Je mi smutno a citím se sama. Nevím co dělat bych teď měla. Historie se mi opakuje a vše kolem mne jen poskakuje. Je mi zvláštně asi proto skládám tyhle básně. Proč ptám se dokola, ale odpovědi nění. Jen prázdnota ve mě opět vězí. Proč, proč, proč. Jeden člověk tu přec je, který mě jen chápe i když taky pláče....

Když už člověk jednou je tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je....

Já chtěla být jen kamarádkou, však odpusť mi ten hřích, já se do tě zakoukala, a teď musím předstírat smích.
Chtěla jsem tě vždycky všude, zdály se mi o tě sny, já nikdy nezapomenu na ten tvůj krásný smích.
Já přála jsem si noci s tebou, chtěla jsem žít krásný sen, v noci pod nadýchanou dekou být s tebou a s tebou jen.
Prosím, odpusť mi to, že přála jsem si mít tě u sebe, že chtěla jsem být krásná vždycky jenom a jenom pro tebe.

Ve světě plném úniků, Kde není žádný klid, já nalézám jen paniku a ztrácím chuť v něm žít.
Mám chuť ven z okna vyskočit a plachtit v oblacích. Na lidi koukat s nadhledem a být jen v náznacích.
Chci celým světem otočit, o tisíce let zpět. Tam mezi lidi pravěké, kdy panenský byl svět.
Já chci do světa květin jít, do světa radostí. A tam v tom světě já chci být a nemít starosti.
Jó, kdysi dávno svět tu byl, kde nevraždil se lid. To nebyl svět pln úniků, tam nalezla bych klid.

Jedno obyčejné slovo, ale co pro nás znamená? Pro mnohé z nás je to velké strašidlo minulosti, přítomnosti a leckdy i budoucností.
Snad právě proto, že je tato doba uspěchaná, se prostě uprostřed věčně spěchajícího davu zastavíme a uvědomíme si, že jsme úplně sami. Sami na své úkoly, sami na své potěšení a také sami na své problémy. Nemáme si s kým popovídat o všem, co nás dlouhé dny trápí, což je to nejhorší, protože se to v nás po čase nahromadí. Stáváme se zlými, nabručenými, prostě zapadáme do davu. Už nadovedeme být sluníčkem, které předává svou energií a úsměvy novou sílu do života. Najednou to prostě nejde.
A právě v téhle cvhíli, kdy se na nás vykašle i vlastní sestra, je nejlepší vypnout. Úplně! Vyhledat kousek přírody a tam znovu nalézt sama sebe. Vzít energii třeba od slunce a v šedém městě ji znovu dávat všem ochuzenám o krásu vnímání.
Zamyšlím se už podruhé, co vlastně toto slovo znamená? Zkuste si ho rozebrat. S - smůla. Každý člověk, který je sám, má smůlu. Nikdy to není náhoda! A - aktivita. Ta z nás vyprchala stejně rychle, jako do nás zase dokáže vejít. M - máma. Najednou vzpomínáte na toho, kdo vám byl nejblíž a většinou až není. O - otázky. Těch je najednou mnoho. Jsou sporné. Dokážou zničit i navrátit novou sílu. Záleží na odpovědích. T - touha. Touha po něčem nebo spíše po někom, kdo by nás vzal za ruku a z té tmy vyvedl. A - ambulance. Zvolila jsem si asi dost trpký závěr tohoto slova, ale i to je život. Někdy vlídný, jindy tvrdý jako první bolest (nejen fyzická).
Ale o tom snad až někdy jindy.

Co je to láska?
Prý je to cit několika duší.
A čeho je to láska?
Týká se těla nebo srdcí?
Každý ví, co to je, jen já o ní přemýšlím.
Každý ji u sebe má, jen já o ní stále sním.
Je to pravda nebo lež? Štěstí nebo smůla?
Den anebo noc? Vím jen, že je krásná a cudná.
Tak ráda bych s ní mluvila a ptala se jí na věci,
které mi vrtají hlavou a hlodají mou duší.
Chtěla bych si s ní povídat o marnosti
nebo bychom seděly v tajuplné tichosti.
Na zapařené okno píši své přání:
"Lásko, naštiv mě!"
Stále blouzním a nemám nikde stání.
"No tak, lásko, probuď mě!"
Ten, kdo ji má, si ji neváží a nezáleží mu na ní,
ale ten, komu chybí, ji uctívá a třeba za život ji smění.
Pro někoho je krásná a nezbytná,
pro někoho ošklivá a zbytečná.
Nevím o ní skoro nic, pouze to, co se povídá.
Tak co je to ta láska?
Někdo ji má a nechce ji a někdo ji postrádá,
no tak, řekněte mi konečně, co je to láska.
Možná mě někdy navštíví,
ale musí k tomu být ještě jedna bytost.
Kdo to bude, je pro mě zatím tajemství,
a právě to ve mně vyvolává lítost.

Nechtěj, abych se tě ptala, jestli mě máš ještě rád, já jsem se už naplakala a nevím, jak dál. Ty jsi mi vždy radil, co dělat se má, taky jsi mě hladil a já jsem byla tvá... Teď však ale nevím, jak zachovat se mám, teď jen smutně hledím a jen vzpomínám. Já jsem ta holka, co usíná s uplakanýma očima, já jsem ta holka, co tak smutně vzpomíná. Snad přijde čas, kdy všechno obrátí se, budeme spolu zas a uvidí se...