...

Až jednou půjdeš přes most,

který tě vede z dětství do dospělosti - nespěchej!

Podívej se na řeku života,

která pod tebou točí víry,

postůj a podívej se -

touto cestou jdeš naposledy.

Jak jednou vkročíš na ten most,

nemůžeš se vrátit.

Jen bláznům je dopřáno vracet se.

Pohleď kolem sebe,

snad někde zahlédneš známou tvář.

Podívej!

Vidíš ji...?

Miluješ ji...?

Tak přeci zavolej!

Děťátko

Byla o tři léta mladší než on a přece jí říkal, že ona je ještě dítě. Smál se jí a říkal, že ji nemůže mít rád. Oči měla věčně uplakané. Ono jí bylo teprve patnáct let. Ale měla ho ráda, potřebovala ho. Byla dětská, to ano, ale byla krásná. Plakala celé noci.

On pak odešel na vojnu. Za dva roky se vrátil a dozvěděl se, že už nežije.

"Umřela, chudinka," řekla její matka.

"Do poslední chvíle volala Tvoje jméno, mnoho trpěla."

Natrhal jí kytičku fialek a donesl na její hrob.

"Děťátko moje, já Tě jen zkoušel, měl jsem Tě opravdu rád..."

- Zašeptaly jeho rty, když mu po tváři stékaly slzy

Malý kovboj

Nejkrásnější okamžik v mém životě byl, když se mi narodil syn. Nelze vůbec popsat ty okamžiky, když mi vyrůstal před očima a jak se mi podobal. Lišil se od ostatních dětí, ne vzhledem, ani svým chováním, ale tím, že nikdy, ať mu kdokoli a kdykoli ublížil, neplakal.

Jednoho dne si hrál pod okny s dětmi na kovboje. Když přišel domů, řekl, že ho bolí hlava. Poprvé byl smutný, bledý a jeho oči měly divný lesk. Na druhý den jsme s ním šli k doktorovi. Lékař řekl, že má leukémii, že musí zemřít a on to věděl. Bylo to jediné dítě, které mi žena mohla dát.

Večer, před tím než zemřel, mě zavolal do svého pokoje. Byl to strašný pocit pro chlapa jako jsem já. Byl plný síly a já ho měl radši než svůj život.

Sedl si vedle mě, vzal mou velkou ruku do své malé ručky a povídal. Nejprve o tom, jak má rád maminku, jak zbožňuje svého velkého tátu. Pak o tom, jak se mu líbí, když kvetou stromy, jak moc by si pod nimi chtěl hrát s dětmi. Potom se v jeho očích objevily slzy a on potichu, že jsem to sotva slyšel, řekl:

"Tatínku, prosím Tě, slib mi něco!"

"A co Ti mám slíbit, můj malý?"

"Slib mi...tatínku, že dětem a vůbec nikomu neřekneš, že malý kovboj plakal!"

Sedím v temném koutě kde vládne tma.Okolo mě jsou jen čtyři černé zdi a já sedím uprostřed místnosti  a po tvářích mi stékají slzy.Cítím bolest…..krvácím….dýka mě bodá do srdce a já se nechávám bolestí užírat.Dýka se pomalu zabodává pořád a pořád dokola dokud nepřiznám to, že za vše může jen má naivita.Slzy mi tečou proudem a já přemýšlím nad tím jak se mi to mohlo stát.Jak se mi mohlo stát, že jsem se zamilovala do někoho, jenž jeho srdce patří už jiné.On je šťastný s ní,tak proč já nemohu být taky šťastná a místo toho tu sedím a slzy mi nepřestávají téci a okolo je jenom samota a temno.Chtěla bych jenom cítit tvou lásku.Copak žádám mnoho?Žádám mnoho jenom důkaz jeho citů?Láska mi od teď připomíná hranici mezi životem a smrtí.Žiji,ale žít netoužím.Musím ovšem žít přeci nebudou za mě pikat ostatní?Já odsud můžu odejít s bolestí a záští,ale moje starosti a vše co je na mě by připadlo mým blízkým.Chvílemi ovšem váhám zda tohle je život nebo se mi to jen zdá…?Je ta láska jenom jedna z ošklivých nočních můr a já se z ní probudím jen vyděšená…?Ne, ač bych si to přála, tak tohle přání se mi asi nesplní.Já pořád stojím na jedné straně a on s ní na té druhé.Oni jsou šťastně zamilováni a já na ně koukám se záští v srdci.Vždyť já mu to přeji nebo si to jen namlouvám…?