Já sem prostě moc hodnej, v tom to je. Navíc kvůli tomu blbýmu vedru už nemůžu nosit svoje moderní, luxusní sáčko, který mi díky udělanejm ramenum přidávalo na autoritě. Dneska sem ze skříně vytáhnul naopak svý parádný kapsáčový trenky a kupodivu ten otisk langoše z loňskýho jarmarku se tam furt nějak v konturách drží. No ale jaký bylo moje zděšení, když sem si je natáhnul. Teprva až když se skvěly na ném minimalisticky vypracovaném těle, zjistil sem, že se nějak rozpadl špagátek v pase a abych je udržel na sobě, náležitě sem si ho zatáh. Což se ovšem v zápětí ukázalo jako poměrně nepraktický krok, když sem dobíhaje na malou při abenci funta zjistil, že uzel nepovoluje. Aspoň byla při odpoledni zábava. Jo a pak sem koukal na Princeznu se zlatou hvězdou, protože mě už léta iritujou ty Zímovo kamaše a nejrychlejší žádost o ruku v dějinách kinematografie. Já bych si Zímu teda nevzal. Taky jsem zjistil jednu věc, často rozdáváte svoji radost všem srdcím okolo, dáváte svůj úsměv, svý naděje, svůj optimismus a nadhled, ukazujete cestu ke štěstí, ale pak se jednou podíváte a zjistíte, že vaše vlastní srdce je najednou prázdný. Nezapomínejte na něj, protože jen tehdy je opravdu z čeho dávat, když sami držíte trumfy paní štěstěny. Na štěstí máme, pokud se nepletu všichni stejný právo.