0Matt0

Nový rok, nové nářky. Nenene nebudu si stěžovat, jako je mým zvykem tady. Dneska ne. Je to divné ale moc se toho za poslední měsíce nezměnilo. Nic nového jsem neprožil, nic jsem neudělal, nic neprohrál, nikoho neztratil. Mám hodně času. Co s ním? No co obvykle děláte, když máte spoustu času. Nejdříve to co jste chtěli udělat už dávno, a na co jste pořád něměli čas, pak se bavíte a bavíte a pak se nudíte. Ano přejde to v nudu. Díky tomu jsem si já spoustu věcí uvědomil. Tedy né díky té nudě, ale díky tomu, že jsem během té nudy sledoval filmy. Spousty filmů. Moře filmů. Je zvláštní, že sem si z každého něco odnesl a nad každým jsem přemýšlel. Ne nad dějem, ale co vlastně komplexně ten film chtěl sdělit, jaký podává obraz.

Je zajímavé, že když hloubáme, tak většinou nad špatnými věcmi, ne nad těmi dobrými. Pro mě je život jako jeden velký film, jenom se nemusíte učit text. Život má i dokonce svého režiséra. Kolikrát jste spoustu věcí dělali znovu a znovu, než jste je dokončili a zadařilo se? Je to fakt, život je jako film. Začíná kastingem, to je ta část, kdy přijde milion uchazečů a snaží se probojovat na scénu. Určitě vám to něco připomíná, spermie, vajíčko, a když vás vyberou, šup na scénu tedy narození. A přijdou první klapky. Nedaří se vám, protože jste v branži noví, hrajete štěky, maličké role, pidirole. Tomuto období bych říkal předškolní věk. Když už jste o něco zkušenější, přijdou role, kdy mluvíte a učíte se i texty, ale stále nemáte hlavní roli.To se svámi táhne až do puberty. Režisér stále kouká a řve.Spoustu věcí děláte znovu a znovu. Když dovršíte osmnácti let, dostáváte hlavní roli ve vašem prvním filmu. Někoho tato role vynese do výšin na poprvé, u jiných je to naprostý propadák a točí další filmy, s jiným žánrem. Když už jste dost slavný na to, abyste byl znuděn sám sebou i hraním ve filmu, založíte rodinu. Sem tam natočíte nějaký film pro peníze, ale vaším hlavním v životě je teď rodina.Když vaše děti vylétnou z hnízda začnete se nudit.Chodíte do kina, a sledujete se zaujetím nové filmy a říkáte si jaké by to bylo zase hrát. Je vám přes šedesát. Když tu si na vás režisér opět vzpomene a dá vám druhou šanci, druhou mízu. Jste legenda, a všichni na vás tak pohlížejí. Zahrajete si v posledních velkých filmech a odcházíte na odpočinek. Lidé vás potkávají a zdraví. Jste celebrita, protože jste po sobě zanechal něco vyjímečného.Až dojde na poslední klapku.

Zajímavé že? Původně jsem neměl v úmyslu to takhle rozvinout, ale budiž. To co jsem chtěl sdělit, že jsem si uvědomil, jak jsem vlastně starý a jak se mým rodičům pomalu ale jistě blíží poslední klapka a já jsem s nimi spoustu času promrhal. Proč si uvědomujeme své chyby, až když na nás režisér zařve? Proč neděláme věci správně na první klapku?Něco mi v mém životě chybí a já nemůžu přijít na to co. To něco je tak velké a důležité, že musím začít jiný žánr, jiný film.

Lidi v životě jen míjíme, je mi smutno z toho, kolik už jsem jich ztratil. Ano. Lidi potkáváme a opouštíme, ale jednou musíme dojít na konec. 

Autor: 0Matt0 dne 28.Leden 2010 v 02:39 |