Dobře, končím náš dlouhý punkový rozhovor, protestujete. Ale předpokládejme, že teď nastanou nové časy a společnost se srovná. Nesebere vám to téma?

Ne, povídá Petr Bergmann. Protože to, proti čemu jdeme, není věc politiky. Punk vidí problémy v lidech, kteří jsou kolem něj. V rodičích, kantorech, v sousedce . . . Ty já nemůžu brát a nikdy se mezi ně nezařadím, to je moje fylozofie. V českém člověku vždycky byla nějaká malost, závist, potřeba sekýrovat, neumíme nechat jeden druhého žít, jak si chce. A tohle z našeho národa nevygumuje žádná revoluce.

Jak jsem potkala punky

Jednoho krásného dne tomu doma stojíte tváří v tvár. Ucho propíchnuté zavíracím špendlíkem, řemínky na zápěstí, černé triko, vlasy slepené do tvrdých pramínků. Během vteřiny ze mě vyprchaly všechny vzpomínky o revoltě mého mládí. Křičela jsem: vypadáte jako šašci! Když neni v hlavě, musí být na hlavě! (Tohle nemohlo zabrat) Zkusila jsem těžší kalibr: Jste s tím sto let za opicema, punk ve světě už toho dávno nechal.

Ten starší na mě hleděl klidnýma očima. Pleteš se, punk není móda, ale životní názor. Nemůže bejt mrtvej. Vskutku, leckde po Praze je psáno Punk's not dead.

Za týden jsem stála, cizorodý živel, v publiku punkového koncertu v Lucerně a duše mě bolela rozpaky nad kraválem kytar a nadšeným vytržením tisíců dětí, které se prostě jen chtěly odvázat. Jako se odvazovala moje generace na bigbítu a můj táta na swingu? Jde pořád jen o totéž: mladý kontra starý?

PUNK

Neměli jsme čas všimnout si jeho faktického zrodu, koncem šedesátých let nás soužily jiné starosti. A tak zatímco tady startovala normalizace, zrodilo se za oceánem hnutí desetiletých dětí, které z revolty proti rodičům a společnosti odcházely z domova žít - leckdy doslova - na smetiště. V roce 1970 Iggy Pop, kterého punkové považují za svého duchovního otce, vykřikoval na pódiu, že je "poslední kus hnoje" a že "se mu ze všeho zvedá žaludek". Pro pojmenování těchto životních pocitů tedy sedí samo slovo punk jako ulité. Původem z latiny, podle Oxfordského slovníku je zaznamenáno už od 16. století. Označuje pouliční děvku, cosi zkaženého, ničemného, bezcenného. Nepotřebného. Jako píchlá pneumatika, jako nepovedené a necvičené slůně v cirkuse.

Výbuch trval deset let, pak se punk stáhnul. Ale přežil. Rozpadlý do stovek odstínů, od čisté anarchie přes nazi punk až po straight-edge. K nám, jak bývá zvykem, se dostal se značným zpožděním. Ve své vlastní verzi.

Hovory s punkem

Ulice, hospoda, pódium a hlediště zřídkakdy v centru města. To je běžná punková scéna. S Petrem Bergmannem jsme se sešli v kavárně Slávie; paradoxně tahle idylická oáza proti Národnímu divadlu dneska taky patří k oblibě pražské undergroundové mládeže. V klidu, předesílám.

Přišel v civilu, jen vzadu s ohůnkem vlasů, pod tou slupkou bych punka nehádala. Poprvé mě napadlo, že jde asi přece jen o něco víc než o kouhouta zelené kštice a cvočky na bundě.

O co tedy?

"O životní názor. Nemít nad sebou žádný diktát, žádnou autoritu, být sám sebou. Za sebe bych řekl, že centrální fylozofií je anarchie. Únik ze společnosti. V patnácti, šestnácti se prostě začínáte zbavovat rodičů, školy, starých kamarádů, protože cítíte, že už s nimi nemůžete být, protože ta společnost už vám nemůže být sympatická. Nechci ji škodit, chci se jen separovat. Žít jak chci já. Dělat si, co chci já. Volně, svobodně. Free."

Když mě bylo tolik, jako mým dětem, šli světem hippies. Silný generační protest, adresovaný stejným věcem.

"Jenže oni měli program: sejdeme se v komunách, budeme na sebe hodný, budeme pomáhat slabším a dávat chudým, všechno budeme mít dohromady. Punk program nemá. Punk nechce napravovat, tohle je mu lhostejné, chce jenom pryč. Hippies se mohly přetrhnout aby svět daly do pořádku. My jsme se od nich poučili, že to nejde. A tak jdem od toho"

Takže rezignace?

"Absolutní"

To je smutné

"Je, proto ta černá barva, aspoň já to tak chápu"

Voláte po volnosti, přesto se jeden druhému až pedantsky podobáte.

"Punk není hnutí intelektuálů, kteří by toužili po originalitě. A hlavně, těm dětem, které se k němu dávají, se zdá, že chtějí-li se cítit svobodně, musí tak vypadat. Šokovat. Vypadat zuřivě. Punk není v podstatě agresivní, jen se brání. Před třemil, čtyřmi roky jsem třikrát seděl u policajtů jen proto, že jsem měl zelenočervenou hlavu. Lidi se nám posmívali, vyhrožovali, měli jsme strach, a přece jsme u punku zůstali. Bylo to šíleně depresivní. Můj kamarád Ondra mi jednou povídal: Podívej Petře, když už nechtějí chápat, co ím chceme říct, tak ať se nás aspoň bojí, přitvrdíme. Tím nemyslel pěsti, ale vzhled. Jen proto se punk chová cynicky a chce vypadat agresívně"

Přesto útočí, viz Rómové a Vietnamci.

"Omyl. Jednak jen odpovídáme na jejich útok, jednak v tom hrají roli především skinheadi. Samozřejmě, mezi desetitisíci punky u nás najdete lidi, kteří mají na to prát se, a taky to dělají, rváči se objevují v každém hnutí, nejsme vyjímkou. Ale není to naše parketa. Nechte nás být, my necháme být vás. Punk je pacifistické hnutí. Je proti rasismu, proti fašismu, proti všem formám náboženství, proti jakémukoli diktátorství. Ani mezi punkery neexistuje diktát, kdyby někdo chtěl rozkazovat, parta ho během týdne vyřadí. Že je punk násilnické hnutí je blábol bolševické propagandy, která v něm viděla možné nebezpečí, opoziční vlnu mládeže. Je fakt, že někdo tomu inklinoval, například jeden kamarád se mě ptal: hele, jsi víc pankáč jako anarchista nebo pankáč jako fašista? Někdo to skutečně neměl v hlavě srovnané."

Jak se vyroste z punku?

"Nijak. Spousta lidí hoi chápe jako módu, spousta lidí tvrdí, že po rozpadu skupiny Sex Pistols je mrtvý. Není to pravda. Z ideálů, z životního postoje se nevyroste. Samozřejmě je v tom věčný generační protest. Když se to tak vezme, byl punkem už Villon, ten motiv je cítit z jeho poezie: máme rádi špínu, špína je nám vhod, život nás vyplivne, pliveme na život.... to jsou verše z patnáctého století. Jen se tahle forma sociálního protestu na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let přeměnila na vyholené hlavy a počmárané bundy. Základ je stejný a ten vám zůstane celý život, ikdyž hodně z nás už dneska vypadá a žije trochu jinak. Kdo se přišel jen vyblbnout, většinou se na to brzy vykašlal. Beze zbytku."

O skinheadech

Domluvit si rande s "holou lebkou" jsem odstrkovala pár týdnů. Nebylo mě volno z představy, že zasednu ke stolu s někým, kdo - aspoň se mi zdálo - reprezentuje násilí.

Zasedla jsem ke kavárenskému stolku s dr. Vladimírem Franzem, a to posezení bylo mírumilovné, myslete si o tom co chcete. Vzděláním právník. Malíř. Povoláním hudebník, autor vážné až intelektuální scénické a jiné muziky. Zálibou sociolog, který definoval mnoho věcí trefně a promyšleně. Tvrdí, že není typický skinhead, nicméně tak vypadá: vlasy na milimetr, vysoké boty, maskáče.

A řekl: "To, že se ve světě skinheadi objevili, považuji sociálně za logické. Každá civilizovaná společnost se podvědomně brání agresivnímu pronikání promitivnější kultury, lidí, kteří mentalitou a temperamentem nejsou schopní přijmout místí pravidla soužití. Anglie má leta problémy s přívalem barevného přistěhovalctva. Německo s Turky. Francie s Araby. Co je ve dne cizokrajným folklórem, mění se soumrakem na organizovaný zločin, pasáctví, narkomanii, veksláctví, loupeže, vraždy. Tam kde stát nestačí zajistit klid, musí si tedy lidi pomoct sami. Tak - zcela organicky - vznikl skin."

Člověka vyvádějí z míry fylozofie, ve kterých zvučí jistá logika, ale kterým se z hlediska lidské morálky a citu musí bránit - někde vzadu v mozku mně zaťukal "soudce lynč". Ano i tohle všechno už tady bylo. Nejen jako urupce čistého násilí, ale i jako signál, že by se měly řešit věci, které se neřeší. Jenže 2000 let se lidstvo svými zákony snaží vyvarovat toho, aby někdo bral právo do svých rukou. Chceme čistý národ, chceme čistou Evropu! To heslo umí velmi zavádět. Nacionalismus! Potřebujeme ho v téhle podobě?

Vladimír Franz: "V Čechách do jisté míry chybějí pro punk i skinheady základní sociologické podmínky, respektive nejsou tak vyhraněné. Skinheadi oscilují mezi kraji levicí a krajní pravicí. S tendencemi až k fašismu, což je žhavé především ve Velké Británii a v Německu. Světový skin je někdy velká prasárna, od toho my jdeme dál."

-

    Pro ilustraci: začíná vycházet skinheadský časopis Čech(!). Vladimír Franz pro jeho rozjezd připravil pár bodů, které by se svým způsobem dali brát jako programové prohlášení českých skinheadů. Vybíráme z nich: bojujeme proti drogám; posilujeme fyzickou kondici; uvědomujeme si svoje vlastenectví; distancujeme se od fašismu... Mimochodem, pokud jde o vztah k drogám, jsou první undergroundové hnutí, které jde proti nim. Slyšela jsem i důvody: droga je špína, která člověku přináší rozklad. Jen ve zdravém těle zdravý duch.

Skinheadi nejsou na rozdíl od punku typicky generační hnutí. Jsou mnohem političtější, řekla bych, že především svým vlastenectvím až nacionalismem. Jeho ostrý boj za čistotu národa mu dokonce získává sympatie v nečekaných kruzích: kamarád viděl stařenky, které hlasitě povzbuzovali skiny, pochodující na Václavském náměstí. Jejich fyzická zdatnost a vůle jsou často nepopíratelné. Vladimír Franz dokonce soudí, že by mnozí z nich státu uměli legálně pomoct jako legální protiteroristické komando. Ne každý z nás má tak tvrdou mentalitu, i proto se skinheadi v celé republice počítají jen na stovky. Musím komentovat?

Punk není skinhead a naopak

Věčný omyl veřejného povědomí i hodně novinářů. Ta dvě hnutí jsou nejen svou podstatou rozdílná, ale dokonce jdou proti sobě. Kdo nevěří, ať se jde podívat na koncerty, kam neprozíravý pořadatelé pozvou kapely obou směrů; takřka vždycky to skončí střetem.

Viny, které jedno druhému předhazují, jdou kupodivu k jádru věci. Skinheadům vadí na punku jeho apatie. Sklon k pusté anarchii. Glorifikace osobní svobody - být free se stává jediným měřítkem všeho. Alkohol. Drogy. Lhostejnost. Nihilismus. "Kde skončíme jako národ, když se tahle generace válí v nudě po ulicích? Tak jak se svět vyvíjí, přežije jen ten, kdo je tvrdý " (Vladimír Franz)

Punk vyčítá skinheadům tendence k rasismu, fašismu a nacionalismu. K násilí. Podle nich mírnější česká varianta českých lebek neexistuje. Věří, že je to v nich, tak jako v celém světě. "Všude jsou s nimi problémy, dneska už v Argentině, v Malajsii, v Americe, v Evropě ... Dobře, u nás to není tak viditelné, nechodí s železnými tyčemi, ale násilí k nim patří"

Rasismus

Na jaře vyvrcholil rozruch kolem útoků na Rómy a Vietnamce. Za pachatele bylo označeno hnutí punk, znalečtější tisk mluvil o holých lebkách, skinheadech.

Obhájci obou seskupení takřka shodně tvrdí, že celá věc není tak jednoznačná. Připouštějí, že ve výtržnostech mohou figurovat horkokrevní punkové i skinheadi, kteří - s alkoholem v hlavě - v podstatě reagují na dlouhodobé útoky ze strany Rómů. Punkové se veřejně distancují od rasismum, holé lebky ve svých proklamacích odsuzují fašismus, hojně kvetoucí mezi skinheady na západ od našich hranic - o tom už byla řeč.

Vladimír Franz: "Fakt je, že v tomhle ale i u nás existují rozdíly. Český sever se liší od Prahy, tamnější holé lebky mají k agresi velmi blízko. A jsou to zdatní pětatřicátníci, žádné děti, které nevědí, co dělají."

Pokud je třeba tohle srovnat pevnou rukou, každý z nás to podepíše. Jenže na cestě za punkem a skinheady jsem došla k silnému pocitu, že ve výtržnostech tady něco nehraje. Dost drastických historek se ukázalo dobře šířenou fámou, neklid před volbami se prostě komusi hodil. Na aktivu příslušníků VB v úterý 15.května Petr Pithart řekl: "Nedávné útoky skinheadů proti Rómům a Vietnamcům vytvořili kritickou situaci. Je velmi pravděpodobné, že byli organizovány s nekalým politickým záměřem a že měly od počátku provokační charakter."

Hra s násilím? Hra na násilí? A co je pravda?

Vladimír Franz: "Nejsme ti, kdo tyhle bitky vyvolávají, aspoň ne většina z nás. Nechceme násilí za každou cenu. Člověk by jen měl umět zdravě si prosadit to, co chce."

Obracím v hlavě tuhle větu tisíce tváří. Účel světí prostředky. Jaký účel? Jaký cíl?

Ono to taky může fungovat opačně: nejdřív prostředky, až pak cíl. Jsou zkrátka lidi, kteří potřebují nebezpečí jako brambory sůl. Napětí, boj o život, kudlu v ruce, šanci tvrdě předvádět svojí fyzickou převahu. Zdatnost. Měla jsem kamaráda, který se v srpnu osmašedesátého přihlásil a dobrovlně, rukama vyhrabával nevybuchlou munici, kterou tady Rusové shazovali. Znala jsem kluka, který kdysi utekl a nechal se naverbovat do cizinecké legie. Od poklidu Vinohrad k močálům, střelbě a krvi Afriky. Bez mrazení v zádech nedokázali žít. Je pak už jen věcí morálky, jak s tim naložím. Zabiják a policajt někdy bývají z velmi příbuzného těsta. cesta od jednoho k druhému velmi krátká.

Takže může být i jen věcí inteligence, jak elegantní jméno svým psychickým zvláštnostem dám. Třeba - "čistý národ". Účel světí prostředky.

Vladimír Franz: "Jako existuje bílá a černá, existuje i dobro a zlo: Uvolnit to druhé je mnohem snazší - jak lehce vznikají totality a jak těžce se prosazuje demokracie! Ale polarita dobra a zla je vždycky a všude. A jde o to, najít a udržet jejich míru. Na Čarodějkách z Eastwicku, což nebyl nijak zvláštní film, mě napadla jedna věc: ať děláš co děláš, dělej to naplno, ale nesmíš škodit druhým"

Ano to beru. Ale nemám ten pocit, že by takhle mohlo znít skinheadské heslo. Myslim na holohlavé tlupy táhnoucí Prahou a severem Čech; ať už v tom hrálo roli cokoliv, jejich podíl na neklidu je jasný. Zarážející. Šokující.

Vladimír Franz: "Prožíváme logicky kocovinu po čtyřiceti letech kazajky. Uvolnil se ventil. Hodně dospívající mládeže se cítí společensky vyřazeno, jenže jejich vůle není dostatečně silná aby našli lepší způsob seberealizace. Vietnamci, Rómové, spory mezi lidmi, to snad časem vyprchá. Daleko větší nebezpečí cítím v lidech samotných. V nich. Uvnitř"

Nesrovnáš-li se se sebou, nesrovnáš se s druhým... mám tomu tak rozumět?

Snad ano. Je to ostatně věčná pravda.

Jednoho dne tomu doma stojíte tváří v tvář. Špendlíky, řemínky, cvočky. Díkybohu ne v tak extrémní podobě, ale je to tady. Dítě roste a začíná se vám vzdalovat. Patří jiným lidem, jiným kamarádům, jiným myšlenkám. Rodiče kontra děti, věčná témata neporozumění. Staletí, tisíciletí. Generační problém běží dějinami, nedá se zlikvidovat, zakázat, vymlátit.

Nebyli jsme jiní.

Nebo byli? Roste s časem agresivita těchto generačních vln? Nebo je to optický klam? Hippies našeho mládí nebyli jen květinové děti, jejich pracovním nástrojem byli drogy a občas tekla i krev.

Nechci fušovat do řemesla sociologům a psychologům, aby vysvětlili, co deprimuje naše děti, že sahají po tak šokujícím protestu. Co je - když ne nezaměstnanost - spojuje s těmi desetiletými Američánky, kteří v devětašedesátém roce odešli žít na smetiště. To bude jejich práce. Já jen mám strach. Jako měla moje máma, moje bába, prabába. Že ty děti ujedou. Že jejich nijak nový protest zústane samoúčelným gestem. Že nepoznají hranici, míru života a věci.

Zatim ji (snad) každá generace pochopila. Ale jejich nihilismus, jejich rezignace mě děsí. Mám strach, že právě tohle je nový tón, který punk přinesl.

Každé ráno mě u snídaně rozčílí náušnice a zježený vlas. Ale čert to vem, měřítko krásy není to hlavní. Jenže se bojím, že punk k nim přichází s tváří fylozofického návodu, jak proflákat život.

Tohle bych jim chtěla říct, a oni mi nerozumí.

Přirozeně, že mi nerozumí. Jsem o čtvrt století starší.

     Nebudu vám tady tvrdit, že punk je ta nejkrásnější věc na světě. Každej člověk ho může chápat odlišně, tak proto ty rozpory v názorech. Nechci tady názory sjednocovat, ani odnože punku, jen trošku přiblížim co to je. Základní myšlenky punku se dají říct pár slovy: provokace, individualita, nekonformita (nepřizpůsobení se), svoboda. Už od dávných dob středověku se určití jedinci snažili vybočovat z řady tupejch stád lidí, kteří ztratili vlastní názor na cokoli. K takovým lidem se nechcem hlásit ani my, nesou v sobě hloupost, zkaženost, přetvářku a lži. Neřikam, že my punkové jsme dokonalí lidé, ale jen se chcem odlišovat stejně tak jako třeba básníci z Pařížské bohémy v 18.století. Jsme zhnuseni věčnou honbou za penězma, kdy lidé zapomínaj na ostatní a začnou si hrabat pro sebe. Tenhle svět je opravdu odpornej, věčně se tu mezi sebou zabíjíme, věčně někdo krade, věčně někdo lže a cpe druhý sračkama. Už od pradávna ničíme naši matku Zemi, která se nyní začíná bránit přibývajícíma přírodníma katastrofama. Proto lidi provokujem svým vzhledem, je nám naprosto lhostejný co si o nás kdo myslí, nenecháme si kecat do toho jak žít. Proto ty postavený číra, probodaný kožený bundy s cvočkama, proto ty špinavý roztrhaný kalhoty, vysoký boty či provokující tričko. Lidi, který něco dělaj jen proto že to právě letí a nemají vlastní názor se nám hnusí. Svym odpornym vzhledem jim dáváme najevo co nosí oni uvnitř sebe.

Ještě se chci pozastavit nad hudbou. Punk může hrát opravdu každý, nezáleží na tom jestli umíte hrát nebo ne - v punku je důležitá myšlenka toho co hrajete. Nenechte se ovlivňovat ostatníma a tvořte vlastní. Z historie víme, že punk vznikl na vzpouře proti kapelám, které hrajou na úrovni virtuozity, koncertují na obřích, ve švech praskajících stadionech kde kontakt diváka s kapelou je naprosto nulový. Punk vrátil hudbu zpět do malých klubů kde si diváci můžou atmosféru perfektně vychutnat a kapela můžu přizpůsobit svůj repertoár požadavkům publika. Punk vrátil hudbu o několik let zpátky k začátkům rockové scény, kdy k hraní stačilo pár akordů a téměř žádné umění. Punk ukázal mládeži po celém světě, že nemusí stále poslouchat co jim cpou komerční společnosti, ale to co jim mluví z duše a vyslovuje nesouhlas s dobou či s něčím jiným.

Pár lidí k punku přidává drogy, já nemůžu říct že to k punku nepatří, protože je to svobodná volba každého z lidí. Chceš fetovat? Tak se třeba ufetuj k smrti, je to tvoje věc a tvůj život - ale necpi to ostatním a neohrožuj je. Co se drog týče, nesnášim je, ničí to lidi ještě víc než peníze. Jsou to odporný chemický sračky co z lidský bytosti udělaj mutanta a pak není cesty zpět - už se z toho nikdy nevyhrabete. K čemu si dokazovat krásy světa stavama který připomínaj noční můry? Na světě je tolik krás na který lidi zapomínaj.

Takže pokud se chcete stát punkem, stačí bejt svuj - používat vlastní rozum a nenechat ostatní aby vás ovlivňovali. Co se týče oblečení, vyserte se na kupování drahejch oblečků z obchodů. Předělávejte oblečení ze sekáčů, občas tam najdete opravdový unikáty.

Nic dalšího mě nenapadá, takže se pusťte do diskutování. Podívejte já sem taky člověk, takže ten článek může bejt totální sračka, ale pokusil jsem se to malinko přiblížit a snad nesklidim takovou kritiku. Klidně mě někdo opravte, budu jenom rád

     Punk se k nám začal dostávat různými kanály tak cca rok po svém průlomu v Británii, tzn. někdy v roce 1977. Hudební publicisté se o něm dozvídali ze stránek zahraničních hudebních magazínů (Melody Maker, New Musical Express), které si nechali ze Západu posílat, teenageři z jim bližšího německého plátku pro mládež Bravo, kde se fotografie pankáčů začaly postupně objevovat

    Je zvláštní, že prvními skutečnými fanoušky této hudby nebyla ani tak mladá, školou povinná generace - nakonec k nahrávkám punku bylo tehdy obtížné se dostat, takže vlastně jeho hudbu vůbec neznala - ale "staří kozlové" našeho androše a alternativy, tzn. Karel Habal, Pepa Vondruška, Mejla Hlavsa nebo Mikoláš Chadima. Tito v průměru pětadvacátníci měli zaprvé větší možnosti si punkové nahrávky obstarat a za druhé je cokoliv, co se vymykalo tehdejším zakonzervovaným hudebním modelům (hard rock, jazz rock), přirozeně zajímalo.

 • Proto také aktivní Karel Habal (v té době manažér Classic Rock´n´roll Bandu, ve kterém působil i Chadima) nadšeně zprostředkovával a distribuoval cenné punkové desky, které přivezl z Anglie, všem, kdo o ně měli zájem a zároveň se stal největším propagátorem této hudby u nás.

 • Proto také hudební publicista Josef "Zub" Vlček už v květnu 1978 v rámci VI. Pražských jazzových dní připravil v Divadle hudby již zmíněnou přednášku o punk rocku, ve které vysvětlil, co to punk rock je a "o co mu jde".

 • Proto také bývalý člen undergroundové Umělé Hmoty Pepa Vondruška zvaný "Vaťák" shodil houni a v roce 1978 založil skupinu Dom, která byla jakýmsi neumělým spojením mezi tvorbou Velvet Underground a punkem. Ona ta syrovost a neučesanost punkových kapel v sobě totiž něco ze starých Velvetů měla.

 • Proto ve stejné době také Mikoláš Chadima využiv svého krátkého vojenského sestřihu, nasadil na oči úzké černé brýle, navlékl se do kožené bundy se spoustou placek, a nazkoušel se svou kapelou Extempore celý punkový program pecek od Wire, Generation X, Magazine, Stranglers, či Dr. Feelgood. Josef "Zub" Vlček o tomto programu, který byl poprvé uveden v sále U Zábranských v Karlíně v únoru 1979, napsal v knize Excentrici v přízemí: "Po komponovaném bloku ´Zabíjačka´, který v sobě ještě nesl prvky tehdy pomalu doznívajícího jazz-rocku a ´progresivního rocku sedmdesátých let´, přidala skupina několik přejatých skladeb tehdejších anglických módních oblíbenců Generation X, Stranglers, Dr. Feelgood a Wire. Ale pozor! Vše s českými texty. Vyprodaný sál to přijal s nadšením. Nebylo divu, akademická hudba ostatních pražských souborů už lezla veřejnosti krkem, a tady se naskytla příležitost začít znovu jako v hloubi šedesátých let - bez příkras, z energetické prapodstaty rocku. Texty slibovaly humor (někdy až černý a cynický), recesi, parodii. Bláznivost budiž krásná, krása křečovitá."

  Existovaly samozřejmě i jiné cesty, jak se k punku dostat - velmi oblíbené tehdy byly například poslechové pořady Vlčkovy, Rejžkovy, byl to již zmiňovaný import časopisu Bravo do zemí českých. Kupříkladu základní punková osobnost naší scény, manažér teplických FPB Petr Růžička tvrdí, že někdy v roce 1976 nebo 1977 navštívil poslechový pořad Miloše Čuříka, který pustil první singl Damned, ovšem jenom jako takovou raritu, pikantní perličku.

  Milan Jonšta, člen asi nejspíše první punkové české kapely Hlavy 2000, říká: „Byl jsem v létě 1977 s rodičema v Jugoslávii, kde jsem si zakoupil německý časopis Bravo, tehdy ještě velmi tvrdý a tam jsem objevil fotografie Sex Pistols, Damned a Clash. Vypadali úplně jinak, byla to naprosto jiná rocková vizáž, než jaká tehdy letěla, protože ty skupiny byly ostřihaný nakrátko. Začal jsem se o ně zajímat, a když se mi ještě téhož roku dostaly do rukou jejich nahrávky, byl jsem v šoku. Kapely hrály jednoduše, 4-5 akordů, a bylo to tvrdé a zároveň melodické. Tehdy mě napadlo, že bysme to mohli vlastně zkusit taky. Okamžitě jsme založili kapelu a někdy v prosinci 1977 se konala v Havířově-Horakůvce první punková zábava.“ K uvedené citaci snad jednu krátkou poznámku - není jisté jestli se jednalo o rok 1977 nebo 1978.

Jisté je jen jedno - tyto první nesmělé impulsy vyprovokovaly zatím alespoň u několika jedinců zájem o úplně jiný druh hudby a úplně jiný životní styl.

  Bolševikovi samozřejmě dost dlouho trvalo, než v punkerech začal větřit nějaké větší nebezpečí. Na přelomu 70. a 80. let se jich u nás pohybovalo jen pár desítek a režim se navíc koncentroval na likvidaci undergroundových aktivit spojených s Plastiky, DG 307 a s nimi sympatizujícími folkovými písničkáři. Když se mu androš podařilo takřka rozprášit (věznění, donucení k emigraci, neustálé persekuce), zaměřil se na tzv. pražskou alternativní scénu a soubory typu Extempore, Švehlík, potažmo Jazzovou sekci, která na svých koncertech tyto kapely zprostředkovávala. Většina těchto umělců nosila dlouhé vlasy, provozovala divnou nesrozumitelnou hudbu, chovala se značně nekonvenčně a v rámci možností i svobodně - což pro Moc pochopitelně představovalo jisté ohrožení. Punkové pro ni byli se svými krátkými sestřihy nezajímaví, navíc v těch úplných počátcích jejich vizáž nevynikala nějakou přehnanou extravagancí. Manažér teplických punkových kapel Petr Růžička dokonce v seriálu Bigbít říká, že jeho F.P.B. byli zpočátku chváleni za to, že nejsou máničky a vypadají jako "slušní hoši".

  Léta 1985-1986 obecně znamenala v českém punku určité přeskupování sil a personální obměny. První punková generace z 1. pol. 80. let se nacházela v období, kdy její členové nastupovali na vojnu (mnozí z nich raději dobrovolně do psychiatrické léčebny), do různých škol, odcházeli do emigrace, takže tyto roky jsou ve znamení určitého zmatku, konce některých kapel, u jiných zase jejich začátků. Mnohé skupiny třeba i přežily, ale s totálně odlišným obsazením. Situace začala poněkud krystalizovat v roce 1987, takže zde můžeme hovořit o období tzv. druhé vlny českého punku.

  Jestliže první vlna z let 1980-84 zanechala nesmazatelné otisky v tuzemské punkové historii tvorbou kapel jako Zikkurat, Energie G, F.P.B., Kečup, A 64 a dalších, význam této druhé vlny spočíval spíše v rozmachu punkového hnutí jako takového. Zatímco první vlna měla svých pár kapel, které však hrály pro různorodé publikum, neboť punkerů u nás zatím nebylo příliš mnoho, po roce 1986 se situace hodně změnila. Vedle starých punkových matadorů, přeživších temné roky (i když po velkých potížích - FPB, Visací zámek), se v tuzemsku vyrojilo velké množství punkových kapel a jejich příznivců. Bylo to způsobeno několika příčinami:

     a) Styl ale také móda punku zasáhly teenagerské publikum v té nejlepší konstelaci – tzn. ve správný čas a ve správné době. V roce 1987 patnácti až devatenáctiletý kluk vyjádřil svoje nasrání a vztek z prostředí, ve kterém žil, spíše pomocí vyřvání se v rychlé punkové kapele nežli kompletováním depresí a smutků v nějakém ponurém pomalém androši. Takže tak trošku generační záležitost.

     b) S tím také souvisí stará známá snaha o odlišení se od ostatních – než chodit jako máničky, které si svůj vizuální protest odbyly hlavně v sedmdesátých a na začátku osmdesátých let (proto nosit dlouhé vlasy už vlastně byla „profláklá“ záležitost), raději vypadat jako naprostý šílenec, zplozenec jiného světa – tzn. nahonit číro, obléknout roztrhanou koženou bundu s desítkami punkových „placek“ nebo nápisů a křiklavě obarvené kalhoty. Nohy vsunout do vysokých vojenských bot. Ochrana před okolním světem pomocí navenek odpudivého až hororového zevnějšku funguje – známe to z přírody.

     c) Ze Západu se sem snadněji dostávaly nahrávky punkových kapel (ale vzpomeňme třeba i na Polské kulturní středisko – bylo lze tam zakoupit desku Dead Kennedy´s a také polské punkárny). Navíc tento již poněkud archaický styl oživila spousta nových hardcoreových kapel, které do něj přinesly větší agresivitu a nové hudební postupy.

     d) Punk dostával znovu relativně více prostoru v psaných médiích. Naposled se o něm takto hojně psalo (pochopitelně negativně) v kampani proti nové vlně během roku 1983. Pak jakoby tři roky vůbec neexistoval. V následujícím období zdánlivého uvolňování se objevily články např. o HNF, Visacím zámku, či Šanovu 1 i v nejčtenějším deníku Mladá fronta. Občas se o punku zmiňovaly samozřejmě hudební časopisy Melodie a Gramorevue, někdy i Mladý svět. Navíc se začaly množit i samizdatové punk-undergroundové fanziny, které byly šířeny pomocí kamarádů a známých po hospodách a na neoficiálních hudebních koncertech.

  "Na punku muselo totiž tehdejší moci vadit úplně všechno - především se příliš nedařilo ho ´zkulturnit´ a cenzorsky upravit (tak jako např. heavy metal) do podoby vhodné pro bezproblémovou konzumaci socialistickou mládeží. Potíže nebyly jen s provokativním vzhledem jeho protagonistů a s tím, že hudba je to ještě míň stravitelná než metal, ale především s texty popisujícími, většinou se syrovou upřímností a bez složitých metafor, reálný život tady a teď. Punk byl vždycky hudbou lidí, kteří se cítili ze společnosti vyřazení, anebo do ní patřit nechtěli, byl a je to prostor, kde má každý možnost se vyjádřit, tvořit podle svého, bez ohledu na konvence a normy. Není třeba dodávat, že něco tak spontánního a autentického bylo pro režim přinejmenším podezřelé až nebezpečné," napsal o českém punku 80. let publicista Filip Fuchs ve své knize Kytary a řev. S tím nelze nic jiného než souhlasit.

  Samozřejmě ani samotní punkové nebyli zrovna hoši, se kterými pustíte svoji dceru na večírek střední školy. I v této subskupině se vyskytovala spousta kecalů, pozérů, vyčuránků, vygumovaných hlav (alkohol, drogy), parchantů a kriminálníků. To nakonec potvrzuje publicista F. F. v knize Kytary a řev: „Na druhou stranu by nebylo správné si československý punk rock za minulého režimu příliš idealizovat. I když fungoval v nesrovnatelně obtížnějších podmínkách než v západní Evropě, nejednalo se o nějaké společenství Rychlých šípů. To, že byli všichni jakoby ´na jedné lodi´ neznamenalo, že by se lidi nervali na koncertech, nelikvidovali drogama a alkoholem, nehráli si na elitu českého punku, že by se v textech neobjevovalo rasistické svinstvo anebo že by kapely nesahaly k ústupkům vůči oficiálním institucím, když tu možnost dostaly.“

  Přesto lze prohlásit, že role punkerů na naší scéně druhé pol. 80. let byla důležitá alespoň z jednoho důvodu. Tak nějak totiž navázali na poselství androšů ze sedmdesátých a první poloviny 80. let, kteří svým životem a kulturními aktivitami mimo oficiální struktury, vytvářeli jakousi paralelní kulturu, která (i se svými klady a zápory) jakožto „nezávislá“ poskytovala prostor pro svobodnou a spontánní tvorbu komukoliv, kdo se nějak chtěl vyjádřit. Navíc punkové tato androšská společenství oživili jiným duchem, jinou hudbou, jinou vizáží a jiným druhem reakce na tehdejší zatuchlou společnost. A vytvořili tak podhoubí a zázemí pro široké pole různých alternativních stylů a s nimi spojených aktivit, které se u nás objevily v 90. letech. Budiž jim to připsáno k dobru.

  Punk se koncem 80. let stal pro určitou část teenagerské komunity oblíbeným rockovým životním stylem. Hlavně pro frustrovanou a deprimovanou mládež z měst byl přijatelný dík své svobodomyslnosti, nezávislosti, sklonem k anarchii a odmítání hmotných či materiálních statků. Byl prostě programem lidí, žijících na okraji společnosti a je jedno jestli je na tento okraj ona společnost vytlačila sama, anebo se na něj dostali díky vlastnímu přesvědčení žít mimo ni. Navíc zásadní rockovou myšlenku – být za každé situace rebelem – splňoval punk naprosto dokonale; jeho rebelství bylo vizuálně snadněji proklamativní, a i jeho syrová „neumětelská“ hudba nebyla nic než čirou provokací.

Tímhle článkem nechci „přepisovat“ dějiny punku, ani polemizovat o „zaručených“ faktech, spíš mi jde o to poskytnout vám pár zajímavých informací, jak to tenkrát asi v Británii vypadalo „den po dni“ a to v letech 1975 – 1977.

rok 1975

     16.listopadu

Premiéra skupiny Sex Pistols ve škole sv.Martina. Vychovatelka vypíná po deseti minutách elektřinu.

rok 1976

     Leden

New Musical Express má na obálce nadpis: Proč je většina rock ´n´rollu tak vzdálena každodennímu životu?

Sex Pistols začínají měsíc vystoupením na party sochaře Andrewa Logana. Celou tuhle snobskou party prokládají třemi brutálně neuspořádanými bloky a několika uvedeními skladby Iggiho Popa No Fun.

     Únor

První recenze koncertu Sex Pistols v New Musical Expressu (NME): „Opravdu nás nezajímá hudba,nás zajímá chaos“ říká Rotten redaktoru Neilu Spencerovi.

Pistole jsou po jediném vystoupení v londýnském Marquee zbaveni role předkapely souboru Eddie and The Hot Rods.

     Duben

Dave Higgs z Hot Rods říká novinářům: „Oni (Sex Pistols) nechtějí hrát,oni jen urážejí publikum. Rozbili nám aparaturu,takže teď nemáme nic. Čekali jsme,že se nám omluví,ale oni se na to vysrali“.

„Doufám,že už o nich neuslyšíme“, končí recenze v NME.

     Květen

Na koncertě v klubu Nashville Sex Pistols zmlátí jednoho diváka. Budoucí Pet Shop Boy Neil Tennant o tom píše zprávu do tamního tisku.

Skandál kolem půlnočního večírku Pistols v Islingtonu. Přibližně ve stejnou dobu natáčejí v produkci Chrise Speddinga první tři snímky.

     Červen

V klubu Nashville se konalo první vystoupení The Damned.

     Červenec

Howard Devoto a Peter Shelley v Manchesteru sestavili skupinu Buzzcocks. Bankovní úředník Mark Perry začíná ve své ložnici připravovat první punkový časopis, specializující se na punk a hospodský rock.

Americký státní svátek oslavila v londýnském sále Roundhouse divoká koncertní party – Flamin´Groovles, Ramones (britský debut) a Stranglers.

     Srpen

Neoficiální debut The Clash – krátkou dobu s Keithem Levenem (později Public Image Ltd.) jako pátým členem.

Labouristický poslanec James Dempsey zahajuje ve svém volebním obvodě ve skotském Coatbrige kampaň za zákaz prodeje l.LP Ramones ve Velké Británii. Ve svém článku v Glasgow Evening Times píše,že skladba Now I wanna sniff some glue (volně přeloženo „teď bych si čuch čikuli) vyzývá k fetování. Zmatený Joey Ramone na to reague slovy:“No ta píseň je samozřejmě legrace. Víme,že je to nebezpečný, vždycky já vám po tom zle“.

     Září

Program prvního punkového festivalu v londýnském 100 Club: Pondělí – Sex Pistols, The Clash, Suzie (!) and The Banshees, Subway Sect. Úterý – The Damned ,The Vibrators, Buzzcocks, Stinky Toys. Druhý den přichází jedna dívka o oko po zranění způsobeném střepem vržené láhve od piva. Policie se snaží obvinit Sida Viciouse, tehdy bubeníka Banshees. Po přehlídce je v klubu navěky zakázán punk.

     Říjen

Sex Pistols podepisují smlouvu s EMI a následující den natáčejí Anarchy In The U.K. Johny Rotten říká reportérovi:“To blbý publikum neví, proč jsme v kapele. Jsme v ní proto,že jsme otrávený z těch starejch prďolů, jako by měla bejt každá poctivá lidská bytost“.

Budoucí člen The Pogues Shane McGowan se vrací z koncertu The Clash s natrženým uchem.

     Listopad

The Damned vydávájí singl New Rose, vůbec první punkovou desku.

Vychází singl Anarchy In The UK, je vyvraceno,že na desce hraje špičkový studiový kytarista Chris Spedding…“Spedding tak dobře nehraje“ tvrdí suveréně Paul Cook. Recenze singlu v NME: „Mizerná deska….Rottenův projev je prázdný,píseň naivní až k smíchu a celek připomíná třeťák z Who“.

     Prosinec

V Londýně debutuje skupina Eater. Průměrný věk – 15 let. Sex Pistols se objevují v neznámějším britském zpravodajském pořadu Today – v poslední chvíli zaskakují za Queen. V přímém přenosu zasypou moderátora Billa Grundyho vodopádem sprostých slov a urážek, dlouhým minutu a čtyřicet vteřin.

Daily Mirror:“Sprostota a zuřivost“. Britský tisk šílí, Grundy, který vulgární sprchu vyprovokoval, dostává výpověď, budoucí koncerty Pistolí v nejistotě. Zaměstnanci EMI odmítají distribuovat singl Anarchy In The UK.

První koncert prvního turné Sex Pistols (3.prosince) na Norwich University zrušen.

6. prosince se sestavě Johny Thunders´Heatrbreakers, The Clash, The Damned a Sex Pistols podařilo vystoupit na universitě v Leedsu. Ohlas byl smíšený. Ze zbývajících patnácti koncertů se uskutečnilo jen pět.

Matka Paula Cooka o Rottenovi říká v Daily Mail:“ Byl to tichý hoch, …pořád se tvářící depresivně, nikdy příliš nejedl a sedával v koutku naší kuchyně“.

Stranglers podepisují smlouvu s United Artists.

rok 1977

     Leden

The Clash zahajují provoz v klubu Roxy v londýnské čtvrti Covent Garden. Jeden z konzervativců v parlamentu píše dopis Johnymu Readovi (šéf EMI) po tom, co členové Sex Pistols učinili několik výtržností na letišti Heathrow, že EMI podporuje spodinu.

EMI ohlašuje konec spolupráce se Sex Pistols a zaplatí jí odstupné 40 000 liber. Výlisky Anarchy In The UK jsou zničeny.

Koncert Stranglers v Rainbow byl přerušen poté, co Hugh Cornwell přišel na podium v tričku s nápise Fuck.

The Jam podepsali smlouvu s Polydorem. „Pro příští píseň rozladíme kytary a možná se vám to bude líbit víc“ říká Paul Weller (The Jam) když publikum v Roxy moc netleská.

V hlasování NME je Anarchy In The UK třetím nejlepším singlem roku.

Vyšlo první LP The Damned.

Folkař Roy Harper se stává punkovým hrdinou poté, co je hospitalizován v nemocnici se vzácnou nemocí,jíž si přivodil tím, že dával umělé dýchání z úst do úst ovci.

     Březen

6.března vyhodili Pistols basáka Glena Matlocka a nahradili ho bývalým bubeníkem Banshees a dlouholetým Rottenovým kamarádem Sidem Viciousem. Pár dní nato (10.března) podepisují smlouvu s A&M na stole před Buckinghamským palácem. V předvečer dalších koncertních zákazů varuje McLaren:“Opustíme Británii po dobrém“.

V Leicestru byl kytarista Generation X Bob Andrews odvezen do nemocnice po zásahu půllitrem přímo na pódiu.

18.března podepisují The Clash smlouvu s CBS a vychází singl White Riot.

Už za pouhý jeden týden vypovídají A&M Sex Pistols smlouvu. Bez komentáře. Údajným důvodem měla být rvačka Sida Viciouse s televizními pracovníky v klubu Speakeasy a vymlácení kanceláře A&M brzy po podpisu smlouvy. Odstupné 75 000 liber a opětovné zničení výlisků nového singlu God Save The Queen.

     Duben

The Damned jsou prvními britskými punkery, hrajícími v Americe – pět večerů v klubu CBGB´s.

V Paříži na Mont de Marsan se koná první punkový festival na kontinentě. Účastní se ho Generation X, The Jam a The Police.

Vychází první LP The Clash. Joe Strummer je v severním Londýně potrestán za poškozování – počmárání zdi sprayem. Co na ni psal? The Clash!

Dublinští punks Boomtown Rats přijíždejí poprvé do Londýna. „Měli bychom lidem ke vstupu přidat jako cenu kilo syrových jater“ říká jejich zpěvák, později známý humanista Bob Geldof.

God Save The Queen se dostává na vrchol hitparády.

Poslanec Marcus Lipton říká: „ Jestliže hodlá rocková hudba zničit naše instituce, pak by měla být zničená dřív, než k tomu dojde“.

     Květen

The Clash, Subway Sect, The Jam a Buzzcocks vyrážejí na turné pojmenováném White Riot. Po hádce o aparaturu opouštějí The Jam turné.

V Canterbury seskakuje Jean Jacques Burnell (The Stranglers) z pódia a napadá pořadatele.

Turné White Riot končí malou bitkou mezi členy kapel v Rainbow Theatre – výsledek 200 zničených židlí a rozhořčené články v novinách.

Sex Pistols podepisují 14.května smlouvu s Virgin Records

     Červen

Londýnský magistrát donutil The Jam aby zrušili připravovaný koncert na stadionu Chelsea. Dav před pokladnami musí rozhánět policie.

Na koncertě The Damned  s  The Adverts v Lincoln Drill Hall je dav napaden protipunkovými gangy .

15. června oslavují Sex Pistols stříbrné jubilemu královského páru na party s pozvanými hosty na parníku plujícím po Temži. Vystoupení je přerušeno nezvanými hosty – říční policií, která uvěznila 11 lidí. Malcolm McLaren to komentoval:“Bál jsem se,že kdybych si uprdnul, tak mě zavřou taky za urážku veřejného činitele“.

V Sunday Times píše rozhořčený čtenář na adresu Sex Pistols: „To musí být Rusové!“

Rotten je 18.června napaden žiletkami ozbrojenými „vlastenci“, když odchází ze studia v severním Londýně. „Obáváme se „,tvrdí Virgin Records „že hrozí další vlna útoků na skupinu i další punkery. Je před námi léto nenávisti. Pochopitelně jsme kapele zaplatili osobní strážce“.

Den poté je před stanicí metra Shephards Bush napaden Paul Cook šestičlenným gangem a bit železnou tyčí.

21.června jsou Gaye Adventová a TV Smith z The Adverts napadeni v Hammersmithu místními teddy boys. Když je v nemocnici ošetřili, řekl jim lékař: „ A co jste čekali, když jste takhle oblečeni“.

Hned po propuštění z nemocnice je Johny Rotten napaden v Dingwalls, když se jen na chvilku jeho osobní strážce opozdí.

     Červenec

Pro sběratele vydávají The Damned v omezeném nákladu singl Stretcher Case Baby/Sick of Being Sick, který už nemá nikdy vyjít.

Sex Pistols vydávají singl Pretty Vacant. Je to jejich první deska prodávaná i v obchodních domech.

JJ Burnell ze Stranglers je povolán do francouzké armády.

Koncert The Damned je napaden gangy,ozbrojenými cihlami a klacky. Skupina je atakována v šatně.“Je jediný důvod,proč k tomu došlo. Aby měl Daily Mail co tisknout na první straně“ řekl potom bubeník Rat Scabies.

Bob Geldof je napaden na pódiu v klubu Music Machine.

The Clash mají vystoupit na Digbert Ring Market. Na plakátech je napsáno:Poslední velká akce,než půjdeme do vězení. Koncert je zrušen a znovu svolán do tančírny Barbarella. Rozhořčení fanoušci si stěžují,že si kapela hověla v limuzíně CBS,zatímco oni stáli před zavřeným vchodem.

Sex Pistols odjíždejí na krátké turné po Skandinávii.

     Srpen

Na druhém festivalu v Mont de Marsan nevystupují The Jam, protože nebyli správně plakátováni The Damned představují druhého kytaristu Lu a jejich basista Captain Sensible odmítá hrát, protože byl přímo na pódiu nakopán do orgánů jedním z bedňáků The Clash za to, že při koncertě „klešáků“ po nich házel smrduté bombičky.

Sex Pistols pořádají inkognito turné po Anglii. Program uvádí jen možná místa a možné pseudonymy. Začíná se ve Wolverhamptonu pod názvem The Spots (Sex Pistols on Tour).

     Září

The Stranglers podnikají obrovské turné po Británii, jež je považováno za oficiální přijetí punku největšími koncertními sály v Anglii.

Premiéra filmu The Original Punk Rock Movie v londýnské ICA. Sid Vicious v něm popisuje policejní prohlídku na lodi při temžském incidentu:“ Když se mi policajti dívali do řiti,jestli tam nemám drogy,tak jsem jim prděl do ksichtů a snažil se je posrat“.

První rozpad – skupina Chelsea

Zpěvák Dave Fabian z The Damned se oženil.

     Říjen

Jimmy Pursey ze Sham 69 je uvězněn po obvinění z „nebezpečného chování“. Stalo se tak během čtyřiadvacetihodinového punkového koncertu na střeše londýnského klubu Vortex.

Vydán poslední singl Sex Pistols s Johny Rottenem, Holidays In The Sun.

V Edinburghu v té době prozrazuje Midge Ure ( v té době Rich Kids, potom Ultravox), že mu kdysi nabízel McLaren místo zpěváka v Sex Pistols.

Zákaz koncertu The Clash v Belfastu přichází na poslední chvíli. Následuje bitka fanoušků s policií před Ulsterskou halou.

     Listopad

Vychází Never Mind The Bollocks od Sex Pistols, roste bouře kontroverzí ohledně názvu alba a písní Bodies a God Save The Queen.

Při clashovském turné Complete Control dostal Mick Jones kytarou do hlavy a hostující americký punk Richard Hell byl zasažen prskavkou do obličeje.

     Prosinec

První soud kvůli obscenitě názvu LP Sex Pistols se konal v Nottinghamu. Ředitel Virgin records: „Já myslím, že je to spíš sranda“. Po třech dnech je případ u ledu.

Sex Pistols pořádají malou neorganizovanou předvánoční šňůru. Na Brunell University hrají poprvé Belsen Was a Gas. „ První byla na řadě královna, teď Židé“, komentoval to poslanec Marcus Lipton.

V hlasování módního časopisu Vogue byl Johny Rotten jmenován jako jeden z největších úspěchů roku.

A tímto okamžikem, ještě dřív než se rozpadli Sex Pistols byla celá podstata punku u konce.

Jenže ve chvíli, kdy takhle v Anglii umírali první generace punku, začaly se teprve rodit desítky a stovky punkových skupin po celém světě….