CO K TOMU DODAT? 03.Květen 2007
Někde jsem četla, že život je jen řada průserů, který jdou nepravidelně po sobě. Asi na tom něco bude. Vyrazili jsme na víkend na Malou Skálu. Byl duben, takže všechno žilo a při protahování ztuhlých údů na každou stranu volalo, že zima je konečně za námi. Ve čtvrtek před odjezdem jsem nemohla dospat, hrozně jsem se těšila. Brali jsme kola a chystali se strávit jeden prodloužený víkend objížděním památek v okolí.Nastěhovali jsme se do útulného čtyřlůžkového pokojíku sousedícího se sprchami, takže jsme měli docela dobrý přehled o tom, kdo se tam zrovna ráchá. Hned první večer jsme slyšeli jak ve sprchách piští dva dětské hlásky. Holčičkám se sprchování s tatínkem moc líbilo. Stáhlo se mi hrdlo. Tak moc bych chtěla svoje vlastní děti, jenže to zatím nejde. Už jsme absolvovali několik vyšetření a pořád nic.Mladší z těch dvou divoženek docela roztomile žvatlala, starší ji naopak důležitě vysvětlovala, že jí tu sprchu nemůže půjčit, protože na to, aby ji držela je ještě moc malá. Když je ale táta pocákal vodou, věkový rozdíl byl smazán, obě křičely, jak když je na nože berou.Tiše jsem seděla na posteli, tvářila jsem se ponořená do děje, ale ve skutečnosti jsem poslouchala, co se v koupelně děje. Rozruch nastal ještě při oblékání, kdy se malá málem rozbrečela, protože nemohla najít druhý rukáv od noční košilky. Situaci zase zachránil hrdina tatínek, protože rukáv po delším hledání našel na zádech. Musela jsem se usmát.Podívala jsem se na Marka, který byl po uši zahrabaný v mapě a vymýšlel zítřejší trasu. Tyhle plány jsem v klidu nechávala na něm. Ví, co snesu a kdy už vraždím. Navíc se vyžívá ve vymýšlení různých překvapení. Takže si celkem spokojeně čtu. Asi za hodinu se přesuneme do postele. I když bych si ještě chvíli četla, zhasínám. Spát ale nemůžu. Všelijak se převaluju na posteli, až se nakonec zvednu, z tajné kapsičky vytáhnu cigarety a jdu ven. Pro jistotu na sebe hodím péřovku, na nohy natáhnu teplé ponožky a pohorky a potichu se vytratím z pokoje. Před ubytovnou se schovám na lavičku pod strom, přitáhnu kolena pod bradu, tajně pokuřuju a pozoruju hvězdy. Kouřím minimálně, vlastně skoro vůbec, ale zašitou krabičku mám s sebou vždycky. Petr o tom samozřejmě neví, protože je zapřísáhlý odpůrce plicních jedů. A tak si takhle tajně hřeším sama. Poslouchat přednášky mě nebaví. Je tady nádherný klid. Zapálím si ještě jednu cigaretu a prožívám každé potáhnutí. „Taky nemůžete spát?“ vyleká mě cizí muž. Oklepu se. „Brr, to jsem se vás lekla! Ne! Kde jste se tu vzal?“ ptám se zvědavě. „Z ubytovny,“ povídá a ukazuje na pomalu se dovírající dveře. „Vy budete taky odtamtud, že? Byly otevřené,“ kývá směrem ke dveřím. „Á, detektiv, tak dobré pozorovací schopnosti se jen tak nevidí,“ odpovídám na stupidní dotaz a omotávám si těsněji kolem nohou prouhaté kalhoty od pyžama. „Trefa!“ uculí se a já poprvé zaregistruju tmavé oči. Barvu v té tmě nerozeznám, ale přísahala bych, že budou jak čokoláda. Pak si uvědomím, že na něj nepokrytě čumím a on se tím baví. „Jste tu na dovolené?“ ptá se a ukazuje na zamčená kola. „Ne, jenom na víkend, máme to tu rádi, takže sem jezdíme i několikrát do roka takhle na pár dní. Na jaře je tu největší klid. A vy?“ „Taková kratší rodinná dovolená, než budu zase muset pryč.“ „Aha, to znamená, že ty princezny ze sprchy jsou vaše,“ usmívám se, ale zároveň se zarazím nad tím, že mi vadí, že je ženatý. „Vy jste nás slyšela?“ usmívá se trochu rozpačitě. „Přeslechnout jste se nedali, ale nebojte nebylo to tak hrozné, máme pokoj hned vedle sprchy, slyšíme skoro všechny.“ „Tak to se mi ulevilo. Budu si muset dávat pozor na to, co ve sprše dělám.“ „Co to má být?“ říkám si v duchu. Nicméně i tak na té lavičce strávíme dvě velmi zvláštní hodiny. Povídali jsme si, jako kdybychom se znali snad sto let. Jenomže něco bylo ve vzduchu a to něco mě dost zneklidňovalo. Když jsem pak zalézala do postele, Marek se rozespale otočil a ptal se, kde jsem byla. Pohladila jsem ho po vlasech a zachumlala se pod peřinu. Normálně bych si asi strčila promrzlé nohy k němu, ale z nějakého důvodu jsem to nemohla udělat. Zavřela jsem oči a usnula. Marek mě vzbudil o půl sedmé. Spala jsem všeho všudy pět hodin, jsem úplně rozlámaná a nechce se mi ven. „Vstávej lenochu! Venku začíná svítit sluníčko,“ usmívá se a mně z toho přeběhne mráz po zádech. Co se to děje? Vysoukám se z postele a zamířím do koupelny. V zrcadle na mě kouká obluda s oteklou tváří, proto se raději rychle svléknu a zalezu do sprchy. Prudký proud vlažné vody mi bičuje záda, odvážně sahám po kohoutku s teplou vodou, otáčím ho doprava a na záda mi dopadají první kapky ledové vody. Nevydržím to dlouho, mám se ráda. Vypnu vodu, sáhnu po ručníku a začnu se otírat. Najednou se ale v malé koupelničce zhasne. „Do háje!“ napadne mě, „Nezamkla jsem dveře!“ Snažím se nepanikanikařit, ale moc mi to nejde, pokouším se vylézt z vaničky a přitom mi spadne ručník. V okamžiku, kdy se pro něj shýbám, se otevřou dveře a v nich mužská silueta. V první chvíli jsem myslela, že je to Marek, jenže ve dveřích stojí trošku ztuhlý noční návštěvník. Doba, po kterou na sebe koukáme, se mi zdá nekonečná, ale přitom nemohla trvat víc jak dvě vteřiny. „Pardon!“ vyblekotá a chvatně zavírá dveře. Stíhám za ním jen vykřiknout, ať mi rozsvítí. Zbytek ranní očisty už naštěstí dopadá dobře, jenom když si pak vybavím scénu z koupelny, podivně mě zašimrá v břiše. Marek zatím připravil snídani a zapakoval většinu věcí. „Co to bylo za křik?“ ptá se a podává mi celozrnný chleba namazaný sýrem. „Ale, jen mi někdo zhasl v koupelně, tak jsem se lekla,“ vypadne ze mě. Nedokážu pochopit, co to dělám, jindy bych mu tu příhodu převyprávěla a zasmáli bychom se jí. Místo toho si ji syslím a nechci, aby věděl, co se stalo. Zbytek snídaně do sebe soukám víceméně mechanicky.Ani nevím jak a sedím na kole. „Co to s tebou je? Normálně nezavřeš pusu a teď se ani nezeptáš, kam pojedeme,“ kroutí hlavou Marek. Tváří mu přelétne výraz, který by mi za jiné situace prozradil, že něco chystá, ale já si ničeho nevšimnu. „Ale to nic, asi na mě něco leze,“ chabě se usměju a v duchu si vynadám, že takhle to přeci nejde. Pak už se na něj snažím soustředit a na chvíli se mi podaří vyhnat toho cizince z hlavy. Cestu si docela užívám a pár kilometrů mi začíná docházet, že jedeme na Frýdštejn. Do očí mi vhrknou slzy. Co to zase je? Asi vážně blázním. Frýdštejn patří mezi mé nejoblíbenější hrady a vždycky, když jsme na Malé Skále, musíme se tam jít alespoň jednou podívat. Za ty roky už si nás pan Kmoníček, který pracuje jako správce hradu, pamatuje a má pro nás schované speciální vstupenky. S Markem totiž hráváme takovou hru na čísla. O nic v ní sice nejde, ale my se stejně skoro vždycky málem poprat v zápalu boje o naprosto nejlepší číslo. Ani tentokrát na nás nezapomněl a ještě nejsme ani u hradu a už volá, že má pro každého připravenou tu jeho speciální! Pro mě 0016 a pro Marka 0007. Dělám si z něj srandu, že mu zamaluji tu nulu, aby se mu zvýšilo sebevědomí. Se smíchem mě chytí do náruče a slibuje mi, že mě hodí do kopřiv, jestli to neodvolám. Po dlouhé době je mi fajn. Couráme se ruku v ruce po hradě, prolézáme starou zříceninu a zkoumáme, jestli se tu od podzimu, kdy jsme tu byli naposledy, něco změnilo. Moc toho není. Asi po hodině se přesuneme k východu, prohodíme pár slov s panem Kmoníčkem, slíbíme, že zase brzy přijedeme, nasedneme na kola a sjíždíme do vesničky pod hradem. Pak ale Marek prudce zatočí a volá, ať jedu za ním. Co mi taky jiného zbývá, když má v brašnách na kole i moji svačinu.Zatočím tedy také a vjedu na polní cestu. Mára mi za chvíli zmizí z dohledu, a tak se kochám krajinou, nechám se osahávat sluníčkem a po těle se mi rozlévá příjemný pocit. „Uááá,“ vyřítí se se strašným jekotem zpoza staré lípy Marek a já k jeho velké radosti leknutím málem spadnu z kola. Kdyby mě včas nechytil, asi bych se rozplácla na cestě jak nafouknutá žába. Chci mu za ty blbý fóry samozřejmě vynadat, ale když si všimnu jiskřícího pohledu, rozmyslím si to a poprvé po dlouhé době se opět krásně milujeme. Jak by řekl klasik nebo klidně naše stará sousedka - meze jsou ještě studené, ale to nám nevadí. Pak už jen sedíme na rozložené piknikové dece, o které nemám potuchy, kde se tam vzala, a Marek mě houpe v náručí. Ani nevím, za jak dlouho jsme se zvedli a vyrazili dál. Velkou část cesty jsme museli kola vést a cestu jsme trávili povídáním. Když jsme dorazili zpět na Malou Skálu, už se stmívalo, usoudili jsme, že vařit nebudeme a stavíme se na pizzu do naší oblíbené restaurace. Večer vypadal moc dobře až do okamžiku, kdy se otevřely dveře pizzerie a dovnitř vešel on se všemi svými ženami. Konečně jsem si ho mohla prohlédnout. Měl štíhlou atletickou postavu vysokou přes sto osmdesát centimetrů, husté hnědé vlasy mu padaly do čela a lehce stočené koutky byly roztažené do širokého úsměvu. Obě kučeravé dcerky mu něco vykládaly a hlasitě se dožadovaly pozornosti. Pak jsem se podívala na štíhlou blondýnu po jeho boku. Drobná žena pozorovala své ratolesti s pýchou ve tváři a já se přistihla, že jí hrozně závidím. Svoji porci pizzy jsem dojedla ve stejně mlžném oparu, v jakém jsem se nacházela ráno. Podařilo se mi umluvit Marka, který se do této chvíle dobře bavil, abychom zaplatili a vrátili se zpátky, protože mi není dobře. Jen, co jsme dorazili na pokoj, shodila jsem ze sebe oblečení a zalezla do postele. Zavřela jsem oči a pevně tlačila víčka k sobě ve snaze rychle usnout. Když se vrátil Marek z koupelny, dělala jsem, že spím. Zalezl si pod deku, přitáhlsi mě blíž a hladil po vlasech. V očích mě pálily slzy, ale držela jsem je zuby nehty, prozradila bych se. Nedokázala jsem se vyznat sama v sobě. Strávila jsem s Markem nádherný den a přesto neustále myslím na někoho, s kým jsem sice byla dvě velmi zvláštní hodiny, ale přitom neznám ani jeho jméno. Nemohla jsem zabrat a hlavou se mi honily vzpomínky na včerejší večer. Vynadala jsem si. Přeci se mnou nemůže nějaký cizí chlap takhle mávat. Je mi skoro třicet, měla bych se podle toho chovat. Nakonec jsem to nevydržela a asi dvě hodiny potom, co jsem se spíš psychicky než fyzicky vyčerpaná svezla do postele, jsem vstala. Do pokoje dopadaly měsíční paprsky a hladily Marka po snědé tváři, která takhle osvětlená vypadala jako tvář malého chlapce. Dívala jsem se, jak spí a do duše se mi zase začal vkrádat pocit bezpečí a něha. Hlavou se mi honily tisíce vzpomínek na naši první pusu, na první dovolenou, hodinové rozhovory o ničem, prostě na všechny ty drobnosti, které po deset let utvářejí vztah dvou lidí. A pak mě napadlo, jak snadno se to dá všechno zničit. Všechno, co dlouhou dobu budujete se může zřítit jako domeček z karet. Potichu jsem se oblékla. Do jedné kapsy jsem si s úšklebkem strčila svou krabičku s cigaretami a do druhé už trošku opotřebovaného medvídka. Cestuje se mnou všude. Marek se mi sice směje, ale já na něj nedám dopustit. Vždycky, když si nemám s kým povídat, je tady tohle plyšové ouško. Můžu mluvit třeba hodiny a on jen tiše poslouchá a rozhodně mi nevykládá, že teda on je na tom ještě hůř. Potichu jsem zavřela dveře do pokoje a zamířila k východu. Venku vál svěží větřík a na obloze svítilo snad tisíc hvězd. Na tenhle pohled se vždycky těším nejvíc. Ve městě je moc světel, a tak je hvězdná zář utlumená, ale tady to vypadá, jako kdyby byla obloha posetá tisícem drobných světýlek. Zapálila jsem své rudé světýlko a začala se uklidňovat nikotinem. „Myslel jsem si, že tady budete,“ ozvalo se za mnou a já trhla rameny.„Jen jsem si přišla zapálit cigaretu, právě jsem ji dokouřila a jdu si zase lehnout,“ pronesla jsem jak nejvíc stroze jsem to uměla. „To je škoda, čekal jsem na vás,“ pronesl měkce a podíval se mi do očí. „Nezlobte se, ale já tady vážně nemůžu zůstat, už teď mám v hlavě guláš a nechci mít ještě větší,“ řekla jsem tlumeným hlasem. „Asi na tom budeme stejně. Celý den jsem vás nedokázal dostat z hlavy, a když jsem vás viděl v té pizzerii, měl jsem co dělat, abych se nějak neprozradil. Vy jste ale utekla.“ „Odešla jsem, nebylo mi dobře.“ „Dobrá, ale v tom případě se váš odchod až moc podobal útěku. Já jsem vás viděl.“ „A co s tím hodláte dělat?“ „Nechcete se jít projít? V noci je to tady ještě hezčí než ve dne.“ „Ale mně na pokoji spí přítel…“ „A mně žena a dvě malé děti. Tak jdete?“ natáhl ke mně ruku a já ji po chvilce váhání přijala. Procházeli jsme kolem řeky a zamířili na strmou stezku vzhůru k Pantheonu. Listí vydávalo šustivý zvuk ten mi pak rezonoval v naprosto čisté hlavě. Zapomněla jsem úplně na všechno. Žila jsem okamžikem, ještě nikdy jsem nic podobného neprožívala. Nechápala jsem, jak můžu cítit něco takového v přítomnosti někoho, kdo ani nevím, jak se jmenuje. Jako kdyby mi četl myšlenky: „Taky přemýšlíš nad tím, co se to děje? Asi to bude kouzlem místa.“ „Teď se mi toho hlavou honí dost, ale pořád si říkám, že je to jenom příjemná procházka,“ podívala jsem se mu do očí, „je to přeci jen procházka, ne?“ Znejistěla jsem, měla jsem silné nutkání otočit se na podpatku a utíkat zpátky do bezpečí malého pokoje. Místo toho jsem se ocitla v náručí cizího muže a moje tělo mě zradilo. Úplně celá jsem se poddala tomu, kolem čeho jsme už včera večer kroužili. Letěla jsem moc dlouho a strašně daleko. Na tenhle let nikdy nezapomenu. Dodnes nevím, jak jsem se dostala zpátky. Ráno jsem se probudila ve své posteli a skrze rozhrnuté závěsy jsem viděla zelené koruny stromů jak se ve větru houpají sem a tam. Stála jsem bosá na studených dlaždičkách, ručník se válel na zemi a z mého nahého těla na něj stékala voda. Nerozhodně jsem svírala obálku v prstech. Mohla jsem ji zahodit a dál si myslet, že to, co se v noci stalo byl jen pouhý sen. Už už jsem obálku házela do koše, jenomže jak jsem ji naklonila, vypadl z ní malé zlaté „Š“. Zírala jsem na důkaz své zrady. Dokončila jsem načatý pohyb, obálku i s kartičkou jsem vyhodila. otevřela jsem obálku. Měla jsem iniciálu, nechtěla jsem, aby má zrada dostala ještě jméno. Pan „Š“ byl součástí mého života pouhý den. Marek je deset let. Co je jeden den proti deseti rokům? Vzpomněla jsem si na to, co mě napadlo, když jsem večer odcházela od spícího Marka. Jak snadno se dá všechno zničit. Já to ničit nebudu.Po návratu z podivné dovolené jsem se snažila tvářit, že se náš život vrátil do starých kolejí. Na své noční dobrodružství jsem se snažila nemyslet a čím dál tím víc jsem byla rozhodnutá o něm Markovi nikdy neříct. Pomalu jsem zapomínala.Pak mi ale začalo být ráno zle, nejdřív jsem myslela, že je to ze stresu, jenomže doktorka mě vyvedla z omylu.Byla jsem těhotná a doba početí odpovídala víkendu, který jsem strávila se dvěma muži.Věděla jsem, že Marek bude zprávou nadšen, jenomže v mém podvědomí se navždy usídlila otázka: „A co když, co když to není on?“ Osud má zvlášť důmyslný způsob, jakým trestá chyby. napsal/a: 11Lola 19:26 | Link
