Buď mi přítel, co má mě rád,
má pravá ruka, můj, kamarád.
Buď mi teplem, když venku mrazí,
teplem v srdci, co mi teď schází.
Buď mi světlem v noci, ve dne,
buď ten, co náladu mi zvedne.
Buď ten, kdo mi podá ruce,
kdo vymění si se mnou srdce.
Já budu vše, co si budeš přát,
budu ta, která Ti chce lásku dát,
chci jen vědět, zda o tom budeš stát,
zda-li i Ty mě chceš mít rád.
Neměň se nijak, buď sám sebou,
svůj volný čas chci trávit s Tebou.
Nebaví mě už jen snít.
Buď mi vším, čím chceš být.
Kdo to je - láska?
Ošklivka či kráska?
Štěstí nebo smutek?
Skutek, co utek?
Je oheň nebo voda?
A je to dobře nebo škoda?
Zahřívá či zebe?
Znamená zemi nebo nebe?
Je začátek, možná i konec,
zní jak do ticha kostelní zvonec.
Nepostradatelná jak ke smrti život,
důležitá jak v letadle pilot.
Kormidluje všechny naše kroky
po dny, týdny i dlouhé roky.
Jak vypadá se popsat nedá,
bílá jak křída a zároveň snědá.
Je trochu domácí a trochu cizí,
když si ji nehlídáš, snadno Ti zmizí.
Je dospělá a zároveň dětská
A taky složitá jako..
no... jako láska...
