Sedím tady a hlavou se mi honí snad stovky otázek.Nemůžou vyplouvat do popředí jedna po druhé,ony se derou všechny najednou a vůbec jim nevadí,že v mé hlavě nastolují neskutečný chaos a zmatek.Vždycky jsem si pro sebe říkala heslo: "Pořádek je pro blbce,inteligent zvládá chaos!"A teď mi najednou došlo,že moje inteligence si vzala dovolenou a vůbec se neuráčila mi to oznámit. A tak tady sedím,v hlavě chaos.Jenom srdce má jasno,ví co chce.Jenže je hrozně slabé a nedokáže se poprat s rozumem,který jako vždy chce úplně něco jiného. Už jste zažily ten čas,kdy se ti dva konečně dohodnou bez boje? Já? Snad? Ale je to tak dávno,že si to ani nepamatuji. A tak jsem tu a moje tělo je takové bojiště,kde na jedné straně stojí rozum a na té druhé srdce a cit.Kdo vyhraje? Já sama nevím.Rozum má převahu věku. A srdce vzpomíná na to jak si v minulosti prosadilo svou a pak utrpělo pěkný šrám.V tu chvíli začíná srdce počítat všechny ty šrámy ,po kterých zůstávají jizvy.A rozum si najednou začíná mnout ruce nad vidinou vyhrané bitvy. Je ticho! Srdce počítá šrámy a vzpomíná na ty kdo mu je uštědřil,na ty trpké chvilky ,které by raději nezažilo... Najednou,někde ještě hodně daleko se objevila vzpomínka na krásný zimní večer,kdy jsem sledovala oblohu plnou hvězd a choulila se v náručí někoho hodně blízkého.V tu chvilku se začínají objevovat další a další vzpomínky.Tentokrát jen ty krásné ,kvůli kterým stojí za to bojovat. A srdce? To jako já dostalo velkou injekci plnou síly chutě do boje.Je zpět silné a připravené vyhrát i tentokrát svou bitvu i za cenu pozdějších šrámů. Jak to nakonec dopadne?To ví jen osud a ten to nikdy nesděluje dopředu...
Miluju tě Pavliku...