Dobře, končím náš dlouhý punkový rozhovor, protestujete. Ale předpokládejme, že teď nastanou nové časy a společnost se srovná. Nesebere vám to téma?

Ne, povídá Petr Bergmann. Protože to, proti čemu jdeme, není věc politiky. Punk vidí problémy v lidech, kteří jsou kolem něj. V rodičích, kantorech, v sousedce . . . Ty já nemůžu brát a nikdy se mezi ně nezařadím, to je moje fylozofie. V českém člověku vždycky byla nějaká malost, závist, potřeba sekýrovat, neumíme nechat jeden druhého žít, jak si chce. A tohle z našeho národa nevygumuje žádná revoluce.

Jak jsem potkala punky

Jednoho krásného dne tomu doma stojíte tváří v tvár. Ucho propíchnuté zavíracím špendlíkem, řemínky na zápěstí, černé triko, vlasy slepené do tvrdých pramínků. Během vteřiny ze mě vyprchaly všechny vzpomínky o revoltě mého mládí. Křičela jsem: vypadáte jako šašci! Když neni v hlavě, musí být na hlavě! (Tohle nemohlo zabrat) Zkusila jsem těžší kalibr: Jste s tím sto let za opicema, punk ve světě už toho dávno nechal.

Ten starší na mě hleděl klidnýma očima. Pleteš se, punk není móda, ale životní názor. Nemůže bejt mrtvej. Vskutku, leckde po Praze je psáno Punk's not dead.

Za týden jsem stála, cizorodý živel, v publiku punkového koncertu v Lucerně a duše mě bolela rozpaky nad kraválem kytar a nadšeným vytržením tisíců dětí, které se prostě jen chtěly odvázat. Jako se odvazovala moje generace na bigbítu a můj táta na swingu? Jde pořád jen o totéž: mladý kontra starý?

PUNK

Neměli jsme čas všimnout si jeho faktického zrodu, koncem šedesátých let nás soužily jiné starosti. A tak zatímco tady startovala normalizace, zrodilo se za oceánem hnutí desetiletých dětí, které z revolty proti rodičům a společnosti odcházely z domova žít - leckdy doslova - na smetiště. V roce 1970 Iggy Pop, kterého punkové považují za svého duchovního otce, vykřikoval na pódiu, že je "poslední kus hnoje" a že "se mu ze všeho zvedá žaludek". Pro pojmenování těchto životních pocitů tedy sedí samo slovo punk jako ulité. Původem z latiny, podle Oxfordského slovníku je zaznamenáno už od 16. století. Označuje pouliční děvku, cosi zkaženého, ničemného, bezcenného. Nepotřebného. Jako píchlá pneumatika, jako nepovedené a necvičené slůně v cirkuse.

Výbuch trval deset let, pak se punk stáhnul. Ale přežil. Rozpadlý do stovek odstínů, od čisté anarchie přes nazi punk až po straight-edge. K nám, jak bývá zvykem, se dostal se značným zpožděním. Ve své vlastní verzi.

Hovory s punkem

Ulice, hospoda, pódium a hlediště zřídkakdy v centru města. To je běžná punková scéna. S Petrem Bergmannem jsme se sešli v kavárně Slávie; paradoxně tahle idylická oáza proti Národnímu divadlu dneska taky patří k oblibě pražské undergroundové mládeže. V klidu, předesílám.

Přišel v civilu, jen vzadu s ohůnkem vlasů, pod tou slupkou bych punka nehádala. Poprvé mě napadlo, že jde asi přece jen o něco víc než o kouhouta zelené kštice a cvočky na bundě.

O co tedy?

"O životní názor. Nemít nad sebou žádný diktát, žádnou autoritu, být sám sebou. Za sebe bych řekl, že centrální fylozofií je anarchie. Únik ze společnosti. V patnácti, šestnácti se prostě začínáte zbavovat rodičů, školy, starých kamarádů, protože cítíte, že už s nimi nemůžete být, protože ta společnost už vám nemůže být sympatická. Nechci ji škodit, chci se jen separovat. Žít jak chci já. Dělat si, co chci já. Volně, svobodně. Free."

Když mě bylo tolik, jako mým dětem, šli světem hippies. Silný generační protest, adresovaný stejným věcem.

"Jenže oni měli program: sejdeme se v komunách, budeme na sebe hodný, budeme pomáhat slabším a dávat chudým, všechno budeme mít dohromady. Punk program nemá. Punk nechce napravovat, tohle je mu lhostejné, chce jenom pryč. Hippies se mohly přetrhnout aby svět daly do pořádku. My jsme se od nich poučili, že to nejde. A tak jdem od toho"

Takže rezignace?

"Absolutní"

To je smutné

"Je, proto ta černá barva, aspoň já to tak chápu"

Voláte po volnosti, přesto se jeden druhému až pedantsky podobáte.

"Punk není hnutí intelektuálů, kteří by toužili po originalitě. A hlavně, těm dětem, které se k němu dávají, se zdá, že chtějí-li se cítit svobodně, musí tak vypadat. Šokovat. Vypadat zuřivě. Punk není v podstatě agresivní, jen se brání. Před třemil, čtyřmi roky jsem třikrát seděl u policajtů jen proto, že jsem měl zelenočervenou hlavu. Lidi se nám posmívali, vyhrožovali, měli jsme strach, a přece jsme u punku zůstali. Bylo to šíleně depresivní. Můj kamarád Ondra mi jednou povídal: Podívej Petře, když už nechtějí chápat, co ím chceme říct, tak ať se nás aspoň bojí, přitvrdíme. Tím nemyslel pěsti, ale vzhled. Jen proto se punk chová cynicky a chce vypadat agresívně"

Přesto útočí, viz Rómové a Vietnamci.

"Omyl. Jednak jen odpovídáme na jejich útok, jednak v tom hrají roli především skinheadi. Samozřejmě, mezi desetitisíci punky u nás najdete lidi, kteří mají na to prát se, a taky to dělají, rváči se objevují v každém hnutí, nejsme vyjímkou. Ale není to naše parketa. Nechte nás být, my necháme být vás. Punk je pacifistické hnutí. Je proti rasismu, proti fašismu, proti všem formám náboženství, proti jakémukoli diktátorství. Ani mezi punkery neexistuje diktát, kdyby někdo chtěl rozkazovat, parta ho během týdne vyřadí. Že je punk násilnické hnutí je blábol bolševické propagandy, která v něm viděla možné nebezpečí, opoziční vlnu mládeže. Je fakt, že někdo tomu inklinoval, například jeden kamarád se mě ptal: hele, jsi víc pankáč jako anarchista nebo pankáč jako fašista? Někdo to skutečně neměl v hlavě srovnané."

Jak se vyroste z punku?

"Nijak. Spousta lidí hoi chápe jako módu, spousta lidí tvrdí, že po rozpadu skupiny Sex Pistols je mrtvý. Není to pravda. Z ideálů, z životního postoje se nevyroste. Samozřejmě je v tom věčný generační protest. Když se to tak vezme, byl punkem už Villon, ten motiv je cítit z jeho poezie: máme rádi špínu, špína je nám vhod, život nás vyplivne, pliveme na život.... to jsou verše z patnáctého století. Jen se tahle forma sociálního protestu na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let přeměnila na vyholené hlavy a počmárané bundy. Základ je stejný a ten vám zůstane celý život, ikdyž hodně z nás už dneska vypadá a žije trochu jinak. Kdo se přišel jen vyblbnout, většinou se na to brzy vykašlal. Beze zbytku."

O skinheadech

Domluvit si rande s "holou lebkou" jsem odstrkovala pár týdnů. Nebylo mě volno z představy, že zasednu ke stolu s někým, kdo - aspoň se mi zdálo - reprezentuje násilí.

Zasedla jsem ke kavárenskému stolku s dr. Vladimírem Franzem, a to posezení bylo mírumilovné, myslete si o tom co chcete. Vzděláním právník. Malíř. Povoláním hudebník, autor vážné až intelektuální scénické a jiné muziky. Zálibou sociolog, který definoval mnoho věcí trefně a promyšleně. Tvrdí, že není typický skinhead, nicméně tak vypadá: vlasy na milimetr, vysoké boty, maskáče.

A řekl: "To, že se ve světě skinheadi objevili, považuji sociálně za logické. Každá civilizovaná společnost se podvědomně brání agresivnímu pronikání promitivnější kultury, lidí, kteří mentalitou a temperamentem nejsou schopní přijmout místí pravidla soužití. Anglie má leta problémy s přívalem barevného přistěhovalctva. Německo s Turky. Francie s Araby. Co je ve dne cizokrajným folklórem, mění se soumrakem na organizovaný zločin, pasáctví, narkomanii, veksláctví, loupeže, vraždy. Tam kde stát nestačí zajistit klid, musí si tedy lidi pomoct sami. Tak - zcela organicky - vznikl skin."

Člověka vyvádějí z míry fylozofie, ve kterých zvučí jistá logika, ale kterým se z hlediska lidské morálky a citu musí bránit - někde vzadu v mozku mně zaťukal "soudce lynč". Ano i tohle všechno už tady bylo. Nejen jako urupce čistého násilí, ale i jako signál, že by se měly řešit věci, které se neřeší. Jenže 2000 let se lidstvo svými zákony snaží vyvarovat toho, aby někdo bral právo do svých rukou. Chceme čistý národ, chceme čistou Evropu! To heslo umí velmi zavádět. Nacionalismus! Potřebujeme ho v téhle podobě?

Vladimír Franz: "V Čechách do jisté míry chybějí pro punk i skinheady základní sociologické podmínky, respektive nejsou tak vyhraněné. Skinheadi oscilují mezi kraji levicí a krajní pravicí. S tendencemi až k fašismu, což je žhavé především ve Velké Británii a v Německu. Světový skin je někdy velká prasárna, od toho my jdeme dál."

-

    Pro ilustraci: začíná vycházet skinheadský časopis Čech(!). Vladimír Franz pro jeho rozjezd připravil pár bodů, které by se svým způsobem dali brát jako programové prohlášení českých skinheadů. Vybíráme z nich: bojujeme proti drogám; posilujeme fyzickou kondici; uvědomujeme si svoje vlastenectví; distancujeme se od fašismu... Mimochodem, pokud jde o vztah k drogám, jsou první undergroundové hnutí, které jde proti nim. Slyšela jsem i důvody: droga je špína, která člověku přináší rozklad. Jen ve zdravém těle zdravý duch.

Skinheadi nejsou na rozdíl od punku typicky generační hnutí. Jsou mnohem političtější, řekla bych, že především svým vlastenectvím až nacionalismem. Jeho ostrý boj za čistotu národa mu dokonce získává sympatie v nečekaných kruzích: kamarád viděl stařenky, které hlasitě povzbuzovali skiny, pochodující na Václavském náměstí. Jejich fyzická zdatnost a vůle jsou často nepopíratelné. Vladimír Franz dokonce soudí, že by mnozí z nich státu uměli legálně pomoct jako legální protiteroristické komando. Ne každý z nás má tak tvrdou mentalitu, i proto se skinheadi v celé republice počítají jen na stovky. Musím komentovat?

Punk není skinhead a naopak

Věčný omyl veřejného povědomí i hodně novinářů. Ta dvě hnutí jsou nejen svou podstatou rozdílná, ale dokonce jdou proti sobě. Kdo nevěří, ať se jde podívat na koncerty, kam neprozíravý pořadatelé pozvou kapely obou směrů; takřka vždycky to skončí střetem.

Viny, které jedno druhému předhazují, jdou kupodivu k jádru věci. Skinheadům vadí na punku jeho apatie. Sklon k pusté anarchii. Glorifikace osobní svobody - být free se stává jediným měřítkem všeho. Alkohol. Drogy. Lhostejnost. Nihilismus. "Kde skončíme jako národ, když se tahle generace válí v nudě po ulicích? Tak jak se svět vyvíjí, přežije jen ten, kdo je tvrdý " (Vladimír Franz)

Punk vyčítá skinheadům tendence k rasismu, fašismu a nacionalismu. K násilí. Podle nich mírnější česká varianta českých lebek neexistuje. Věří, že je to v nich, tak jako v celém světě. "Všude jsou s nimi problémy, dneska už v Argentině, v Malajsii, v Americe, v Evropě ... Dobře, u nás to není tak viditelné, nechodí s železnými tyčemi, ale násilí k nim patří"

Rasismus

Na jaře vyvrcholil rozruch kolem útoků na Rómy a Vietnamce. Za pachatele bylo označeno hnutí punk, znalečtější tisk mluvil o holých lebkách, skinheadech.

Obhájci obou seskupení takřka shodně tvrdí, že celá věc není tak jednoznačná. Připouštějí, že ve výtržnostech mohou figurovat horkokrevní punkové i skinheadi, kteří - s alkoholem v hlavě - v podstatě reagují na dlouhodobé útoky ze strany Rómů. Punkové se veřejně distancují od rasismum, holé lebky ve svých proklamacích odsuzují fašismus, hojně kvetoucí mezi skinheady na západ od našich hranic - o tom už byla řeč.

Vladimír Franz: "Fakt je, že v tomhle ale i u nás existují rozdíly. Český sever se liší od Prahy, tamnější holé lebky mají k agresi velmi blízko. A jsou to zdatní pětatřicátníci, žádné děti, které nevědí, co dělají."

Pokud je třeba tohle srovnat pevnou rukou, každý z nás to podepíše. Jenže na cestě za punkem a skinheady jsem došla k silnému pocitu, že ve výtržnostech tady něco nehraje. Dost drastických historek se ukázalo dobře šířenou fámou, neklid před volbami se prostě komusi hodil. Na aktivu příslušníků VB v úterý 15.května Petr Pithart řekl: "Nedávné útoky skinheadů proti Rómům a Vietnamcům vytvořili kritickou situaci. Je velmi pravděpodobné, že byli organizovány s nekalým politickým záměřem a že měly od počátku provokační charakter."

Hra s násilím? Hra na násilí? A co je pravda?

Vladimír Franz: "Nejsme ti, kdo tyhle bitky vyvolávají, aspoň ne většina z nás. Nechceme násilí za každou cenu. Člověk by jen měl umět zdravě si prosadit to, co chce."

Obracím v hlavě tuhle větu tisíce tváří. Účel světí prostředky. Jaký účel? Jaký cíl?

Ono to taky může fungovat opačně: nejdřív prostředky, až pak cíl. Jsou zkrátka lidi, kteří potřebují nebezpečí jako brambory sůl. Napětí, boj o život, kudlu v ruce, šanci tvrdě předvádět svojí fyzickou převahu. Zdatnost. Měla jsem kamaráda, který se v srpnu osmašedesátého přihlásil a dobrovlně, rukama vyhrabával nevybuchlou munici, kterou tady Rusové shazovali. Znala jsem kluka, který kdysi utekl a nechal se naverbovat do cizinecké legie. Od poklidu Vinohrad k močálům, střelbě a krvi Afriky. Bez mrazení v zádech nedokázali žít. Je pak už jen věcí morálky, jak s tim naložím. Zabiják a policajt někdy bývají z velmi příbuzného těsta. cesta od jednoho k druhému velmi krátká.

Takže může být i jen věcí inteligence, jak elegantní jméno svým psychickým zvláštnostem dám. Třeba - "čistý národ". Účel světí prostředky.

Vladimír Franz: "Jako existuje bílá a černá, existuje i dobro a zlo: Uvolnit to druhé je mnohem snazší - jak lehce vznikají totality a jak těžce se prosazuje demokracie! Ale polarita dobra a zla je vždycky a všude. A jde o to, najít a udržet jejich míru. Na Čarodějkách z Eastwicku, což nebyl nijak zvláštní film, mě napadla jedna věc: ať děláš co děláš, dělej to naplno, ale nesmíš škodit druhým"

Ano to beru. Ale nemám ten pocit, že by takhle mohlo znít skinheadské heslo. Myslim na holohlavé tlupy táhnoucí Prahou a severem Čech; ať už v tom hrálo roli cokoliv, jejich podíl na neklidu je jasný. Zarážející. Šokující.

Vladimír Franz: "Prožíváme logicky kocovinu po čtyřiceti letech kazajky. Uvolnil se ventil. Hodně dospívající mládeže se cítí společensky vyřazeno, jenže jejich vůle není dostatečně silná aby našli lepší způsob seberealizace. Vietnamci, Rómové, spory mezi lidmi, to snad časem vyprchá. Daleko větší nebezpečí cítím v lidech samotných. V nich. Uvnitř"

Nesrovnáš-li se se sebou, nesrovnáš se s druhým... mám tomu tak rozumět?

Snad ano. Je to ostatně věčná pravda.

Jednoho dne tomu doma stojíte tváří v tvář. Špendlíky, řemínky, cvočky. Díkybohu ne v tak extrémní podobě, ale je to tady. Dítě roste a začíná se vám vzdalovat. Patří jiným lidem, jiným kamarádům, jiným myšlenkám. Rodiče kontra děti, věčná témata neporozumění. Staletí, tisíciletí. Generační problém běží dějinami, nedá se zlikvidovat, zakázat, vymlátit.

Nebyli jsme jiní.

Nebo byli? Roste s časem agresivita těchto generačních vln? Nebo je to optický klam? Hippies našeho mládí nebyli jen květinové děti, jejich pracovním nástrojem byli drogy a občas tekla i krev.

Nechci fušovat do řemesla sociologům a psychologům, aby vysvětlili, co deprimuje naše děti, že sahají po tak šokujícím protestu. Co je - když ne nezaměstnanost - spojuje s těmi desetiletými Američánky, kteří v devětašedesátém roce odešli žít na smetiště. To bude jejich práce. Já jen mám strach. Jako měla moje máma, moje bába, prabába. Že ty děti ujedou. Že jejich nijak nový protest zústane samoúčelným gestem. Že nepoznají hranici, míru života a věci.

Zatim ji (snad) každá generace pochopila. Ale jejich nihilismus, jejich rezignace mě děsí. Mám strach, že právě tohle je nový tón, který punk přinesl.

Každé ráno mě u snídaně rozčílí náušnice a zježený vlas. Ale čert to vem, měřítko krásy není to hlavní. Jenže se bojím, že punk k nim přichází s tváří fylozofického návodu, jak proflákat život.

Tohle bych jim chtěla říct, a oni mi nerozumí.

Přirozeně, že mi nerozumí. Jsem o čtvrt století starší.