Lépe je být smutný s láskou, než veselý bez ní. Zrodil se život… a s ním lidé. Přicházejí a odcházejí. Byli tu, a najednou nejsou a nám zůstal jen pocit. Člověk si s sebou odnáší ve svém nitru radost, žal, bolest, lítost, slitování, nenávist, své hříchy. Je vydán napospas všemu násilí a hrůze, zlu i dobru, ale také očekávání a lásce všedních dnů. Láska. Tak těžké je to říct ústy, cítím, že ani lidská řeč nestačí k tomu, abych vystihla slovo, jenž je hodno nazývat láskou. Je to dar a ztratit jej by znamenalo ztratit to nejcennější v životě co máme. Já se sama sebe ptám, co je to láska? Přijde a je tady. A ptám se dál. Jak mizí láska? Jestliže zmizela, pak to nebyla láska. Co je to čistá láska? Sama sobě do ticha odpovídám. Je ta, která zapomene sama na sebe a kdy je láska nejhlubší? Když dává. Kdy je nejtišší? Když se stává nejbohatší. A jak, jak mluví láska. A odpovídám dvěma slovy – nemluví, miluje. Ve vzpomínkách se vracím o pár let zpět. Mé tehdejší lásky jsou pro mne pouze něčím neskutečným, označením něčeho, co bylo krásné. Dnes, když o lásce přemýšlím, se mi stále do mysli vkrádají slova mého kamaráda, který umřel při autonehodě. Láska, říkával, je to jediné, čím můžeš přikrýt své srdce, až bude i hvězdám zima z lidského sobectví. Ano, bereme vše, co nám život dává. Bolest, radost, žal i lásku. Co je to život? Je jako maškarní karneval, v němž denně, stokrát, tisíckrát měníme svou masku. Kdo z nás je takový, jak se dělá? Každý z nás něco tajíme ze své minulosti, máme svá tajemství, ve skrytu duše doufáme. Máme zcela odlišné povahy, ale všichni cítíme potřebu sdílet s druhým člověkem mnoho společného, hledat v tom druhém záhady. Každý den, hodinu po hodině se ptám, jak poznat, jestli existuje něco, co by zasluhovalo můj větší obdiv a lásku k druhému člověku, nebo, jestli jej naopak snížilo. Neustále hledám a věřím v blízkost, čekám na chvíli, možná i krátkou, kdy mohu rychle zapomenout na starosti všedních dnů. Jsou to vzácné chvíle, kdy se navzájem poznáváme, toužíme, trápíme se, zasvěcujeme se do svého života. Kdy se cítíme součástí a odrazem síly a jistoty druhého. A najednou nám nevadí, že jsme pouhým jeho odrazem. Nevadí, že v tu chvíli nejsme sami sebou. Je to láska?