Sedím v temném koutě kde vládne tma.Okolo mě jsou jen čtyři černé zdi a já sedím uprostřed místnosti  a po tvářích mi stékají slzy.Cítím bolest…..krvácím….dýka mě bodá do srdce a já se nechávám bolestí užírat.Dýka se pomalu zabodává pořád a pořád dokola dokud nepřiznám to, že za vše může jen má naivita.Slzy mi tečou proudem a já přemýšlím nad tím jak se mi to mohlo stát.Jak se mi mohlo stát, že jsem se zamilovala do někoho, jenž jeho srdce patří už jiné.On je šťastný s ní,tak proč já nemohu být taky šťastná a místo toho tu sedím a slzy mi nepřestávají téci a okolo je jenom samota a temno.Chtěla bych jenom cítit tvou lásku.Copak žádám mnoho?Žádám mnoho jenom důkaz jeho citů?Láska mi od teď připomíná hranici mezi životem a smrtí.Žiji,ale žít netoužím.Musím ovšem žít přeci nebudou za mě pikat ostatní?Já odsud můžu odejít s bolestí a záští,ale moje starosti a vše co je na mě by připadlo mým blízkým.Chvílemi ovšem váhám zda tohle je život nebo se mi to jen zdá…?Je ta láska jenom jedna z ošklivých nočních můr a já se z ní probudím jen vyděšená…?Ne, ač bych si to přála, tak tohle přání se mi asi nesplní.Já pořád stojím na jedné straně a on s ní na té druhé.Oni jsou šťastně zamilováni a já na ně koukám se záští v srdci.Vždyť já mu to přeji nebo si to jen namlouvám…?