Malý kovboj

Nejkrásnější okamžik v mém životě byl, když se mi narodil syn. Nelze vůbec popsat ty okamžiky, když mi vyrůstal před očima a jak se mi podobal. Lišil se od ostatních dětí, ne vzhledem, ani svým chováním, ale tím, že nikdy, ať mu kdokoli a kdykoli ublížil, neplakal.

Jednoho dne si hrál pod okny s dětmi na kovboje. Když přišel domů, řekl, že ho bolí hlava. Poprvé byl smutný, bledý a jeho oči měly divný lesk. Na druhý den jsme s ním šli k doktorovi. Lékař řekl, že má leukémii, že musí zemřít a on to věděl. Bylo to jediné dítě, které mi žena mohla dát.

Večer, před tím než zemřel, mě zavolal do svého pokoje. Byl to strašný pocit pro chlapa jako jsem já. Byl plný síly a já ho měl radši než svůj život.

Sedl si vedle mě, vzal mou velkou ruku do své malé ručky a povídal. Nejprve o tom, jak má rád maminku, jak zbožňuje svého velkého tátu. Pak o tom, jak se mu líbí, když kvetou stromy, jak moc by si pod nimi chtěl hrát s dětmi. Potom se v jeho očích objevily slzy a on potichu, že jsem to sotva slyšel, řekl:

"Tatínku, prosím Tě, slib mi něco!"

"A co Ti mám slíbit, můj malý?"

"Slib mi...tatínku, že dětem a vůbec nikomu neřekneš, že malý kovboj plakal!"