Snad právě proto, že je tato doba uspěchaná, se prostě uprostřed věčně spěchajícího davu zastavíme a uvědomíme si, že jsme úplně sami. Sami na své úkoly, sami na své potěšení a také sami na své problémy. Nemáme si s kým popovídat o všem, co nás dlouhé dny trápí, což je to nejhorší, protože se to v nás po čase nahromadí. Stáváme se zlými, nabručenými, prostě zapadáme do davu. Už nadovedeme být sluníčkem, které předává svou energií a úsměvy novou sílu do života. Najednou to prostě nejde.
A právě v téhle cvhíli, kdy se na nás vykašle i vlastní sestra, je nejlepší vypnout. Úplně! Vyhledat kousek přírody a tam znovu nalézt sama sebe. Vzít energii třeba od slunce a v šedém městě ji znovu dávat všem ochuzenám o krásu vnímání.
Zamyšlím se už podruhé, co vlastně toto slovo znamená? Zkuste si ho rozebrat. S - smůla. Každý člověk, který je sám, má smůlu. Nikdy to není náhoda! A - aktivita. Ta z nás vyprchala stejně rychle, jako do nás zase dokáže vejít. M - máma. Najednou vzpomínáte na toho, kdo vám byl nejblíž a většinou až není. O - otázky. Těch je najednou mnoho. Jsou sporné. Dokážou zničit i navrátit novou sílu. Záleží na odpovědích. T - touha. Touha po něčem nebo spíše po někom, kdo by nás vzal za ruku a z té tmy vyvedl. A - ambulance. Zvolila jsem si asi dost trpký závěr tohoto slova, ale i to je život. Někdy vlídný, jindy tvrdý jako první bolest (nejen fyzická).
Ale o tom snad až někdy jindy.
Mas to moc pekny!!!