Od vymyslel tak odporne libko?Si to tu ZRUŠIM a budeDěsné fakt..nevím, proč to tak všude mění ty stranky....Je to tu ošklivy

Lásku prožíváme všichni, často se však ptáme, kam se láska ztratila? Láska se neztrácí, často slyším věty typu: „jak mi mohl tak ublížit, vždyť já jsem ho tolik milovala a on mě on mě opustil…“ nebo „ budu Tě milovat, pokud zůstaneš se mnou..“ Ale láska se opravdu neztrácí, co se ztratí je vztah. Často lidé zaměňují lásku za vztah, ale láska není vztah. Láska je věčná, láska by nikdy neřekla: „budu Tě milovat, když…“, láska si nikdy neklade podmínky, láska existuje sama o sobě, nepotřebuje nic, natož vztahy a připoutání. Zatímco vztah říká: „buď se mnou, nesmíš mě opustit…“ Bojíme se opuštění a samoty, tak si chceme pojistit lásku pevným vztahem, ale láska se nedá svázat ani pojistit, jakékoli omezení lásku ubíjí. Strach je protiklad lásky, ze strachu o toho druhého povstává žárlivost a podezřívání, není lepší tyto vlastnosti nahradit důvěrou a upřímností? Myslíte, že kdyby vládla mezi dvěma lidmi opravdová láska, bez omezení, strachu, podezřívání a žárlivosti, by se tito dva lidé někdy rozešli? Ani by nad tím nepřemýšleli, prostě by žili, jeden pro druhého, bez pevných vztahů a přesto by láska vytvořila to nejkrásnější pouto…


PROČ JA MAM TAKOVY STRACH O TU SVOU LASKU? PROČ??stači řict jedine slovo..a všecko může byt jinak..člověk ublíží ani neví jak...chjo..

nechcu znova....hm? prosim....

Miluj muže, který ti neříka, ze jsi "sexy", ale že jsi "krásna". Toho, který ti zavolá zpátky, když jsi ty položila. Toho, který zůstane vzhůru jen proto, aby tě videl spát. Toho, který líba tvé čelo. Toho, který tě chce ukázat celemu světu, i kdyz nejsi zrovna miss. Toho, kterému je úplne jedno, jestli jsi časem ztloustla nebo zhubla. Toho, který řiká: "Co si daš, broučku? Já vařím." Toho, který tě před svými přáteli vezme za ruku. Čekej na toho který ti neustále bude říkat, co pro něj znamenáš a že je dítě štěstěny, když má zrovna tebe. A který tě představí svým přátelům se slovy: "Tak to je ona." Miluj ho, protože on miluje tebe a bude tě zřejme milovat navždy.

...nějaka slečna to měla v deniku..kraaaaaaaaaaaaaaaasny..

Lépe je být smutný s láskou, než veselý bez ní. Zrodil se život… a s ním lidé. Přicházejí a odcházejí. Byli tu, a najednou nejsou a nám zůstal jen pocit. Člověk si s sebou odnáší ve svém nitru radost, žal, bolest, lítost, slitování, nenávist, své hříchy. Je vydán napospas všemu násilí a hrůze, zlu i dobru, ale také očekávání a lásce všedních dnů. Láska. Tak těžké je to říct ústy, cítím, že ani lidská řeč nestačí k tomu, abych vystihla slovo, jenž je hodno nazývat láskou. Je to dar a ztratit jej by znamenalo ztratit to nejcennější v životě co máme. Já se sama sebe ptám, co je to láska? Přijde a je tady. A ptám se dál. Jak mizí láska? Jestliže zmizela, pak to nebyla láska. Co je to čistá láska? Sama sobě do ticha odpovídám. Je ta, která zapomene sama na sebe a kdy je láska nejhlubší? Když dává. Kdy je nejtišší? Když se stává nejbohatší. A jak, jak mluví láska. A odpovídám dvěma slovy – nemluví, miluje. Ve vzpomínkách se vracím o pár let zpět. Mé tehdejší lásky jsou pro mne pouze něčím neskutečným, označením něčeho, co bylo krásné. Dnes, když o lásce přemýšlím, se mi stále do mysli vkrádají slova mého kamaráda, který umřel při autonehodě. Láska, říkával, je to jediné, čím můžeš přikrýt své srdce, až bude i hvězdám zima z lidského sobectví. Ano, bereme vše, co nám život dává. Bolest, radost, žal i lásku. Co je to život? Je jako maškarní karneval, v němž denně, stokrát, tisíckrát měníme svou masku. Kdo z nás je takový, jak se dělá? Každý z nás něco tajíme ze své minulosti, máme svá tajemství, ve skrytu duše doufáme. Máme zcela odlišné povahy, ale všichni cítíme potřebu sdílet s druhým člověkem mnoho společného, hledat v tom druhém záhady. Každý den, hodinu po hodině se ptám, jak poznat, jestli existuje něco, co by zasluhovalo můj větší obdiv a lásku k druhému člověku, nebo, jestli jej naopak snížilo. Neustále hledám a věřím v blízkost, čekám na chvíli, možná i krátkou, kdy mohu rychle zapomenout na starosti všedních dnů. Jsou to vzácné chvíle, kdy se navzájem poznáváme, toužíme, trápíme se, zasvěcujeme se do svého života. Kdy se cítíme součástí a odrazem síly a jistoty druhého. A najednou nám nevadí, že jsme pouhým jeho odrazem. Nevadí, že v tu chvíli nejsme sami sebou. Je to láska?

Sedím tady a hlavou se mi honí snad stovky otázek.Nemůžou vyplouvat do popředí jedna po druhé,ony se derou všechny najednou a vůbec jim nevadí,že v mé hlavě nastolují neskutečný chaos a zmatek.Vždycky jsem si pro sebe říkala heslo: "Pořádek je pro blbce,inteligent zvládá chaos!"A teď mi najednou došlo,že moje inteligence si vzala dovolenou a vůbec se neuráčila mi to oznámit. A tak tady sedím,v hlavě chaos.Jenom srdce má jasno,ví co chce.Jenže je hrozně slabé a nedokáže se poprat s rozumem,který jako vždy chce úplně něco jiného. Už jste zažily ten čas,kdy se ti dva konečně dohodnou bez boje? Já? Snad? Ale je to tak dávno,že si to ani nepamatuji. A tak jsem tu a moje tělo je takové bojiště,kde na jedné straně stojí rozum a na té druhé srdce a cit.Kdo vyhraje? Já sama nevím.Rozum má převahu věku. A srdce vzpomíná na to jak si v minulosti prosadilo svou a pak utrpělo pěkný šrám.V tu chvíli začíná srdce počítat všechny ty šrámy ,po kterých zůstávají jizvy.A rozum si najednou začíná mnout ruce nad vidinou vyhrané bitvy. Je ticho! Srdce počítá šrámy a vzpomíná na ty kdo mu je uštědřil,na ty trpké chvilky ,které by raději nezažilo... Najednou,někde ještě hodně daleko se objevila vzpomínka na krásný zimní večer,kdy jsem sledovala oblohu plnou hvězd a choulila se v náručí někoho hodně blízkého.V tu chvilku se začínají objevovat další a další vzpomínky.Tentokrát jen ty krásné ,kvůli kterým stojí za to bojovat. A srdce? To jako já dostalo velkou injekci plnou síly chutě do boje.Je zpět silné a připravené vyhrát i tentokrát svou bitvu i za cenu pozdějších šrámů. Jak to nakonec dopadne?To ví jen osud a ten to nikdy nesděluje dopředu...
Miluju tě Pavliku...

Život je jako cesta vlakem: narozením do toho vlaku nasedáme. Nastupují ostatní lidé: rodiče,kamarádi,sourozenci a zázračné láskyMezi osobami, které cestují tímto vlakem se najdou i tací, kteří se přišli jen svézt.Tací, kteří při cestovaní vyvolávají jen smutek... Mnozí po vystoupení zanechávají stálou citlivost...Jiní vystoupí tak nepozorovaně, že si ani neuvědomíme, že uvolnili místo.
Je zajímavé, že někteří cestující, které nejvíc milujeme, obsadili místa ve vagónech které jsou nejdál od toho našeho. Proto budeme muset přežít naší cestu bez nich.Samozřejmě nic nebrání tomu, aby jsme se během cesty rozhodli,opustili náš vagón a vypravili se k nim.Ale bohužel už si nebudeme moct sednout vedle nich, protože toto místo už bude obsazené jinou osobou. Nevadí; tato cesta vypadá právě takto: plná výzev, snů, fantazie, očekávaní a rozluček...
Ale nikdy návratů. A proto absolvujeme naší cestu nejlépe, jak se dá.Zamýšlím se, jestli v chvíli když vystoupím z vlaku pocítím
nostalgii...Věřím že ano..

Proč když si člověk myslí, že konečně našel štěstí tak zahy ho ztrací?A proč je v životě tak důležitá láska? Proč nejde žít bez ní…a radovat se ze života? Moc trápí myšlenka, že všichni kolem blízcí jsou s láskou spojeni na strašně dlouho a mě nevychází? Kde člověk děla chybu? a proč to vždycky tak rychle ztratim? Zna někdo na to odpověd?