Ráno si tak vykračuju k doktorce s problémy s dýcháním. Absolvuju 15-ti minutovou prohlídku a co neudělá doktorka. Nechá mě doma s rýmou a bolestí krku.Na větu, že jsem zde přišla s něčím zcela jiným mi odpověděla, že mám být v klidu a nebudu se dusit, tudíž slečno Hronková, zůstanete do pondělí doma. Prý mám celou dobu ležet a co nejvíce spát. Jenže koho to baví, když před vámi sedí počítač a tak mile se na vás usmívá. Samozřejmě, že jsem neodolala a musela jsem si k němu sednou. Kdo by vám pak tady psal články? Jenže asi jsem to zřejmě měla nechat na někom jiném.

Sedím si tak klidně u počítače, když v tom se za mými zády ozve známý hlas a říká: ,,Když můžeš sedět u počítače, tak asi nejsi tak nemocná a můžeš vyžehlit prádlo“. V duchu jsem pomyslela na tu třímetrovou kupu prádla, která čeká, až ji někdo vyžehlí. Najednou se mi udělalo krapánek špatně  Ale co se dalo dělat, prokoukli mě 8-)..sakra! Donesla jsem si tedy žehlicí prkno a žehličku, se kterou jsem neměla zrovna moc hezký vztah. Pustila jsem se tedy do toho, ale spíš mi připadalo, že ta kupa přibývá, než ubývá. Po třech hodinách, kdy jsem konečně spatřila prázdné dno koše, jsem padla vyčerpáním Popadla jsem žehličku se slovy, že už se nikdy neuvidíme a že ji přeji krásný život a dodala jsem sbohem. Strejda na mě koukal jak vyoraná myš a sahal mi na čelo, jestli opravdu nemám horečku, když si tady povídám se žehličkou a dokonce se s ní i loučím. Ale hned při pohledu na postel, kde bylo urovnané, a vyžehlené prádlo si uvědomil, proč se s tou žehličkou loučím. Nu, inu… doufám, že už ji nikdy nespatřím!!!