10.Listopad 2020,13:16
V Medíně žíly dva znesvářené arabské kmeny Aws a Chazradž. Dále zde přebývaly tři důležité židovské klany Banú Nádir, Banú Qajnuqá' a Banú Qurajza, které se významně podílely na medínském ekonomickém životě. Záhy začalo být zřejmé, že medínští Židé striktně odmítají Muhammadem hlásané poselství, což mělo zásadní důsledky jak pro ně samotné, tak pro následný vývoj islámu. V dalších deseti letech (622-632) mohl Prorok svobodně kázat, otevřeně Boha uctívat a vytvářet ummu, teokratickou islámskou obec. Sociální aspekty tu hrály velice důležitou roli, neboť muslimové se museli naučit společnému životu v souladu s novou vírou. Nově příchozí mekkánští muslimové (takzvaní emigranti, muhádžirún), kteří do Medíny přišli bez předsudků, se museli začlenit do medínské společnosti. Tento problém vyřešilo zpočátku ,,bratrství", jež Muhammad ustavil mezi mekkánskými emigranty a medínskými muslimy (tzv. stoupenci, ansár). Zakládající dokument známý jako Medínská ústava nebo charta, jenž je zřejmě autentický, je uchovaný v díle Ibn Isháqa (zhruba 704-767, Muhammadova raného muslimského životopisce. Dokument, datovaný do druhého či třetího roku medínského období, odhaluje Muhammadovy výjimečné vyjednavačské schopnosti a jeho pokusy stmelit odlišné elementy medínské společnosti do jediné komunity. Potřeboval zavést společenský řád, který by jemu a jeho následovníkům v novém prostředí Medíny zaručil životně důležitou ochranu a zabránil občanským nepokojům. Text, s nímž přišel, ukazuje, že dokonce i v takto rané fázi byl mravní základ ummy evidentně islámský - nejvyšší autorita přesahovala všechny kmeny a náležela Bohu a jeho proroku Muhammadovi. Dokument pojednává o komunitě věřících - ummě - z Mekky a Medíny, umožňuje však zahrnout také židy, křesťany a pohany. Někteří medínští Židé skutečně bojovali v pozdějších bitvách proti Mekkáncům po boku muslimů. Pragmatický postoj tohoto dokumentu se nicméně brzy změnil, jak Prorokova pozice sílila a potřeba výhradně muslimské obce začala být čím dál naléhavější. Zatímco Muhammad budoval základy ummy, koránská zjevení neustávala. Měřínské kapitoly se od mekkánských liší. Obšírně se zabývají tím, jak se mají muslimové chovat v každém aspektu osobního a veřejného života. Je obtížné stanovit přesnou chronologii medínského období. Korán hovoří o pokrytcích (munáfiqún) - rozvratných, neloajálních živlech v jádru ummy. Je zřejmé, že se Muhammadovy dřívější pokusy přimět medínské židy, aby přijali islámské zjevení, setkaly s nezdarem a mnoho koránských veršů seslaných v medínském období má podobu reakcí, které má Muhammad použít proti falešným tvrzením nepřátel. V koránském poselství měřínského období je patrné narůstající rozčarování z židů a sílící důraz na výlučnost a původnost nové víry, islámu. Muhammad byl přesvědčen, že jeho víra je pravou vírou Abraháma, který skrze svýho syna Isma'íla, předka Arabů, založil svatyni Ka'bu v Mekce. Změnil směr muslimské modlitby (qibla), jež byla původně orientována k Jeruzalému, na Ka'bu v Mekce. Dále stanovil, že se celý devátý měsíc muslimského kalendáře bude dodržovat půst. Muhammad musel kromě budování harmonické komunity čelit také útokům Mekkánců, kteří ohrožovali samotnou existenci ummy. Islámská tradice zaznamenává jeho boje proti ním v sérii bitev, jež se staly prototypem džihádu, jejž muslimové charakterizují jako obranný boj proti vnější agresi. První významné vítězství muslimů nad Mekkánci v bitvě u Badru v roce 624 připravilo Mekkánce o prestiž a muslimům významně pozvedlo morálku a dodalo důkaz, že Bůh je nové víře nakloněný. Úspěšný boj proti vnějšímu nepříteli posílil Prorokovo odhodlání odstranit prvky, které ohrožovaly ummu uvnitř Medíny, a to především židy. Muhammad oblehl v Medíně obydlí příslušníků židovského klanu Banú Qajnuqá', brzy je přinutil přesunout se do jiných židovských osad v Arábii, jako byla oáza Chajbar severně od Medíny, a jejich majetek připadl ummě. O rok později, během let 624 - 625, vyslali Mekkánci v odvetu za porážku u Badru proti Medíně vojsko pod vedením Abú Sufjána, údajně čítající tři tisíce mužů. Muhammad a jeho stoupenci vyšli z města na kopec Uhud. Jde o neblahé jméno muslimských dějin označující místo bitvy, v níž Mekkánci muslimy porazili. Mekkánský vůdce Abú Sufján nesl do bitvy bohyně al-Lát a al-'Uzzá. Když se v jednom okamžiku rozšířila zvěst, že Prorok padl, mnoho muslimů z boje uprchlo. Tato událost je spojována se zjevením koránského verše 3:144, který muslimy kárá: ,,Muhammad je pouze poslem a před ním odešli již jiní poslové. A jestliže zemře anebo bude zabit, obrátíte se nazpět?" Muhammad však utrpěl pouze zranění a dokázal uniknout. Mekkánští získali dočasně zpět svou čest a vrátili se domů, aniž by demoralizované muslimy dobili. Přestože Muhammad ztratil tvář, vzal si stejně jako jeho druhové z porážky ponaučení, když mu byly seslány tyto koránské verše: ,,A stalo se tak, aby Bůh vyzkoušel to, co je v hrudích vašich, a aby odhalil, co je v srdcích vašich. A Bůh zná dobře, co v hrudích je skryto." Medínští židé, kteří s muslimy proti mekkánským nebojovali, se z Muhammadova neúspěchu radovali a brzy poté byla druhá skupina židú, Banú Nádir, přinucena odejít do Chajbaru a jiných židovských osad na severu. 
 
vložil: Leila87
Permalink ¤