Křičím z plných plic ne a stejně mě nikdo neslyší. Je tma, jsem někdo vysoko na skále a pevně stojím na nohou. Kousky kamene se drolí a padají dolů. Stejně tak jako zážitky a lidi, který se mi míhají v životě. Chvíli stojí se mnou, dívají se z těch výšin a pak uvíznou někde v temnotě a ztratí se mi úplně. Občas zaťukají na mé dveře a já si na chvíli vzpomenu na to, kdy jsme se usmívali, bavili, nic neřešili a bylo nám dobře na svět. A teď - ťuk, ťuk, ťuk... a nic. Nezajímá mě to. Je to pryč a nechápu, co my měli společného a vůbec mě nezajímá jak se má ten druhej...
Ať si prdel políbí, komu se to nelíbí napsal/a: xmagdalen 18:10 | Link


Komentáře

« Domů | Přidej komentář