nádhera..co... | Básně z internetu
Usínám.
Zavírají se mi oči.
Nechci,ještě nechci spát.
Bolí mě celé tělo, pálí, hrozně moc.
Okno je otevřené dokořán, je mi zima.
Venku sněží, padá sníh a vypadá tak sladce.
A každá vločka se s tichým nářkem snáší k zemi.
A čeká až dopadne do rozbahněné hlíny, která ji pohřbí.
Cítím se jako vločka, bolavá, zraněná, která se řítí ke konci.
Ty vločky jsou bílé, tak bílé, že oči přecházejí, bílé jako ty prášky.
Jako ty prášky co teď ničí moje tělo, musím spát, má víčka jsou tak těžká.
Co je můj život? Jen peklo, peklo na zemi, když mě všichni opouštějí, bezcitní.
Bez lásky, bez přátel, bez peněz, bez duše, bez srdce, jenom tělo, bolavá skořápka.
Bolavá skořápka naplněná nenávistí k sama sobě, jako pohled do zrcadla je noční můrou.
Ach jak je to zvláštní usínat a vědět, že už se nevzbudím, že mi ty malé pilulky zajistí spánek
Kdyby tu byli ti, kteří slibovali, že tu vždy budou, kdyby mě neopustili ti co slibovali, že mě neopustí.
Sliboval někdo vločkám, že tu pro ně bude? Kdo je nechal řítit se bez naděje na záchranu k zemi? Proč?
Cítím jak mám mrtvolně ledové prsty. Nemohu s nimi pohnout, jako ochrnuté. Přestávám vnímat detaily.
Už je tu jenom jedno, touha, šílená touha po tom jediném, co mi na tomhle světě zbylo, po životě.
Bolí mě tam, kde lidé mívají srdce, a poprvé opravdu chci žít a cítit jak mi krev koluje v žilách.
Nemám koho opouštět, nedělám nic zlého. Jsem sama jako podzimní listí v létě. Bolí to.
Nemám proč žít, když všechno je pro mě jen bolestivé utrpení, nechte mě dýchat.
Svědomí mojí duše se vzpíná před tím pocitem zmírání mého těla.
A ty vločky pořád padají, jedna za druhou. Nepřestanou.
Všechny umřou. Všechny se rozpustí v bahně.
Jako moje tělo až ho najdou, chladné.
Nemám pro co žít.
Nechci umřít.
Zavírám oči.
Umírám.
Usínám.
