Život už mě nehledá | Filozofování o životě
Na světě je přes 6 miliard lidí. V evropě je přes 800 milionů lidí. V čechách žije přes 10 milionů čechů, v jižních čechách žije přes 3 miliony jihočechů. Je to spousta lidí. Spousta lidí, spousta jmen, spousta životních příběhů, spousta úsměvů, spousta nešťastných očí, spousta zasněných hlav.
Život se okolo mě odehrává a já si přesto přijdu sám.Stranou.Proč? Použiji citát z jednoho článku:,,Bojim se budoucnosti.Pláču nad minulostí.A myslim, že nežiju přítomností."
4 měsíce. 4 měsíce jsou dlouhá doba. Už pomalu ztrácím pojem o životě. Vím že tam venku někde je. Já žiji, měl bych být tedy jeho součástí. Proč si přijdu stranou? Proč už nevím, jaké to je projít se po ulici, potkat neznámé lidi a přemýšlet o jejich osudech? Jaké to je, zajít si do kavárny, tiše se posadit, popíjet espreso, kouřit a pozorovat lidi na chodníku? Kdysi to nebylo nic zvláštního. Prostě se sebrat a jít. Nebylo to nic, nad čím by se člověk zamýšlel. Jak tu tak přemýšlím zavřený v jedné místnosti, v jednom domě, s jednou osobou, je mi do pláče. Už něpřemýšlím nad cizími osudy, už neberu dění jako samozřejmost.
Touha....Touha sebrat se a jít, běžet, skákat radostí, smát se a plácat lidi po ramenou. Touha je silná ,strašně silná.....Jdu.. Vyběhnu ven z domu a nadechnu se čerstvého vzduchu......
Bolest, závrať....klesám na kolena a těžce dýchám..srdce mi bije jako splašené...cítím tep v celém těle.....Rozpláču se...
(dnes vypsání nepomohlo, očista se nekoná)
