme tomu jeden reklamní blok, by se oplatilo schovat snad i v kasárnách.

Bodrý pražský chlapík ve zprávách televize Prima žasne nad prostořekostí reportérčina dotazu, zda jej simultánní nárůst reklamních ploch ruku v ruce s jejich smělostí nikterak nekonsternuje, vždyť „je to správný, alespoň je ňáká reklama, reklama musí bejt“. Dlužno dodat, že jeho podivení je ve světě, ve kterém žije, naprosto oprávněné.

Možná má Š. Švec částečně pravdu a reklama nešíří žádnou konkrétní ideologii, proto je absurdní snaha protireklamních moralistů přikládat jí vinu pouze za nepravdivost v době, která pravdu prohlásila za čistě konsensuální a po nedůstojné kremaci ji rozprášila po polích. Reklama ovšem zneužívá největších potenciálů lidského vědomí a podvědomí (sugescí, konotací, stereotypů, archetypů,...) a tím vlastně osamozřejmuje nejen produkt, ale i (produkující) systém.

Činí tak mimojiné i skrze exploataci jazyka. V postmoderní době, kdy obsah poselství je vždy nezbytně odsouzen ke gamblování o vlastní smysl, je logické učinit smyslem moci řeči samotnou řeč, její strukturu.

Etablováním reklamního metajazyka vznikají nezvratné škody na jazyku přirozeném, vynořují se jevy, které tyto degradace ilustrují, a které můžeme spolu s J. Sternem mimojiné označit jako zamlčování sémiotických externalit či Bělohradského Krize relevance veřejného prostoru.

Dochází k petrifikujícím procesům dekontextualizace a následné rekontextualizace faktů, historických událostí či osobností³ s tím, že nově a na mýtotvorno-systémovou objednávku utvářené souvislosti, do kterých je třeba vše znovu a umně dosadit, nabývají na legitimitě a ruší souvislosti původní (zpětné nazírání souvislosti ex post se děje vždy v kontextu mýtu a prizmatu stávajícího). Zde nabývá smysluplných kontur Baudrillardova teze, že „virtuální kopie neexistujícího originálu se stává reálnější než skutečnost“.

Není většího omylu mediálních spolulaiků než domnívat se, že vybrat si, zda reklamní sedukci podlehneme nebo ne je čistě otázkou volby, nátury, či snad úrovně vzdělání. Každý lidský jedinec se chápe reality prostřednictvím pojmů, kódů a kategorií (Determinace prostředím bude snad jedním z mých příštích témat). Fernaldův pokus⁴ s africkými rybičkami cychlidami dokazuje překvapivě důsledné a hlubinné interakce jednotlivců s prostředím a vice versa, v milieu člověka a jeho kultury je zákonitost těchto vazeb mnohonásobně sofistikovanější, ale principielně se neliší. Další biologické observace a jejich následné rozbory v mnohém dávají za pravdu určitým proudům v sociologii a psychoanalýze, které chápou komunikaci jako bytostně mocenský akt.

Zdá se tedy, že jsme pohyblivými terči ve výběhu imagologického impéria a jsme neustále trefováni do nejvlastnějšího černého. Tento práh byl překročen tak dávno, že si už ani nepamatujeme, jak to zhruba vypadalo, když překračován byl. Tento práh je nevyřčeným jménem naší doby.

1) filozofické teze, náboženské mýty, et cetera

2) viz první dvě epizody cyklu Mind Control D. Browna

3) například historicko-kulturně podmíněná antagonie mýtu Che Guevary v zemích latinské ameriky a v ČR

4) viz KOUKOLÍK, František. Vzpoura deprivantů : O špatných lidech, skupinové hlouposti a uchvácené moci. Praha : Makropulos, 1996