Dívám se na oblohu...na noční nebe.
V hlavě mám přitom jen a jen Tebe.
Jakpak se asi máš? Copak děláš?
To já nevím...vědět o sobě nedáš.
Jsem Ti ukradená, nezajímám Tě.
Kdyby jsi jen tušil, že v srdci stále mám Tě.
Já pro Tebe neznamenám nic,...a to mě bolí.
Srdce mé krvácí a moc těžko se hojí.
Už jednou jsi mému srdci způsobil velikou bolest.
A má duše tuhle obrovskou ztrátu pociťuje dodnes.
Vím, že není vždy lehké člověku odpustit.
Ale mně se to povedlo...na Tebe bych nedala dopustit.
Jsi ten nejúžasnější kluk, kterého znám.
A mě moc bolí u srdce, že Tvou lásku nikdy nepoznám.
Stále jsem věřila mezi námi ještě v něco víc.
Byla jsem naivní...teď už nevěřím v nic.
Tehdy jsi jen řekl: Mrzí mě to, můžeš mi to odpustit?
V tom okamžiku jsem ze sebe chtěla i duši vypustit.
Několik následujících dní byly mé oči jako vodopád.
A já si poprvé uvědomila, že už mě nemáš rád.
Pak se mé srdce vzbouřilo...a já začala Tě milovat ještě víc.
Má láska k Tobě je tak hluboká a dosud ji nezničilo nic.